Příběh začal večer v den, kdy děti spaly u babičky a Martina mi řekla, že bych si měl koupit nové kalhoty. A protože nebyla oblečená v roláku ke krku ani v neforemných vatovaných kalhotách, byl jsem natolik oslaben, že jsem nebyl schopen odporovat. Měl jsem za to, že jsem jaksi neurčitě souhlasil s tím, že někdy ty kalhoty...
Známe to asi všichni: jste někde na dovolené a vzpomenete si na svoje kamarády, rodinu doma a rozhodnete se jim poslat pohlednici. Vím, je to tak trochu nostalgická vzpomínka na minulé století. Přece existuje WhatsApp, Messenger a další a další možnosti, jak z bodu A do bodu B poslat zprávu v podstatě v přímém přenosu.
Kamarád si pořídil elektromotocykl. A vlastně si tenhle kup docela chválí. Na popojíždění po městě nebo cestu do vedlejší vesnice je to podle něj dokonalý stroj. Ale hned mi k tomu také řekl: "Jenže, člověk, aby se znova učil řídit. Lidi ti doslova skáčou pod přední kolo." Už nevím, co jsem na to odpověděl. A asi bych na to všechno...
Bylo to hodně opředené symbolikou. Nejdřív jsme po brzkém obědě došli na Staroměstské náměstí pár minut před polednem. Takže jsme si počkali na představení orloje s davem lidí, z nichž asi tak každý desátý mluvil česky. Svatí se nám uklonili, kohout zakokrhal, smrtka zacinkala umíráček a na náměstí se vrátil šum pohybu. Potom jsme šli procházkou...
Vlastně všechna ta spojení mezi tradičními rivaly jsou hezká. Myslím tím třeba tramvajovou linku mezi Libercem a Jabloncem. A samozřejmě i spojení z Mechova do Koněpůlek, tedy trať Hradec Králové – Pardubice.
Do dneška si pamatuju ze školy, jak nám paní učitelka vysvětlovala, že do restaurace jako první vchází muž. Jestli pak padl argument, že je to proto, aby případnou židlí, která poletí v rámci hospodské rvačky směrem ke dveřím, schytal ránu on, nebo jsem si to takhle doplnil já, už si tak jistý nejsem. Každopádně vím, že do hospody mám vcházet...
Hned na začátku chci zdůraznit, že zkratka v. v. neznamená velmi výkonný, ani vyleze všechno, ani Velký Vont, ale ve výslužbě.
Kdysi se zpěvačka Jana Šteflíčková při procházce k Čertovce ptala, jestli máme nějaká specifická slova pro pojmenování něčeho. Možná hledala nějaký místní dialekt nebo se prostě jen zeptala, aby řeč nestála. V tu chvíli mě nenapadlo nic. Většinou si při takovýchto návštěvách a výletech uvědomuju, jak je tady krásně a jak neopakovatelnou přírodu...
Tohle se všechno sešlo v pravý čas: několik cest následujících po sobě, kdy jsem měl v Praze na Hlavním nádraží pár minut na přestup a zároveň se v knihkupectví objevila řada nových vydání textů Hermanna Hesse. Poprvé jsem si je chvíli jen prohlížel, ale nakonec jsem si "nějaký ty povídky" přece jen koupil. Při druhé cestě už přišla na řadu...
Asi ta nejklasičtější situace vypadá následovně: Martina mi řekne, abych podal náplast ze šuplete, které slouží jako lékárnička. Otevřu šuple, stojím, čumím, něco rukou zvednu, abych se podíval, co je pod tím, ale náplast samozřejmě nikde v dohledu. Všechny popsané úkony dělám více méně ze sportu, aby se neřeklo. Jakmile totiž přijde k šupleti...
