Wihan
V roce 2020 uplynulo sto let od úmrtí jednoho z největších rodáků Police nad Metují, violoncellisty, pedagoga a zakladatele slavného Českého kvarteta, Hanuše Wihana. Jako interpretační umělec, toho po sobě moc nezanechal a na jeho odkaz se postupně zapomínalo.
Kdo vlastně byl Hanuš Wihan?
Texty níže se pokusí tohoto vynikajícího violoncellistu představit.



Johann (Hanuš) Wihan & profesor Josef Krejčí
(jejich setkání před Wihanovým nástupem na pražskou konzervatoř)

Kolem pamětní desky Hanuše Wihana na jeho rodném domě v Polici nad Metují v Kostelní ulici jsem procházel velice často. Poprvé jsem si ji přečetl určitě jako malý žáček Základní školy, když jsem se vracel ze školní jídelny, která byla na Komenského náměstí, vzdušnou čarou cca 150 metrů od Wihanova rodného domu. Jen ulice se tenkrát jmenovala "Lokvencova".
Ale k tomu, abych zjistil, kdo to byl Hanuš Wihan, jsem se dostal až o nějakých dvacet let později. Tenkrát jsem si poprvé do vyhledávače na internetu zadal jméno tohoto violoncellisty a přečetl si článek na wikipedii. V textu se mj. píše: "Hanuš Wihan se narodil v rodině soudního kancelisty Václava Wihana. Jeho přirozený hudební talent u něj objevil v 11 létech ředitel pražské konzervatoře Josef Krejčí, který ho přivedl ke studiu hudby. Na konzervatoři nastoupil v roce 1867 do violoncellové třídy vedené profesorem Františkem Hegenbarthem." Uznávám, že příběh jedenáctiletého chlapce, který se potká s ředitelem konzervatoře na prázdninách, je literárně kouzelný. Ale podle všeho nepravdivý. (Wihanův rodný list jasně dokládá, že otec se jmenoval František Xaver a matka Rozálie.)
Příběh o setkání malého Wihana s profesorem Krejčím v Polici (tehdy určitě ještě ne Hanuše, ale Johanna – pokřtěn byl jako Johann Josef Jindřich Maria a užití křestního jména Hanuš se objevuje až na konci osmdesátých let 19. století – v době studií na konzervatoři se podepisuje nejvíc jako Johann, méně častěji potom Hans) poprvé nejspíš zapsal Bohuš Heran ve Wihanově životopisu, který vydalo nakladatelství Orbis v edici KDO JE… v Praze roku 1947 (i když podobný příběh zveřejnil v článku v Wihanovu úmrtí v roce 1920 Z. Nejedlý v časopise Smetana). Profesor Heran zaznamenává setkání ještě o trochu rozvinutěji, než jak ho podává portál wikipedia: "Z malých poměrů vyrostl Wihan svou vlastní pílí, díky svému neobyčejnému hudebnímu nadání, v umělce jedinečného významu. Narodil se 5. června 1855 v Polici u Broumova jako syn soudního úředníka. Ke svému povolání se dostal náhodou. Když mu bylo 11 let, koupil si na jarmarku dechový nástroj, jakýsi druh flétny, na který se sám naučil hrát. Náhodou dlel v Polici na prázdninách ředitel konzervatoře Krejčí, který ho uslyšel hrát a objevil v něm velký talent. Promluvil s Wihanovým otcem a vymohl, že ho dal zapsat na konservatoř." Tento odstavec Heranova z životopisu vlastně odkazuje na předurčení Wihana, stát se hudebníkem. Když to nešlo přirozenou cestou, vstupuje na jeviště jako Deus ex Machina Josef Krejčí.
Josef Krejčí se stal ředitelem pražské konzervatoře právě v roce 1866. O místo ředitele se ucházelo 11 lidí včetně Bedřicha Smetany. "Novým ředitelem pražské konzervatoře byl zvolen po přechodném vedení školy Janem N. Škroupem dosavadní ředitel pražské varhanické školy Josef Krejčí. Nový ředitel byl umělecky konzervativní a dbal především o organizační a výchovný pořádek ve škole. […] Hlavní pozornost věnoval ředitel Josef Krejčí soustavným orchestrálním koncertům konzervatoře, na nichž prováděl významná díla, např. Beethovenovy symfonie. Na koncertech často spoluúčinkovali i přední evropští umělci jako J. Joachim, K. Reinecke, E. Sauert, D. Popper, H. Wihan, H. Bülow a další." Josef Krejčí zůstal ředitelem pražské konzervatoře až do roku 1881. Od 18. září je ve výslužbě a 19. října 1881 umírá… Zajímavá je i podmínka, kterou si vymínila "Jednota pro zvelebení hudby v Čechách" (organizace zakládající pražskou konzervatoř). "22. 4. 1866 byl návrh [na jmenování Josefa Krejčího ředitelem] potvrzen s podmínkou, že se uchazeč musí vzdát všech svých dosavadních funkcí, včetně vedení varhanické školy. Josef Krejčí podmínku splnil a stal se na příštích 15 let ředitelem konzervatoře."
Zmiňované Wihanovo spoluúčinkování na koncertu pražské konzervatoře připadá na rok 1881.
Ale je třeba se vrátit k jedenáctiletému Wihanovi a k onomu pro Wihana osudovému setkání.
Jsou dvě věci, které ukazují spíše na to, že takto prezentované osudové střetnutí je víc fikcí než faktem. Prvním je rok, kdy k tomu mělo dojít. Mluvíme totiž o prázdninách roku 1866. S jistotou můžeme tvrdit, že léto roku 1866 nebylo dobou vhodnou k jakékoliv návštěvě či trávení prázdnin nikde v Čechách. Čistě teoreticky: co by mohl profesor Krejčí vidět v Polici v létě 1866? Vybrakované a vylidněné město. Bídu. Nemoci. Hlad. Vracející se pruskou armádu, která ukradla i ten zbytek, co ještě někde v Polici a v okolí zůstal. Prchající vojáky C. K. armády. Situaci v Polici v roce 1866 popisuje stručně a výstižně Miroslav Pichl: "V červnu (17. VI.) byla vyhlášena prusko-rakouská válka a 26. VI. časně ráno vstoupili první pruští vojáci do města. Velké polní ležení pod Ostašem [cca. 3 km od města - P. F.] se záhy naplnilo množstvím vojska a pro město i okolní obce nastaly starosti, obstarat pro téměř 80.000 vojáků nařízené dodávky potravin a píce. Samozřejmě, že se pobyt vojska neobešel bez tradičního rabování, kdy měli Prušáci zvláště spadeno na výčepy a trafiky. Naštěstí pro téměř vyhladověné město a okolní vesnice však druhý den vojsko, až na stráže, odtáhlo. Válka, která netrvala dlouho, bohužel skončila pro Rakousko katastrofální porážkou v krvavých jatkách bitev u Náchoda, České Skalice a u Sadové. Návrat pruských vojsk znamenal opět nové rekvizice a také zavlečení epidemie cholery, na kterou ve městě zemřelo 14 osob." Do tohoto schématu nezapadá ani možnost pořádání jakéhokoliv jarmarku – i když nikde v textu se nepíše, že flétničku si nemohl malý Wihan koupit na jarmarku ještě před vypuknutím války.
Druhá věc, která ukazuje na nereálnost setkání Wihana s prof. Krejčím v Polici tak, jak ji podává B. Heran, je skutečnost, že Johann (Hanuš) Wihan průkazně už v roce 1864 navštěvoval Obecnou školu v Kostelci nad Orlicí – jak to dokládá Helena Matyášová ve své bakalářské práci: "Jak se dostali Wihanovi do Police, není přesně známo, ale dlouhou dobu zde nejspíš nepobyli, neboť jméno malého školáka Johanna Wihana je dokumentováno již roku 1864 v Obecné škole v Kostelci nad Orlicí (vysvědčení ze třetí třídy s datem 18. 3. 1864). Další Wihanovo studijní působiště bylo na Reálné škole ve Vysokém Mýtě a pak až na Vyšší reálné škole v Praze, odkud pochází poslední vysvědčení z 31. 7. 1868."
I kdybychom setkání prof. Krejčího s Wihanem tedy přesunuli do Kostelce nad Orlicí, kde s největší pravděpodobností v roce 1866 rodina Wihanova žila, dospějeme ke stejné situaci, jako v Polici. V kronice Satrapovy (Tomšovy) hospody v Častolovicích se lze dočíst: "Dne 6-ho [srpna - P. F.] odtáhlo ráno těch 600 mužů odsud přes Kostelec. K polednímu šel veskrz 23-tí hornoslezský pěší pluk pak 1 baterie děl s příslušnými vozy, pak mnoho pruského vozatajstva. Pěší pískali na píšťalky a bubnovali k tomu. Krásná hudba!!!!" A o kousek dál: "Dne 1-ho [září - P. F.]. Pěší vojsko odtáhlo s hudbou do Opočna a huláni do Nového Města n/M. Pak táhl veskrz oddíl vojínů od 76-ho pěšího pluku. Uzdravení ranění se posílají do Hradce. V okolí se vzmáhá cholera, zde posud žádný nezemřel. Většina zde nemocných (raněných) ze zdejšího špitálu odeslala se na 16 vozích do Hradce." Helena Matyášová ve své bakalářské práci "Osobnost Hanuše Wihana na pozadí kulturně historickém" přesouvá setkání prof. Krejčího s mladým Wihanem na rok 1867, bez upřesnění místa. "Zda měla Wihanova rodina nějaké vztahy k hudebnímu umění, už se také přesně nedovíme, ale je patrné, že rodiče Hanuše v hudbě nijak zvlášť nepodporovali. Není ani známo, že by se někdo z příbuzných hudbě, byť amatérsky, věnoval. Podle B. Herana si muzikálnosti dvanáctiletého [kurzíva – P. F.] Hanuše všiml až tehdejší ředitel Pražské konzervatoře Josef Krejčí při náhodném setkání o prázdninách r. 1867 a i přes silný odpor Wihanova otce jej doporučil ke studiu na konzervatoři." Z čeho odvodila Wihanův věk, není zřejmé, protože v Heranově životopise je výslovně uveden věk 11 let. Důvod, proč posunula setkání o jeden rok, je pravděpodobně v době nástupu Johanna Wihana na Pražskou konzervatoř. V mnoha pramenech se totiž traduje nepřesný letopočet počátku Wihanova studia. Ač většina autorů píšících o Wihanovi uvádí rok 1867 jako rok, kdy nastoupil na konzervatoř, Helena Matyášová dokládá, že se tak stalo až v roce 1868: "Někdy se uvádí, že se stal studentem konzervatoře o rok dříve (tj. r. 1867), ale dokladem o mylném tvrzení jsou výroční zprávy konzervatoře, kde se jméno 'Johann Wihan' objevuje až ve školním roce 1868/69." (V tomto roce Wihanova rodina už prokazatelně žila v Nymburce. 21. 8. 1868 otiskly Národní noviny seznam nově jmenovaných knihovních okresních soudů, kde je uvedeno jméno Františka Wihana pro okresní soud v Nymburce.)
Další variaci na dané téma přidává Zdeněk Nejedlý v časopise "Smetana". V článku, který sepsal k šedesátým narozeninám H. Wihana, píše: "K hudbě nedostal se však tak snadno, takže jeho nejen nadšená, ale i vytrvalá láska k hudbě překonala velké překážky, jež se mu stavěly v cestu, především v podobě pevné vůle otcovy, aby studoval dále střední školu. Dokonce pak již se Wihan nezrodil jako cellista. Jeho první nástroj byla jakási divná píšťala, již si přivezl z Prahy a na niž večer o prázdninách v idylle Kostelce n. O. pískával si známé písně, při čemž dosáhl takového stupně dokonalosti, že jeho zvláštní umění na nástroj tak podivný vzbudilo podiv tehdy nově jmenovaného ředitele Jos. Krejčího, jenž o prázdninách r. 1867 bydlil v Kostelci. Krejčí seznámil se s 12letým [kurzíva – P. F.] samorostlým virtuosem a byl by jej rád přijal do konservatoře, ale otec nesvolil, poněvadž mu bylo líto vzdáti se své radosti z velmi dobrého študenta, jenž absolvoval dosavadní třídy reálky s vyznamenáním." Zdá se poměrně logické, že pokud k setkání došlo o prázdninách v roce 1867, tak mohl Wihan na konzervatoř nastoupit nejdříve o další rok později. Přesně tak, jak to udává H. Matyášová.
Když se vrátíme k původní zprávě Bohuše Herana, tak zjistíme, že je potřeba udělat dost změn, aby k tomuto osudovému setkání mohlo vůbec dojít. Je potřeba přesunout setkání z Police do Kostelce nad Orlicí a posunout ho o rok – tedy k letopočtu 1867, který je přece jen reálnějším datem pro výlet pana profesora Krejčího kamkoliv. Ale vzhledem k tomu, že v roce 1868 studuje Johann Wihan průkazně na Vyšší reálné škole v Praze, je tedy docela možné, že profesor Josef Krejčí se s Wihanem mohl setkat už v době jeho studií na zmiňované škole.
Bedřich Urie v roce 1946 vydává monumentální dílo "Čeští violoncellisté XVIII. – XX. století". I on zmiňuje setkání prof. Krejčího s Wihanem: "Hanuš studoval na reálce nejdříve ve Vysokém Mýtě, pak v Praze, kde se již učil i na violoncello a připravoval na konservatoř, ale pro odpor otcův, jenž si nepřál, aby se stal hudebníkem, mohl své přání uskutečniti teprve na domluvu tehdejšího ředitele konservatoře Krejčího. Tak přichází ve 12 letech [kurzíva – P. F.] roku 1867 do rukou zkušeného pedagoga Fr. Hegenbartha, jenž v něm záhy poznal veliký talent violoncellový i hudební." Informace mohl Bedřich Urie čerpat částečně jak z Nejedlého článku, tak z časopisu "Dalibor". V roce 1905 slavil profesor Wihan padesáté narozeniny a časopis otiskl krátký životopisný medailonek: "Professor Hanuš Wihan narodil se dne 5. června 1855 v Polici u Broumova, kdež otec jeho byl knihovníkem. Studoval nejprve na reálných školách ve Vysokém Mýtě a v Praze a do konservatoře (a to ihned do druhého ročníku) vstoupil teprve, když dosáhl svolení svého otce, který nechtěl mu dovoliti, aby se věnoval hudbě. Konečně však přece povolil prosbám chlapcovým na přímluvu tehdejšího ředitele konservatoře Krejčího." Když přijmeme fakt, že Praha v té době byla – z dnešního pohledu – trochu větším městem, kde nebylo možné se v úzké skupině hudebníků navzájem neznat, zdá se pravděpodobné, že Wihana – za předpokladu jeho "muzicírování" před nástupem na konzervatoř, zmiňovanému B. Uriem – profesor Krejčí potkal už tam. Vzhledem k velikému talentu Johanna Wihana, který potvrdil svou celoživotní hudební dráhou, se dá předpokládat, že se o něm dozvěděl i pan profesor Krejčí. Navíc, z logiky věci, bylo jistě lepší pro konzervatoř, jako instituci i pro samotné profesory přijmout žadatele, který už měl jisté zkušenosti s reprodukovanou hudbou, než uchazeče tímto nepolíbeného, ač by byl sebevíce talentovaný, ale doposud hrál jen na "jakýsi druh flétny".Dá se předpokládat, že se malý Johann profesoru Krejčímu přiznal, že otec se nedívá na možnost studia na konzervatoři nijak dobře a prof. Krejčí se rozhodl, že se za malého Johanna osobně přimluví. Dále se už všechny prameny shodují: na přímluvu prof. Krejčího nakonec František Xaver Wihan souhlasil s tím, aby jeho druhorozený syn na konzervatoř šel studovat. A že to bylo dobré rozhodnutí, dokládá nejen reprodukční umění Wihanovo, ale i jeho činnost pedagogická.
Je třeba si uvědomit, že setkání prof. Krejčího s Wihanem, tak jak ho podal Bohuš Heran, převzalo mnoho dalších autorů, kteří o Wihanovi či Českém kvartetu psali a přetrvává dodnes. Za všechny je možno z poslední doby jmenovat např. Jana Schulmeistera, který v článku "Historie české kvartetní školy" v časopise Hudební rozhledy v roce 2011 tuto scénu popisuje podobnými slovy, jako Bohuš Heran. Stejně tak i polický historik Miroslav Pichl v článku "Hanuš Wihan" v Polickém měsíčníku. Dokonce ve velmi podobném duchu popisuje nástup na konzervatoř i ruský autor Lev Ginzburg v publikaci "Hanuš Wihan a České kvarteto", která vyšla v Moskvě v roce 1955, ke stému výročí narození H. Wihana. Skutečností je, že Heranův životopis je velice tendenční a vykresluje Wihana téměř jako světce. Ovšem ani on nemohl zamlčet cholerické záchvaty vzteku a místy až nesnesitelnou povahu Hanuše Wihana (o jeho tvrdohlavosti může svědčit i fakt rozkolu mezi ním a Antonínem Dvořákem, když Dvořák odmítl vyšperkovat závěr svého Violoncellového koncertu h-moll Wihanem navrhovanou sólovou kadencí.). Rozdíl mezi téměř apoteózou Heranovou a vzpomínkami či postřehy Wihanových současníků, občas doslova praští do očí. V roce 1902 vydal Josef Boleška knihu "Deset let Českého kvarteta", kde mimo jiné o Wihanovi napsal: "V sangvinické letoře své počínal si Wihan při zkouškách často jako Rubenstein, jenž o sobě pravil: »Poněvadž miluji vřele svou věc, bývám někdy i hrubým«. Hudebníci, již cítili, že možno profitovati z takové umělecké práce, dali klidně přejíti přes sebe leckterému ostřejšímu slovu v horlivosti dobře míněné padlému. Většina jich však neměla Wihana ráda." Josef Bohuslav Foerster vzpomíná v knize "Poutník" na zkoušku svého Klavírního tria B dur, kdy od první chvíle Hanuš Wihan velice ostře vytýkal klavíristovi Hanuši Trnečkovi nedostatek rytmu. Konec první zkoušky popsal J. B. Foerster takto: "První thema zazvučelo v strunách, a Wihan vyskočil. Zrudlý v obličeji a rozčilen cosi zabručel, a rovnou ke klavíru, sledován ustrašeným pohledem Lachnerovým. Nežli se však mohl přiblížiti, uchopil Trneček partituru, praštil jí vší silou o zem a beze slova odešel…" Ale bez ohledu na cholerickou povahu Wihana a mnohá extempore, která jeho život provázela, je nutné mít stále na paměti, že to byl právě on, kdo otevřel cestu Českému kvartetu do světa. Že to byl právě on, kdo byl v jeho počátcích tím, kdo zaštítil kvarteto svých studentů svým jménem a později, už jako člen, se stal vůdčí postavou čtveřice a bezesporu do dnešních dní zůstává jedním z nejvýznamnějších hudebních interpretů v historii české hudby.
Podle mého názoru můžeme rekonstruovat setkání profesora Krejčího s malým Johannem (Hanušem) Wihanem následovně. V roce 1868 končí Wihan své studium na Vyšší reálné škole v Praze a po prázdninách nastupuje na konzervatoř do violoncellové třídy prof. Hegenbartha. Během studia na Vyšší reálné škole se už intenzivně připravuje na přijímací zkoušky a dost možná se už tehdy potkává s prof. Krejčím. Ten se nakonec setká s jeho rodiči a přesvědčí je, aby povolili svému synovi studium na konzervatoři. S největší pravděpodobností se to stalo v Kostelci n. Orlicí, jak se shodují téměř všechny prameny.
Kde se k celému tomuto příběhu dostal prof. Krejčí, jako pověstný Deus ex Machina, nevíme. Moje představa je taková, že v jakési furiantské náladě to vypravoval samotný Wihan a historka "zlidověla". Čas celému setkání dodal punc vyvolenosti a jako takovou ji potom užil B. Heran ve svém životopise. Ale jedná se pouze o mou spekulaci, která plyne z mojí představy o Hanuši Wihanovi, tak jak si ho při studiu pramenů vykresluji já osobně.
Zdá se, že Heranův životopis je veden nejen láskou autora ke svému učiteli Wihanovi, ale pravděpodobně se prioritně soustředil na pragmatickou stránku ohlasu svého díla, které vyšlo těsně po II. světové válce a v té době bylo jistě potřeba vyzdvihnout kladné stránky velkých Čechů (a Čechoslováků) a začlenit jejich tvorbu a práci do celoevropského či celosvětového kontextu. Hanuš Wihan byl jistě skvělým violoncellistou, organizátorem hudebního života a vynikajícím pedagogem, jak dokazuje odkaz jeho života. Netroufám si nijak snižovat důležitost Heranova díla, ale při jeho četbě je nutné brát v potaz onu silnou subjektivní linii vypravování o životě profesora Hanuše Wihana.

Na jaře roku 2021 jsem se dostal k tzv. "modrému dopisu" Karla Wihana matce Rozálii z roku 1862, který je uložen v rodinném archivu potomků Hedviky Šafránkové, sestry Hanuše Wihana (Karel Wihan byl o pět let starším bratrem violoncellisty Hanuše). Tehdy jedenáctiletý chlapec odešel z Kostelce nad Orlicí do školy v Náchodě. Dopis podporuje teorii, že se Hanuš Wihan hudebně vzdělával dávno před nástupem na konzervatoř. A dokonce "muzicíroval" i samotný pisatel dopisu. Karel Wihan v dopise detailně popisuje svůj denní rozvrh v Náchodě, kde mimo jiné zmiňuje: "… a v 4 domu pak jdu hrát; v outery ve čtvrtek a v sobotu když si hodinu sde hraju jdu o 5 ½ do tělocviku…" A pak přichází část o mladším bratrovi, kterého nazývá přezdívkou Žanýnek. "Tázala ses také jak se jmenuje pan učitel co k němu chodím hrát? Pan Pecold. Posílám také Kramrovou a Brunerovou školu Žanynkovi a ještě něco čtyřručního co mě pan Koráb nechal opsat. Neboť trefilo se my to, že jsem to mohl dříve poslat: protože dcera pána Laveckého byla tady u svého strýce a v pondělí jede domu." Ponechme stranou gramatiku dopisu a podívejme se na obsah. Budoucí Hanuš Wihan je na podzim roku 1862, ve svých sedmi letech, kdy navštěvuje první třídu Obecné školy v Kostelci nad Orlicí, určitě hudebně vzděláván, hraje na klavír a nejspíš i na housle (koneckonců později se bude na konzervatoři hlásit do houslového oddělení!).
Dopis pokračuje mnoha "rukou líbání" od všech z okolí, na které si malý Karel vzpomněl (včetně děvečky). A jako post scriptum ještě doplňuje další: "Také ještě píšu od Strýčka pozdravení od Suběkta také; a na Otokara bych zapomněl také necha ruku líbat a paní kmotra pan kmotr a Pepi také pozdravují všechny." Tahle část dopisu přináší možnou odpověď na otázku, proč se o třináct let později vydal Hanuš Wihan (v tehdejším tisku ovšem uváděn jako Jan Vihan nebo Wihan) při svém koncertním turné s Josefem Jiránkem do Náchoda. Dá se usuzovat, že Wihanova rodina měla v Náchodě blízké přátele. Časopis Dalibor otiskl 7. srpna 1875 poměrně obsáhlý referát o jejich náchodském koncertě v rubrice "Dopisy z venkova". Autor dopisu píše: "… Vám vypsal onu šťastnou náhodu, jaká se stala Náchodu tím, že na své umělecké pouti po vlastech zavadili oň dva umělci v hudebním světě českém známí a zvučného jména požívající; totiž virtuos na klavír p. Josef Jiránek, komponista a zároveň člen orkestru kr. zem. česk. divadla z Prahy, a pan Karel Vihan, koncertní mistr čella z Nizzy." Myslím si, že autorem dopisu by mohl být někdo z okruhu přátel Wihanovi rodiny, který ovšem zaměnil křestní jméno Hanuše (Jana) W/Vihana za křestní jméno jeho staršího bratra Karla, kterého si pamatoval z dob jeho školních studií ve městě.
Ať už jsou důvody, proč se Hanuš Wihan vydal v roce 1875 v rámci svého prvního koncertního turné společně s Josefem Jiránkem jakékoliv, z dopisu zcela jasně plyne, že svůj hudební talent rozvíjel od nejútlejšího dětství. A v tom nebyl žádnou výjimkou.
Text vyšel původně ve sborníku Rodným Krajem č. 58 (2019), upravený pak ve sborníku Myslet hudbou (Město Police nad Metují, 2021)
Jedenáct zastavení v životě violoncellisty
ZASTAVENÍ PRVNÍ: DÍTĚ S TALENTEM

Hanuš Wihan se narodil 5. června 1855 v Polici, tenkrát ještě ne "nad Metují" (v mnoha článcích z doby mocnářství a První republiky je místo jeho rodiště uvedeno jako "Police u Broumova"), jako druhý syn v rodině soudního kancelisty Franze Xavera a Rozálie Wihanových. Pokřtěn byl 10. června v polickém kostele jmény Johann Josef Jindřich Maria. Jméno Hanuš začal používat až o víc jak třicet let později. Proč ale, dnes už nikdo neví. A možná to nikdo nevěděl ani tenkrát – s výjimkou samotného Wihana. Do pětatřiceti let svého života se podepisoval nejčastěji jako Johann, občas jako Hans a v několika málo případech se podepsal zcela netypicky českým Jan (a v roce 1892 je v knize lázeňských hostů v Brandýse nad Orlicí zapsán dokonce jako Heřman Vihan! [s jednoduchým V]).
Lze předpokládat, že Wihanova rodina se objevila v Polici náhodou, kdy sem byl umístěn kancelista Franz Xaver, jako člen právě otevřeného soudu. Prokazatelně žili v Polici v roce 1851, kdy se tady narodil jejich nejstarší syn Karel. (Franz Xaver Wihan byl umístěn k polickému soudu hned při jeho založení v roce 1850). Rodina nakonec měla čtyři děti: kromě nejstaršího Karla a mladšího Johanna, to byl ještě mladší bratr Josef a nejmladší dcera Hedvika.
Wihanovi se z Police odstěhovali pravděpodobně někdy v letech 1858/59 a lze předpokládat, že se už nikdo z nich v Polici neobjevil. Malý Johann navštěvoval nejprve Obecnou školu v Kostelci nad Orlicí, pak Reálnou školu ve Vysokém Mýtě, a nakonec Vyšší reálnou školu v Praze. Podle článku k Wihanovým šedesátým narozeninám, který v roce 1915 napsal Zdeněk Nejedlý, se už na Vyšší reálné škole připravoval na přijímací zkoušky na konzervatoř. A dá se usuzovat, že se už v té době pohyboval mezi hudebníky a pravděpodobně mezi ně patřil i profesor Krejčí. Ten potom výrazně zasáhl do Wihanova života a umluvil otce, aby nechal malého Johanna studovat hudbu. Podle dochovaných vysvědčení, byl Johann Wihan vzorným žákem a jediné problémy mu trochu dělala matematika a latina. Franz Xaver si ale nejspíš pro svého syna představoval úřednickou budoucnost. Zdeněk Nejedlý píše: "Krejčí seznámil se s 12letým samorostlým virtuosem a byl by jej rád přijal do konservatoře, ale otec nesvolil, poněvadž mu bylo líto vzdáti se své radosti z velmi dobrého študenta, jenž absolvoval dosavadní třídy reálky s vyznamenáním." I přesto nakonec otec svolil.
V roce 1868 nastoupil Johann Wihan na konzervatoř, jako žák hned druhého ročníku violoncellové třídy, pod vedením profesora Františka Hegenbartha. Ovšem ani tady neproběhlo vše hladce, protože Wihan se hlásil do houslové třídy, kam nebyl přijat. Tak nepohrdl violoncellem… V monumentálním díle "Čeští violoncellisté XVII – XX. století" autor Bedřich Urie u Wihana napsal: "Tak přichází [Wihan] do rukou zkušeného pedagoga Fr. Hegenbartha, jenž v něm záhy poznal veliký talent violoncellový i hudební." A Wihan prošel studiem na konzervatoři hladce, jako pověstný nůž máslem, bez jediného zakolísání. V roce 1873 absolvoval Koncertem pro violoncello a orchestr Roberta Schumanna. A po prázdninách v tom samém roce nastoupil na místo profesora violoncella na Mozarteu v Salzburgu. Stejné místo v minulosti zastával profesor Hegenbarth a předpokládá se, že byl dost možná iniciátorem prvního "pracovního zařazení" mladého violoncellisty.
Na podzim roku 1873 odjíždí Wihan do Salzburgu a začíná jeho dlouhá pouť po Evropě, která – s krátkým přerušením v letech 1888-1894 – skončí až těsně před První světovou válkou. A jméno Wihan či profesor Wihan bude rezonovat po evropských městech stejně silně, jako tóny jeho violoncella, které jsou překrásné a ušlechtilé, jak se o nich psalo v ruském tisku.
Bohužel dětství a mládí budoucího violoncellisty je ukryto pod nánosem sto šedesáti pěti let a pro mnoho věcí nemáme jediný důkaz. A tak je jeho dětství svázáno slovy "dá se předpokládat", "dá se usoudit" a "pravděpodobně" a "nejspíš". Ovšem čím víc se blížíme k současnosti, tím více informací se z mlhy času vynořuje a tím lépe se dá Wihanův život zmapovat a chápat.
ZASTAVENÍ DRUHÉ: PRVNÍ KONCERTNÍ TURNÉ

V životě každého hudebníka je tou nejdůležitější činností samotná hra před publikem. V době Wihanova studia na pražské konzervatoři zněl jeden bod v "Disciplinárním řádu pro žáky konzervatoře v Praze" takto: "Žákům se co nejpřísněji zapovídá, aby bez svolení ředitele jak za školního roku, tak i o prázdninách ve veřejných místnostech hráli neb někoho zastávali." A tak mnoho ze studentů svoje první vystoupení před publikem zažilo až po skončení samotného studia. Samozřejmě že hráli v rámci školy, ale tam publikum tvořili převážně jejich spolužáci a profesorský sbor.
Mohlo to mít i docela zajímavé následky. V časopise Dalibor se v článku o výuce hry na varhany pro budoucí pedagogy můžeme dočíst i následující: "Znám jeden případ, kde jistý kandidát po tři léta učil se pouze píseň 'Otče náš milý pane' – a nenaučil se ji až po dnes pořádně zahráti. Jiný maje hráti, počal se chvěti po celém těle a odstoupil od varhan." Zní to trochu, jako kdyby to bylo zaznamenáno v nějakém satirickém časopise.
Hanuš Wihan se vydal na svoje první turné v létě roku 1875, společně s klavíristou Josefem Jiránkem. (Podle dochovaných pramenů první veřejný koncert Hanuše Wihana proběhl hned po ukončení studií na konzervatoři v roce 1873. Národní listy o tom uvedly krátkou zprávu: "Koncert uspořádají pp. Jan Wihan, K. Rapp a Fr. Novák, absolvovaní chovanci pražské konservatoře za laskavého spoluúčinkování slečny Hedviky Vihanové v neděli dne 3. srpna v divadle v Nymburce." – není bez zajímavosti si všimnout, že pan redaktor napsal v jednom krátkém příspěvku jména sourozenců Jan Wihan a Hedvika Vihanová!) Dnes už budeme jen těžko dohledávat, kam mladí hudebníci zamířili. Lze předpokládat, že jejich cesta vedla po středních Čechách v okolí Mladé Boleslavi, kde bydlela Jiránkova rodina (v roce 1867 – ve dvanácti letech – koncertoval J. Jiránek na zámku v Loučni společně se svým učitelem Bedřichem Smetanou!). 22. 6. koncertovali v Nymburce, kde žila Wihanova rodina (a kam se na závěr celého turné ještě jednou vrátili). Určitě oba dvacetiletí hudebníci vystoupili v Náchodě, kde se v sobotu 26. června v sále "U zlatého beránka" uskutečnil jejich koncert. Přispěvatel časopisu Dalibor o tom napsal (text vyšel v srpnovém čísle): "Náchodu se dostalo onoho na venkově v pravdě vzácného požitku, když oň zavadili dva umělci v hudebním světě českém známí a zvučného jména požívající: totiž virtuos na klavír p. Jiránek Josef, komponista a zároveň člen orkestru král. zem. česk. divadla z Prahy a pan Karel Vihan, koncertní mistr čella z Nizzy."
Na tomto místě je nutné podotknout, že Wihan měl v té době už za sebou první profesorskou zkušenost na Mozarteu v Salzburgu a vojenskou službu. V létě roku 1875, ještě před turné, vystoupil na začátku června (10. a 17.) v Praze v Kruhu mladých hudebníků, což byla odnož Umělecké besedy. Hudební listy o tom zveřejnily v srpnu článek, kde se mohli čtenáři dočíst: "V posledních schůzích jsme s potěšením naslouchali hře čelisty p. Vihana z Nizzy. Přednesem Mazurky od Poppra a sonáty od Rubinsteina zavděčil se nemálo všem přítomným." Ale zpět do Náchoda. 26. června zahrál Johann Wihan následující skladby: Sonáta pro violoncello a klavír Antona Rubinsteina; Koncert pro violoncello George Goltermanna; Melodie Suisse Bernharda Cossmana a Mazurku Davida Poppera. Koncert byl oceněn "bouřnou, konce nemající pochvalou spoře shromážděného obecenstva", tak mladí hudebníci ještě přidali tyto skladby: píseň "Du bist die Ruh" Franze Schuberta; Valčík z opery "Faust" Charlese Gounda a na závěr píseň "Kde domov můj?" Ještě jeden citát ze srpnového čísla časopisu Dalibor, který stojí za to: "Přednes veškerých čísel programu byl takový, že uchvátil vždy obecenstvo mocí neodolatelnou: i nelze určiti, zda bylo obecenstvo spíše uchváceno tónem v pravém uměleckém zápalu vyluzeným, či elegancí, jistotou a hravou lehkostí, s jakou páni koncertisté překonávali ty nejtěžší technické obtíže skladeb zvolených. Hra obou pánů je vyvinutá, korektní a v nejjemnějších stránkách dobře promyšlena: i pomníme-li jejich mladistvých let, máme před sebou síly, jež časem svým našemu českému umění hudebnímu zajisté okrasou a oslavou ne poslední se stanou." Skutečností je, že se autor textu přesně trefil a pánové Jiránek a Wihan se skutečně stali "okrasou a oslavou" české hudby a oba dva se za patnáct let setkají jako profesoři na pražské konzervatoři. Zatímco Jiránek šířil mezi tím slávu české hudební školy v Rusku, Wihan se po létě vrátil do německy mluvících zemí.
Náchod je nejbližším místem od Police nad Metují, svého rodiště, kde Wihan prokazatelně koncertoval. A společně s Lázněmi Dušníky a pravděpodobně Machovem i nejbližším místem k Polici, kde pobýval. Jako violoncellista se do Náchoda vrátil ještě jednou. V březnu roku 1892 tady proběhl jeden z koncertů "na rozloučenou" Antonína Dvořáka, které absolvoval se svými kolegy profesory konzervatoře, Hanušem Wihanem a Ferdinandem Lachnerem.
Ale ještě jednou se vrátíme do Náchoda v létě roku 1875. "Bohužel návštěva koncertu byla slabá – as 80 pravého umění milovných ctitelů. To slabé zúčastnění se při takové produkci dokonalých českých umělců neposlouží valně k chloubě města českého." A v roce 1941 publikoval Viktor Jahn v novinách U nás článek "Wihanův koncert v Náchodě", kde píše: "Možná, že mysl obecenstva byla tehdy příliš zaujata novou železniční tratí Choceň-Meziměstí, na které přesně po měsíci (26. července) nastala doprava. Náchodští si asi neuvědomili, že k nim přijel, po dostavníku ze Skalice, rodák z blízké Police n. M., neboť v referátě není o tom zmínky."
Každopádně z celého koncertu, potažmo celého turné, lze odvodit jednu důležitou věc: pánové Wihan a Jiránek prokázali ve svých dvaceti letech, že jsou skvěle připravenými hudebníky a těsně po skončení studia už dokázali svou hrou okouzlit obecenstvo v Čechách. O téměř šest desítek let později bude profesor Jiránek na první turné vzpomínat. Ke 40. výročí založení Českého kvarteta mimo jiné napíše: "[Josef Suk] byl pravým opakem prof. Wihana, jenž při zkouškách býval nevrlý a nevlídný. Takový býval už v mládí, jak jsem seznal v r. 1875, kdy po absolvování spojil se se mnou k několika koncertům na českém venkově." Je to jedna z nejtrefnějších charakteristik Hanuše Wihana. Vztekloun a rapl s až cholerickými záchvaty vzteku. K dokreslení Wihana, jako hudebníka, ještě dvě vzpomínky jeho kolegů. První je od hudebního skladatele Vítězslava Nováka: "Dostalo se mi v životě vzácného štěstí, že jsem při tvoření nejednou pocítil podobnou extasi – Wihan jistě prožíval při hře velké chvíle. Bral hudbu nesmírně vážně, a proto byl někdy až bezohledně drsný vůči diletantismu. »Právě že mám své umění tak rád, bývám občas hrubým«, napsal o sobě A. Rubinstein. S Wihanem to bylo stejné."
A druhá je vzpomínka klavíristy Jana Heřmana. "Nuže, jedna vzpomínka, kterou dovedu si ještě dnes vyvolati přeintensivně – pod pravou lopatkou. Bylo to mé vůbec první hraní s Českým kvartetem – zkouška na Fibichův klavírní kvartet. Dostalo se mi tehdy pravé indukce živého rytmu ve formě tří mocných štulců, jež mi nečekaně mezi hrou za ohromivšího mne řevu jakýchsi slabik »Pam-pa-dá« zasadil do žeber zle se nade mnou tyčící rudý Mistr Wihan. Tenkrát jsem se strašlivě vylekal, ale hlavní věc, ten živý rytmus, jak si jej Mistr představoval, do smrti nezapomenu a dobře jsem jej pochopil. A za to starému Wihanovi vděčím."
Na druhou stranu v osobním životě dokázal být Wihan laskavým a štědrým člověkem, který měl vždy soucit s těmi méně šťastnými. V době své největší slávy nakoupil třeba boty pro děti v Brandýse nad Orlicí, protože si všiml, že některé z nich jdou do školy bosky. Po smrti skladatele Karla Bendla finančně podporoval jeho dceru Marii (Mary) – a když se později vdala a opustila uměleckou dráhu, koupil jí celou výbavu… Člověk prostě není jednobarevná omalovánka.
ZASTAVENÍ TŘETÍ: PAN PROFESOR SE HLÁSÍ… A ODCHÁZÍ

Salzburg je krásným městem na řece Salzach s nádherným historickým centrem. Pro Wihana a všechny hudbymilovné lidi je ovšem Salzburg v první řadě rodištěm snad největšího hudebního skladatele, Wolfganga Amadea Mozarta. K padesátému výročí úmrtí hudebního génia, v roce 1841, byly v Salzburgu založeny dvě hudební školy – Dommusikverein (Hudební spolek Dómu) a Mozarteum. A v roce 1873 nastoupil na místo profesora violoncellové třídy na Mozarteu polický rodák, absolvent pražské konzervatoře Johann Wihan. Bohužel o jeho pedagogickém působení v Salzburgu se nedochovaly žádné zprávy. Víme pouze to, že po jednom školním roce Wihan odchází, aby nastoupil k povinné vojenské službě. Tu strávil u vojenské hudby. Ani tady se do dnešních dní nezachoval žádný dokument. Vlastně ani netušíme, na co hrál. Violoncello není zrovna ideálním nástrojem pro vojenskou hudbu. Snad sáhl po nějakém dechovém nástroji – nevíme. Pravděpodobně si dobu svého vojenského působení "zpestřoval" hraním v německém divadle v Praze.
Každopádně v roce 1875 opět odchází z Čech, protože přijal místo violoncellisty v orchestru ruského mecenáše barona Derviese. Ač časopis Dalibor i Hudební listy v tomto roce otiskly několik článků o orchestru barona Derviese (pod názvem "Zprávy z Nizzy"), nikde se nezmiňují o tom, že by jeho členem byl Wihan. Pro osobní život Wihanův to byl docela důležitý moment. Baron Dervies žil v létě na zámku Trevan u švýcarského Lugana a v zimě na zámku Walrose ve francouzské Nizze. Zmiňovaná důležitost pro osobní život Wihanův spočívá ve skutečnosti, že v roce 1875 poprvé viděl moře a lze s největší pravděpodobností předpokládat, že se poprvé v moři koupal. Jeho životopisec Bohuš Heran napsal: "Ale jeho nejmilejším sportem bylo koupání. Koupal se za každého počasí, kdykoliv a kdekoliv byl, v řece, v moři nebo v jezeře." A o kousek dál ještě: "Každý ho v Brandýse [nad Orlicí – pozn. P. F.] znal, jak již časně z rána s žebříčkem, aby mohl lépe do vody, s deštníkem jako slunečníkem, v bílé čepici z Ostende a v šedé peleríně z Anglie, zakrývající plavky, šel z domku na náměstí, kde bydlel, zadem zahradami, přelezl trať a přes pole spěchal do řeky. Někdy tak šel i několikrát denně." S ohledem na jeho další životní osudy není jeho láska ke koupání vůbec marginální záležitostí.
Druhá důležitá věc, jejíž počátek je v Nizze, má už veliké důsledky pro Wihanův profesní život. Dirigentem orchestru barona Derviese byl Karl Müller-Berghause, člen smyčcového kvarteta bratří Müllerů. Wihan absolvoval několik koncertů s Müllerovým kvartetem a tady se poprvé setkává s profesionálním přístupem k "ansámblové" hudbě, a hlavně si vrývá do paměti několik věcí, které ho budou provázet po celý život. Tou nejpodstatnější ze všech je rytmus. Každá skladba má svůj rytmus a ten je potřeba držet, i kdyby se měl začít hroutit strop divadla.
Z doby Wihanova působení v kapele barona Derviese, se zachoval velice zajímavý dokument: Wihanovy osobní poznámky k cestě po Švýcarsku. Zdá se, že si na konci svého působení u barona Derviese prostě udělal výlet po Švýcarsku. Profesor Wihan se nezapřel, když celý jeden odstavec věnoval školství v ženevském kantonu: "Geneva Školství. Veřejné školství genev. je na vysokém stupni. Ve věcech školství každý kanton švýc. je samosprávný a kolik kantonů, tolik je ve Švýcarsku systémů školských. V kant. G. na malém to kousku země, nalézáme skoro všecky druhy škol od nejnižších do nejvyšších. Školy veřejné rozděleny jsou na primární (asi 55 školek dětských a tolikéž škol obecných), školy sekundární (mezi nimi školy venkovské sekundární, kolej gen. u gymnasium, vyšší dívčí škola, škola obchodní – průmyslová aj.), a učení vysoké obsahující universitu, školu zubní a vyšší školu uměn průmyslových. – Stará akademie, kterou založil Kalvín v r. 1559, přeměněna byla na universitu v r. 1876. Čítá 5 fakult po způsobu universit franc: theolog., vědeckou, literární, právnickou a lékařskou. Studujících bývá 400-500, mezi nimi mnoho dam, zvláště Rusek a (text poškozen – jedno slovo nečitelné, pozn. P. F.). Město svým nákladem vydržuje několik škol odborných. Vedle toho školství privátní, ne tak z potřeby jako ze spekulace, nicméně vzkvétá. Penzionátů chlap. a dívčích jen se tu hemží. Příjemná obsluha, svoboda vyuč. a mnohé jiné faktory podporují jejich vzrůst." Přemýšlel o tom, že se vrátí zpátky k pedagogické práci? Spíš se zdá, že se komplexně zajímal o život ve Švýcarsku a jako podklad pro své poznámky zcela určitě využil nějaký bedekr. Na dalších místech popisuje soužití různých náboženských společenství vedle sebe, věnuje se vlakům a lanovkám, přírodě, historii… a na mnoha místech svých poznámek se projevuje jako velice vnímavý pozorovatel a nebojí se ukázat své často až dětské okouzlení: ať už krajinnou scenérií, historií nebo umem lidských rukou. "Z Brunnen do Flüelen vede jediná svého druhu r. 1865 dostavená cesta přes srázné skály a mezi jejich sedly (silnice Axenberská). Jste-li na parníku, žasnete nad smělou stavbou, jdete-li po této silnici ve výšce, tají se vám dech hledícím ve hroznou hlubinu, zejména tam kde rovná stěna Axenbergu komo spadá v jezero." Podle chronologie se po návratu ze Švýcarska vydal na turné s Josefem Jiránkem.
Po odchodu z kapely barona Derviese nastupuje k orchestru Benjamina Bielse v Berlíně. Z té doby se zachoval dopis adresovaný bratru Karlovi. Wihan si v něm stěžuje na hudební vytížení v orchestru, které mu nedává čas na sólové hraní ani sledování jiných koncertů. V závěru dopisu (který je psán německy a jež Wihan podepsal jako Hans) se omlouvá, že na cestu domů nedostane dovolenou a nepřijede. Dopis je datován 18. prosince 1876.
V následující koncertní sezóně opět změnil místo a stal se členem Schwarzenburgovy dvorní kapely v Sondershausenu. Poprvé se stává sólistou orchestru a v průběhu tří let v Sondershausenu získává poprvé titul komorní virtuóz. Bedřich Urie ve svém epochálním díle "Čeští violoncellisté XVIII.-XX. století" shrnuje čtyři roky Wihanova profesního života do krátkého, leč velice výmluvného odstavce: "Po jednoročním působení u Bielsovy filharmonie odešel Wihan r. 1877 do Sondershausenu jako komorní virtuos kapely Schwarzenburkovy, kde pobyl 3 roky, požívaje tu veliké vážnosti jako vynikající violoncellista a oblíbený sólista." Ovšem… všichni čeští autoři píšící o Wihanovi tvrdí, že v Sondershausenu požíval veliké vážnosti, ale v časopisech Dalibor a Hudební listy, ač pravidelně informují o dění v Evropě, ve zprávách ze Sondershausenu není o něm ani jedna zmínka.
Díky těsným kontaktům mezi orchestry v Sondershausenu a ve Výmaru, se Wihan seznamuje s dirigentem výmarského orchestru, hudebním skladatelem Ferencem Lisztem. To je další důležitý mezník v jeho životě: Lisztova nemanželská dcera Cosima se po rozvodu s klavíristou a dirigentem Hansem von Büllow vdala za jiného hudebníka: Richarda Wagnera. A violoncellista Johann či Hans Wihan se v brzké době stane jedním z hudebníků, kteří se budou pravidelně účastnit Wagnerových her v Bayreuthu. A po celý zbytek Wagnerova života si s ním bude dopisovat. Kontakt s rodinou nepřeruší ani po skladatelově smrti v roce 1883 a až do vypuknutí Velké války bude udržovat korespondenci s Cosimou Wagnerovou.
Bayreuth byl za Wagnerova života "zlatým grálem" hudebníků – koneckonců jím zůstal i po jeho smrti. Hrát na Wagnerových hrách, byla jedna z nejvyšších met, které mohli dosáhnout. To, že tam Wihan nejen hrál, ale že udržoval – sice ne moc častou – pravidelnou korespondenci s Richardem Wagnerem, je důkazem, jak fenomenálním violoncellistou musel být. Bayreuth byl obsypán hudebníky, ale pouze několik se jich smělo "vetřít" do přízně skladatele skladatelů.
Lze předpokládat, že se Sondershausen, městečko ve velice příjemně zvlněné krajině, stane brzy Wihanovi těsným. V dopise z října 1880 popisuje Františku Ulmovi své Sondershausenské období bez jakékoliv zášti, ale stejně příjemně ho informuje o svém novém místě v mnichovském orchestru (dopis podepisuje jménem Hans). A v následujícím roce se vydává do Prahy, aby zde odehrál několik koncertů. Ale tou nejpodstatnější částí dopisu je Wihanova prosba o zveřejnění noticky, která by ho jako hudebníka přiblížila pražskému obecenstvu. Wihanovi je 25 let a má před sebou nejvýznamnější angažmá v zahraničí – stává se sólistou mnichovského orchestru. A tahle pozice mu otevírá dveře nejen k Richardu Wagnerovi, ale následně i k nejvýznamnějším hudebníkům své doby. Z Johanna Wihana se prostě stala hvězda hudebního nebe. Jen v Čechách se zatím ještě nestihla pořádně rozzářit.
ZASTAVENÍ ČTVRTÉ: MNICHOVSKÉ LÁSKY JOHANNA WIHANA
V roce 1880 přijal Wihan místo sólisty v Mnichovském orchestru. V jednom z nejlepších hudebních těles tehdejší Evropy, potažmo světa. Bylo mu pětadvacet let a všichni se shodují v tom, že pobyt v Mnichově byl vrcholem jeho sólové kariéry. Už nikdy potom neměl možnost hrát pravidelně s tak vysoko ceněným orchestrem a už nikdy v budoucnu nebude mít možnost ovlivnit repertoár žádného orchestru.
Předcházela ho pověst talentovaného violoncellisty, jehož "široký, výmluvný tón neutápí se nijak v sladkodechých vibracích, jež sice útlocitným dámám slzy pohnutí vynucují, ale samy o sobě nic jiného neznamenají, než zneužití chabé pomůcky na úkor vznešenosti a výraznosti výkonu. Opakujeme jen tolik, že při vší cituplnosti přednesu neupadá výkon umělcův ani v nejmenším do manýry pověstné »salónní« sentimentálnosti." Samozřejmě tomu všemu předcházela dřina a zase dřina při cvičení. Ale Wihan se nespokojil pouze s tím, aby přehrál "technicky dobře objem skladby". Hledal a nacházel kulturu rytmu a fráze, skladby pojímal jako celek a vždy, kromě vlastního hlasu, studoval celou partituru. Postupem času si dokázal osvojit tradici různých slohů, takže jeho pozdější nastudování klasiků nebo romantiků bylo pro publikum netušeným zjevením a o to silnějším zážitkem…
V Mnichově se Wihan setkává s největšími hudebníky své doby. Zde se také stal členem tehdy slavného a žádaného Walterova kvarteta, kde měl jedinečnou možnost poznat dokonalou interpretaci klasiků, hlavně Beethovena. Pro budoucnost věc ohromné důležitosti. A na druhou stranu se díky Wihanovy dostali do repertoáru Walterova kvarteta skladby Antonína Dvořáka, které často kvarteto hrálo jen s krátkým časovým odstupem od pražské premiéry.
Angažmá v Mnichově ho ale zaměstnalo natolik, že neměl mnoho příležitostí se představit v Čechách. Na konci roku 1880 hraje na koncertu ve prospěch penzijního fondu pražské konzervatoře na Žofíne, o rok později vystoupí v Rudolfinu v rámci koncertu konzervatoře, červnu roku 1885 spoluúčinkoval na koncertě v Umělecké besedě a o rok později v Novém Bydžově na koncertu ve prospěch Ústřední Matice školské…. A pak až v roce 1888, kdy z Mnichova odešel právě do Prahy.
Ale Mnichovský orchestr mu přinesl jiné možnosti. Třeba pokračování v pravidelné účasti na Wagnerovských slavnostech v Bayreuthu a tím pádem i setkávání se s Richardem Wagnerem. Ten v závěru svého života čím dál víc obdivoval Beethovena a Walterovo kvarteto občas hrálo Beethovena pouze pro R. Wagnera a pár jeho hostů (a často hrávalo soukromě pro krále Ludvíka II. Bavorského). Poté, co samotný Wagner obdivně promluvil o hudebních kvalitách Johanna Wihana, měl otevřené dveře ke všem z nejvýznamnějších hudebníků světa. Pravidelně se setkával s Ferencem (Franzem) Lisztem, klavíristou a dirigentem Hansem von Bülow a asi nejdůležitější bylo setkání s tehdy devatenáctiletým Richardem Straussem.
A působení v Mnichově přineslo mladému violoncellistovi Johannu Wihanovi ještě jedno osudové setkání. S mladou klavíristkou Dorou Weis. Byla krásná, mladá a podle toho, co víme z dalších let jejího života, tak jako klavíristka byla velice kvalitní. Životopisec Heran o jejich manželství napsal: "Oženil se s krásnou Mínou (Mínou?! – pozn. P. F.), dcerou konzula v Lipsku, ale manželství nebylo šťastné. Jeho žena byla vzdělaná, neobyčejně elegantní, výborná pianistka, avšak pro rodinný život neměla smysl. Wihanova rodina vypravuje o ní, jak přišla do kuchyně v glacé rukavičkách, aby si neumazala ruce od mouky, když Wihan chtěl, aby se naučila dělat švestkové knedlíky. Wihan se s ní po krátkém manželství dává rozvésti a hledí na ni zapomenout. Ničí všechno, co mu ji připomíná, i úřední doklady, a bedlivě střeží své tajemství ženatého a rozvedeného muže i před svými nejbližšími přáteli." Dokonce se dodnes nezachovala ani jedna jeho soukromá fotografie z té doby – jestli je to následek úmyslného ničení všeho, co mu připomínalo manželku a manželství, neumíme dnes posoudit. Ale tak trochu to takovouto skutečnost evokuje…
Existuje ještě pár informací o Wihanově manželství, které B. Heran buď neznal, nebo neuvedl. Jako velice důležitá se jeví role Richarda Strausse. Všichni jeho životopisci se shodují v jednom: Dora Wihan-Weis byla první velkou Straussovou láskou. Dá se předpokládat, že Dora se do Strausse také zamilovala, ale osud to všechno sepsal a naplánoval jinak a tito dva lidé spolu nikdy nežili. Ale po celý zbytek života si Dora se Straussem dopisovali a Straussova manželka Paulina von Ahn celý život na Doru žárlila. Straussova sestra Johanna vzpomíná, že ještě v roce 1911, když se v Drážďanech připravovala premiéra "Růžového kavalíra", se Paulina k Doře chovala jako k sokyni (v roce 1911 pracovala Dora Wihan-Weis v drážďanské opeře jako korepetitorka a R. Strauss jí při příležitosti premiéry Růžového kavalíra věnoval klavírní výtah své opery). 31. ledna 1938 si v deníku Strauss poznamenal: "Zemřela Dora Wihan-Weis." Z mnoha dopisů, kteří si ti dva vyměnili, se jich zachovalo jen pár nejprve ztracených, poté objevených: jeden adresovaný Doře a dva adresované Richardovi. Zbytek, podle vzájemné dohody, oba dva spálili.
A ještě jedno svědectví Johanny Straussové, která byla blízkou přítelkyní Dory: "Byla pro nás jako člen rodiny. Hans Wihan byl ale strašně žárlivý, navíc Dora byla nejen krásná, ale také se chovala dost koketně. Často jsme byli svědky nehezkých manželských scén." Žárlivý vztekloun Wihan…
Další láskou Johanna Wihana, která se silně projevila v Mnichově, byl hudební skladatel Bedřich Smetana. Jako student pražské konzervatoře několikrát viděl Smetanu dirigovat orchestr Prozatímního divadla. Zdeněk Nejedlý ve Wihanově nekrologu napsal: "První popud k tomu [horlivé a neúmorné práci – pozn. P. F.] dal Wihanovi Smetana, a to nejen jako skladatel, nýbrž ještě více snad jako dirigent. Wihan, mluvil-li o Smetanově dirigentství, neměl nikdy dost slov uznání pro jeho výši…" Ale obdiv nesměroval pouze ke Smetanově dirigentství, ale i jako ke skladateli. Na konci ledna 1882 píše Bedřichu Smetanovi dopis, ve kterém ho žádá o svolení, aby v Mnichově mohli uvést předehru k Prodané nevěstě. V roce 1920 otiskl časopis "Hudba" článek Miloše Kareše "Za Hanušem Wihanem", který je uveden: "Osobní vzpomínky, které tvoří jádro tohoto článku, byly nám dány k dispozici laskavostí p. Josefa Wihana, bratra zesnulého umělce." Podle M. Kareše vzpomínal Josef Wihan (v té době ředitel školy v Železném Brodě) mimo jiné i na návštěvy obou bratrů u Bedřicha Smetany v Jabkenicích. "Hanuš Wihan byl vřelým ctitelem našeho velkého mistra Bedřicha Smetany. 'Nezapomenutelné jsou pro mne doby' – vypravuje bratr zesnulého p. Josef Wihan – 'když Smetana dlíval v létě u svého zetě lesmistra Švarce v Jabkenicích. Často jsme tam mistra v jeho rozkošném zátiší z Nymburka navštěvovali. Častým hostem tu býval také žák a chovanec Smetanův, professor pražské konservatoře Josef Jiránek. Byly to krásné chvilky, bohužel však zachmuřené zdravotním stavem drahého mistra, vzbuzujícím již tehdy vážné obavy. Sluch mu totiž úplně vypověděl službu a výměna myšlenek dála se psaním na tabulku, kterou Smetana měl stále po ruce.'"
Tato setkání se nejspíš odehrála v době Wihanova studia na konzervatoři a těsně po jeho ukončení. Smetana v roce 1874 postupně ztratil sluch v pravém uchu a na levé plně ohluchl ráno 20. října 1874. Tomuto časovému určení odpovídá i skutečnost, že od podzimu r. 1873 byl Wihan v Salzburku, ale přelom let 1874/75 trávil v Čechách kvůli vojenské povinnosti (a v roce 1875 přijal angažmá v Nizze u barona Derviese).
Láska ke Smetanovi, umocněná osobními návštěvami, a láska k jeho hudbě trvala celý Wihanův život. České kvarteto, v době Wihanova působení, mělo jako nejčastěji hranou skladbu Smetanův kvartet "Z mého života". Doslova vyváželo Smetanu do celé Evropy a vzhledem k vysoké profesionalitě kvarteta, slyšela Evropa Smetanu v tom nejlepším možném provedení.
A ještě jedna podstatná věc Wihanova života se odehrála během jeho osmiletého pobytu v Mnichově. Složil zde nejspíš všechny skladby, pod kterými je podepsán. Čtyři z nich vyšly – později už v Čechách – pod názvem "Čtvero básní" a byly dedikovány "Mým milým rodičům". V roce 1890 vyšla v časopise Dalibor recenze na "Čtvero básní" Hanuše Wihana, jejímž autorem je H. Palla: "Přihlížejíce nyní ku práci hudebníka jako k celku, shledáváme, že se mu zdařilo, postihnouiti s úspěchem tón zvolených za podklad básní: měkkosť citovou v č. 1. 'Prosba', poněkud rozervaný romatism druhého 'Zimní obrázek', s přísudkem improvisace, svěžesť jarní nálady v třetím 'Jarní' a konečně epickou šíři v 'Báji o štěstí', v čísle čtvrtém. Nade vším jako by se vznášelo jakés přítmí přísného severu, ale také něco z chladu jeho, jenž budí více přemýšlení než citového vzrušení, zachvění úžasu, jež pociťujeme před uměním, nejhlubšího citu našeho se dotýkajícím. Shledáváme se všude s hudebníkem všech prostředkův uměleckých dobře znalým." A o pár řádků dál: "Velmi zajímavá jet vítězná fráze, jako dohra provázejíci osvobození princovo z báje; z ní patří na nás způsob Smetanovský, a tím pociťujeme, jako by z celku jinorodého usmívalo se na nás kousek hudby domácí. Celkem náležejí 'Básně' k písním duchaplným a tvůrci jejímu přísluší neméně než čestné uznání."
Ovšem v kontextu dalšího Wihanova profesního působení tvoří jeho skladatelská činnost jen drobný zlomek.
Roku 1877 přicházel do Sondershausenu a v roce 1880 do Mnichova talentovaný violoncellista. V roce 1888 odchází z mnichovského orchestru do Prahy jeden z nejuznávanějších violoncellistů své doby. (Před návratem do Čech ještě stihl podruhé získat titul komorního virtuóze.) Jeho jméno je pro veřejnost známější v Německu, Holandsku a Belgii než v Čechách. O dva roky později se čtenáři časopisu Dalibor dočtou: "S oprávněnou pýchou staví hudební svět český dnes jméno Wihanovo v popředí své representace. Před dvěma lety uvítali jsme radostně umělce krajana, vrátivšího se po nabytých v cizině vavřínech do své vlasti a z dosazení jeho na pražskou konservatoř slibovali jsme si ovoce utěšeného. Wihan nejen že nárokům na povolání své činěným plnou měrou dostál, on skvěle předstihl naděje naše ve příčině své virtuosity i svého samostatného, od učební síně konservatoře odvislého, působení uměleckého." Do Čech se vrátil Umělec s velkým "U". Když obdržel propouštěcí dekret z Mnichovského orchestru, bylo mu 33 let a tři dny. A svou hvězdnou pedagogickou hodinu měl stále ještě před sebou.
ZASTAVENÍ PÁTÉ: NEJUŠLECHTILEJŠÍ Z HUDEBNÍCH SKLADATELŮ
Polický rodák Johann Wihan se za svůj život setkal s mnoha hudebními skladateli. S některými osobně a s mnohými zprostředkovaně, skrz jejich nesmrtelnou hudbu. Z těch, kteří se rozhodli do úvodu své skladby vepsat jméno Wihanovo, je nutné na prvním místě jmenovat Antonína Dvořáka. Dalšími pak byli třeba Richard Strauss, Josef Suk, Friedrich Gersheim nebo Sergej Tanějev.
Ale zdá se, že tou "celoživotní láskou" Johanna Wihana byl Bedřich Smetana. Wihan, jako student pražské konzervatoře, několikrát jistě viděl dirigenta Smetanu v Prozatímním divadle a nejspíš ho zažil i jako interpreta na některém z "Populárních koncertů" Umělecké besedy. A podle svědectví Josefa Wihana mladý Hanuš několikrát mistra navštívil v Jabkenicích.
Pravděpodobně nejhranější skladbou Českého kvarteta byl Smetanův smyčcový kvartet "Z mého života", který autor dokončil 29. prosince 1876. Skladba byla poprvé hrána na soukromé premiéře v roce 1878, při níž hrál violový part Antonín Dvořák, první veřejná premiéra se odehrála 29. března 1879. Možná je dobré si připomenout, v jaké době Smetanova života se pohybujeme. V létě roku 1874 přestal skladatel slyšet na pravé ucho a na podzim ohluchl úplně a na začátku následujícího roku se odstěhoval z Prahy. Navzdory těžké nemoci zkomponoval mistrovská díla – opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna, dva smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance a řadu sborových děl. V Jabkenicích také dokončil cyklus symfonických básní Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník), který dnes představuje jedno z nejvýznamnějších děl českého symfonického repertoáru. Smetana nakonec umírá 12. května 1884.
Na tomto místě je potřeba se trochu vrátit v čase. V roce 1866 (30. května) měla v Prozatímním divadle premiéru komická opera B. Smetany "Prodaná nevěsta" (po několika autorských úpravách vznikla definitivní verze až v roce 1870). A právě předehra k "Prodané nevěstě" se stala hlavní postavou jedné části Wihanova života. Ruský hudební historik Lev Ginsburg v publikaci "Hanuš Wihan a České kvarteto" napsal: "Wihan se také zasloužil o mnichovské uvedení krásné předehry Smetany k opeře Prodaná nevěsta." Jeho český předchůdce B. Heran ještě konkretizuje: "Na svůj náklad dává [Wihan – pozn. P. F.] rozepisovat předehru k Prodané nevěstě, aby tím umožnil v Mnichově její provedení. Stalo se tak v únoru 1882 s orchestrem mnichovského dvorního divadla pod taktovkou kapelníka Léwyho." Skutečností je, že Wihan opravdu v roce 1882 píše Smetanovi a žádá ho: "… zdali bych mohl dostat partituru s hlasy k předehře k 'prodané nevěstě' a Vy zdejší dvorní kapele svolení dal k provozování v jednom z našich akademických koncertů." Ovšem koncert se uskutečnil až na Vánočním koncertu roku 1883, a ne v únoru 1882, jak píše Heran.
V prvním dopise Smetanovi Wihan píše (cituji celý dopis):
"V Mnichově dne 25. ledna 1882.
Velevážený mistře!
Nemějte mi za zlé, že se rovnou cestou na Vás obracím, zdali bych mohl dostat partituru s hlasy k předehře k 'prodané nevěstě' a Vy zdejší dvorní kapele svolení dal k provozování v jednom z našich akademických koncertů. Před několika dny dal jsem klavírní výtah celé opery našemu kapelníku Levi-mu, a včera se mne již tázal; zdali je ouvertura též pro orchestr tištěna. Uvázal jsem se, že vše co nejdříve zaopatřím, těšíce se tomu, že Levi se tak nadšeně o Vašem arci rozkošném díle vyslovil. Jest to velmi šťastný počinek a uslyšíme pak bohdá napřes rok Vyšehrad neb Vltavu v originálu; hráli jsme je včera s p. Giehrlem, zde žijícím žákem Lisztovým, z partyrury na čtyry ruce – arci s velmi špatnou náhradou za tak znamenité orchestrální roucho. Co se koncertní hudby týče, máme zde – v kruhu hudby Wagnerovy – velmi konservativní obecenstvo a je Vaše ouvertura tím právem velmi šťastný začátek. Jen co se titulu týče: Mohli bychom místo 'Ouverture verkauften Braut', snad charakteru příbuzný 'Lustpielouverture' na program uvést! Prosím Vás o několik řádků z Vašeho zátiší a těším se na bohdá velmi zdařilý výsledek.
Váš srdečně oddaný Jan Wihan; komorní virtuos a člen dvorní Kapely, München."
Druhý dopis je už o premiéře "Prodané nevěsty" (cituji celý dopis, včetně škrtanců):
"Velectěný mistře!
Přijměte mé srdečné blahopřání k vánočním svátkům čili dobře po česku 'šťastné a veselé svátky'. Přikládám též program našeho vánočního koncertu s Vaší předehrou k prodané nevěstě. Poněvadž nepřijde nikdy ouvertura operní na naše programy, odhodlal se konečně předce kap. Levi k titulu 'Lustpielouverture', aniž by mě před tisknutím programů byl co řekl. Ouvertura je velmi dobře naštudována, elektrisovala na včerejší předposlední zkoušce celý orchestr. Umístěna je též velmi dobře, tak doufám, že se krásného úspěchu nemine.
Včera po zkoušce jsem slíbil kapelníku Levimu partitury Vyšehradu a Vltavy a dostanu-li od Urbánka 'Z českých luhův a hájů', dám mu je ihned. Jste první ze slovanských skladatelů, pro kterého je tělem i duší zaujat. Škoda že má Libuše jen český text, kterému on nerozumí.
Se srdečným pozdravem a úctou Váš oddaný Jan Wihan. Brienner Str. 34.
V Mnichově dne 23. prosince 1883."
I když bychom počítali s tím, že nemocnému Smetanovi trvalo nějakou dobu, než do Mnichova odpověděl, je téměř dvouletá proluka zarážející. O tom, proč to trvalo tak dlouho, nejspíš vypovídá dopis, uložený ve Wihanově fondu v Českém muzeu hudby. Bohužel se nezachovala datace dopisu ani adresát. Přesto se dá z obsahu určit jeho datace na pomezí let 1882 a 83 a pravděpodobně byl adresován vydavateli, protože v textu Wihan zmiňuje, že se těší "na tištěný exemplář". Co se osudů "Prodané nevěsty" v Mnichově týče, je důležitá jiná část dopisu: "Hned jak jsem Váš ctěný list obdržel požádal jsem našeho bibliothekáře o partituru ouvertury k prodané nevěstě, která ležela v archivu u psaných hlasů; nepřišel jsem však několik dnů do divadla, a tak se zaslání až do dneška zdrželo. […] Ouvertura se u nás dosud nehrála, poněvadž v předposledním koncertu poslední sezóny 5-tá symfonie od Rubinsteina tak skvěle propadla, že si kapelník Lévi netroufal ve velmi špatném rozmaru se nalézajícímu publiku sebe lepší novinku v posledním týdnu na to následujícímu koncertu předvésti a odložil provozování ouvertury na budoucí rok." V rámci objektivity je nutno zmínit, že předehra k "Prodané nevěstě" sice nepropadla, ale taky neudělala žádnou díru do světa. Ale nakonec se v Mnichově, během Wihanova působení i později, Smetana začíná prosazovat – i díky repertoáru Českého kvarteta. Oproti tomu se Antonín Dvořák dokázal v Evropě (a posléze i Americe) prosazovat daleko rychleji. Zůstává faktem, že Wihan byl jedním z prvních českých hudebníků, který se aktivně zasazoval o propagaci Smetanovy hudby v Evropě.
Zajímavý na dopisech je i Wihanův podpis: dopisy Smetanovi jsou jedněmi z mála zachovalých, kde Wihan použil českého ekvivalentu jména Johann či Hans v podobě Jan.
S křestním jménem Wihana se to má takto: v křestním listu je na prvním místě uvedeno jméno Johann (dalšími jmény jsou Josef, Jindřich a Maria). Nejstarší známý Wihanův podpis je Johann (podpis na partituře Koncertu pro violoncello Bernharda Molique ze srpna 1874). Až do roku 1888 se nejčastěji podepisuje jako Hans, méně často jako Johann. Zhruba od roku 1888, tedy od chvíle, kdy se vrátil do Čech, se začíná podepisovat jako Hanuš (ale ještě v roce 1890 podepisuje vysvědčení violoncellisty Otto Bergera jako Hans).
Poznámka: osobně jsem se rozhodl pro používání křestního jména Johann, pokud píšu o době před r. 1888; po tomto roce už používám křestního jména Hanuš.
ZASTAVENÍ ŠESTÉ: PAN PROFESOR PŘICHÁZÍ

Na podzim roku 1887 opouští své místo profesor violoncellové třídy na pražské konzervatoři, František Hegenbart. (K jeho žákům patřil i Johann Wihan a s velkou pravděpodobností to byl právě František Hegenbart, který "dohodil" Wihanovi místo na salzburském Mozarteu.) Na uvolněné místo vyhlásila konzervatoř výběrové řízení, ke kterému se přihlásilo 13 uchazečů. Komise nakonec vybrala sólistu mnichovského orchestru, Hanuše Wihana.
Wihan se tak vzdal lukrativního – nejen po profesní stránce – místa. Byl sólistou jednoho z nejlepších orchestrů Evropy a v Mnichově se dočkal úcty i uznání. Snad za jeho odchodem byl stesk po domově, možná snaha zapomenout na nevydařený osobní život po rozvodu s Dorou Wihan-Weis, možná vlastenectví, možná – dnešními slovy – "syndrom vyhoření" a Wihan hledal novou výzvu. Odpověď nejspíš znal pouze on sám.
Kromě nástupu na konzervatoř se hned zapojil do veřejného hudebního života v Čechách. V Praze se uvedl poprvé v prosinci roku 1888. Před tím ještě stihl v Nymburce koncert Bendlova večera. V Nymburce v té době žili Wihanovi rodiče a sestra. Vlastně hrál doma a celý večer byl věnován jeho příteli, hudebnímu skladateli Karlu Bendlovi.
A pak už přišla Praha. 2. prosince 1888 v rámci koncertu konzervatoře ve prospěch penzijního fondu. A dobová kritika nešetřila chválou: "Druhé číslo programu, Volkmannův koncert pro violoncello, poskytl krásné příležitosti k vyznamenání panu prof. Hanuši Wihanovi, našemu krajanu a druhdy členu komor. kvarteta v Mnichově. Wihan je dle soudu našeho jedním z nejgeniálnějších umělců svého nástroje, jež jsme kdy slyšeli. Wihan spojuje zjevnou energii pravého umělce s hlubokým citem inteligentního tlumočníka; každá fráse je tu na svém místě, každý přechod, ba každá pausa virtuosova je výmluvným podáním jeho odůvodnění. Při Wihanově přednesu poznáváte zřejmě význam populárního rčení, že cello k vám téměř mluví." A na závěr článku ještě reakce publika: "Duchaplný koncertista vyvoláván opět a opět, applaus po každém čísle jemu štědřený rozpoutal se po ukončení skladby v bouři nadšené pochvaly." A mezi aplaudujícími posluchači tenkrát v Rudolfinu seděl i Petr Iljič Čajkovskij. Posléze začali společně plánovat turné po Rusku. Lev Ginsburg o plánech a vzájemné korespondenci Wihana s Čajkovským napsal: "Dopis, který je prodchnut srdečností a vřelostí, také obsahuje prosbu, aby mu Čajkovskij pomohl zajistit koncerty v Rusku. Wihan sní o koncertech v hlavním městě a dalších ruských městech. Čeká, až se z turné po Rusku vrátí jeho krajan a přítel, houslista František Ondříček. Spoléhá se na jeho praktické rady. Wihan se obrací na Čajkovského jako na umělce a člověka a doufá, 'že mu věnuje kousek svého šlechetného srdce'". Nakonec se ale pro velkou časovou vytíženost turné neuskutečnilo. Ale celá akce měla přesto skvělý výsledek: Wihan pomáhal zajistit turné po Rusku pro Antonína Dvořáka a Dvořák nakonec v únoru 1890 do Ruska odjíždí sám.
Jako profesor byl Wihan – dnešními slovy – velice svérázný. Nebylo výjimkou, že v třídě létaly pohlavky a občas se dokázal rozeřvat a rozzuřit tak, že byl slyšet skoro po celé budově školy. Mnoho z jeho životopisců tvrdí, že vztekloun byl pouze, pokud se to týkalo hudby. A kupodivu všichni jeho žáci i kolegové se shodují v tom, že jim vlastně tím vším hodně pomáhal ke zdokonalení vlastních schopností. Před dvěma lety jsem mluvil se současným profesorem violoncellové třídy na konzervatoři, panem Tomášem Strašilem. I ten mi s odstupem téměř třinácti desítek let řekl, že podle jeho názoru měl Wihan v hádkách a vzteklých záchvatech pravdu. O tom, jak kvalitní byl hudebník, není třeba mluvit vůbec.
Wihan dokázal během chvíle vychovat několik skvělých violoncellových osobností. Časopis Zlatá Praha v roce 1891 otiskl obsáhlý článek o veřejných zkouškách studentů konzervatoře, které se konaly v Rudolfinu před vybraným publikem, na čele s "jeho Jasností princem Ferdinandem z Lobkovic, za přítomnosti členů správní rady, ředitele a celého souboru učitelského. Jako znamenitý virtuos na violoncello osvědčil se Otto Berger rovněž jako Kuchynka na kontrabas. Hra prvnějšího úplně má ráz profesora Wihana. Jak známo jest Wihan mezi současnými violoncellisty vynikajícím pěvcem na svém nástroji; jej vyznačuje hluboký, pravý cit a umělec ten umí především skladbě, již hraje, vdechnouti poetického ducha, výraz živého, pravdivého citu. U Bergra rozhoduje právě hluboký cit, ušlechtilosť v podání kantileny, jež je zárukou skvělé jeho budoucnosti." Skutečností je, že Wihan dokázal ze svých žáků "vymáčknout" to nejlepší, co v nich bylo. A stejně tak to dokázal i u svých spoluhráčů na koncertech. Často třeba boucháním do zad, doplněným křikem: "Pam-pa-dá! Rytmus, ry-tmus!"
V roce 1890 se staly na konzervatoři dvě důležité věci. Tou první je nástup Antonína Dvořáka, který se ke konci kalendářního roku ujal kompoziční třídy. Konzervatoř o jeho angažmá usilovala poměrně dlouho, a nakonec vytvořila podmínky, které nemohl Dvořák odmítnout. Dnešními slovy: Dvořák byl V. I. P. a proto pro něj připravili V. I. P. podmínky. Jeho životopisec Otakar Šourek o nástupu na konzervatoř napsal: "Ujímá se tam vedení třetího ročníku ve škole komposiční a ježto jsou mu svěřováni jen zvláště nadaní žáci, vytváří ze své třídy jakousi mistrovskou školu komposiční v nejlepším toho slova smyslu, jež je pak vyhledávána i posluchači z daleké ciziny." Z žáků, kteří prošli konzervatoří během Dvořákova krátkého působení (v září 1892 odjíždí do Ameriky), lze jmenovat Josefa Suka, Oskara Nedbala, Vítězslava Nováka nebo Rudolfa Karla.
Druhou důležitou věcí roku 1890 na konzervatoři bylo svěření výuky kvartetní hudby Hanuši Wihanovi. Bylo to jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které ovlivnilo celou českou hudební scénu na mnoho desetiletí dopředu. Wihan měl své představy o kvartetní hře a vnímal ji – jak se tomu naučil v Německu – jako plnohodnotnou práci. Zatímco v Čechách mnohdy prostě jen stačilo, aby se čtyři hudebníci sešli, znělo jim to společně dobře a nerozešli se hned po prvním koncertu. Jan Schulmeister ve svém článku o historii kvartetní hudby v Čechách napsal: "V Čechách ještě na počátku druhé poloviny 19. století žádné stálé smyčcové kvarteto neexistovalo, kvartetní soubory tu byly zastoupeny pouze příležitostnými uskupeními, ale hudební život již tehdy vyžadoval opravdu profesionální soubor, který by se věnoval studiu kvartetního repertoáru na té nejvyšší úrovni." A tak stvořil pan profesor Hanuš Wihan vzorové kvarteto studentů konzervatoře. Dnes můžeme tvrdit, že vybral naprosto dokonale.
V článku z časopisu Zlatá Praha (1891) je nejvíce místa věnováno houslové třídě. Autor článku vyzdvihuje hlavně trojici mladých studentů: Karla Hoffmanna, Josefa Suka a Oskara Nedbala. K nim připojil Wihan svého nejlepšího studenta violoncella Otto Bergera. První složení kvarteta, později nazvaného "České kvarteto", vypadalo tedy následovně: první housle Karel Hoffmann; druhé housle Josef Suk; viola Oskar Nedbal a violoncello Otto Berger. "Sestavení tohoto souboru bylo neobyčejně šťastnou volbou. Hráči se nedoplňovali pouze jako výborní muzikanti, ale měli k sobě velmi blízko i svými povahami, což je pro dlouhodobé udržení ansámblu nesmírně důležité. Sám Wihan byl jejich pílí a zanícením přímo nadšen, a tak s nimi pracoval s co největší intenzitou," napsal Jan Schulmeister. Kvarteto – ještě beze jména – se na Wihanovo doporučení poprvé představí na koncertu Jednoty pro komorní hudbu 12. 11. 1891. A za deset let se budou mecenáši po celé Evropě předhánět, kdo dá víc, aby zahráli právě u něj. O dvacet let později si jeden německý kritik s nadsázkou povzdechne, jací že to musí být v Čechách hudebníci, když i takový Suk hraje druhé housle. A Oskar Nedbal bude pro celou Evropu "králem violy". České kvarteto se stane prvním profesionálním souborem komorní hudby v Čechách a dost možná dodnes nepřekonaným vzorem jejich nástupců. A na celé dvě desetiletí s ním spojí své jméno i Hanuš Wihan.
A aby toho nebylo málo, od roku 1892 se bude Hanuš Wihan stále častěji podepisovat: prof. H. Wihan.
ZASTAVENÍ SEDMÉ: JEŠTĚ NEŽ ODJEDU DO AMERIKY

Roku 1891 se poprvé objevila nabídka, která měla zásadní význam pro život Antonína Dvořáka: pozvání do Spojených států amerických. Prezidentka Národní hudební konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se rozhodla zvýšit prestiž školy tím, že nabídne post ředitele přední osobnosti evropské hudby. Po dlouhém váhání nakonec Antonín Dvořák podepsal smlouvu, která ho zavazovala vést hudební ústav a vyučovat skladbě. Není bez zajímavosti vědět, že Dvořákův honorář byl asi 30× vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská.
Antonín Dvořák se rozhodl před odjezdem do Ameriky uspořádat turné na rozloučenou. Na turné si k sobě přibral houslistu Ferdinanda Lachnera a violoncellistu Hanuše Wihana. Trojice svou pouť po Čechách a Moravě začala 3. ledna 1892 v Rakovníku a vše skončilo pár dní před Dvořákovým odjezdem do Ameriky, 29. května koncertem v Písku. Během turné na rozloučenou zavítali hudebníci i do našeho kraje. 15. května do Rychnova nad Kněžnou a o den později do Jaroměře. Nám nejbližším místem, kde se uskutečnil koncert při turné na rozloučenou, byl Náchod. Lydia Baštecká o tomto koncertu napsala: "Před svým odjezdem do Spojených států amerických se rozhodl Antonín Dvořák uspořádat se svými přáteli houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem (rodákem z Police nad Metují) koncertní turné. V jeho rámci zavítali 25. března 1892 i do Náchoda. Jejich koncert, v němž Dvořák hrál na klavír a náchodský Hron zazpíval dva jeho sbory pod jeho taktovkou, byl zařazen do místních velkolepých oslav 300. výročí narození J. A. Komenského. Koncert měl skvělý úspěch, nadšení posluchačů prý neznalo mezí a v závěru Mistrovi děkoval tehdejší předseda Hronu J. K. Hraše, který mu předal jako čestný dar skvostný stříbrný kalamář. Doufejme, že si Mistr tuto pro Náchod výjimečně významnou návštěvu dlouho pamatoval." V roce 2010 cítila paní Baštecká povinnost zdůraznit, že Wihan byl polickým rodákem…
Nedílnou součástí programu koncertů na rozloučenou bylo klavírní trio "Dumky". Premiéra "Dumek" zazněla na koncertu, který uspořádala Měšťanská beseda v Praze u příležitosti jmenování A. Dvořáka Doctorem honoris causa c. k. České Karlovo-Ferdinandovy univerzity 11. dubna 1891 (doktorát byl Dvořákovi předán 17. března). O koncertu informoval časopis Zlatá Praha 1. 5. "Nejzávažnější číslo ponecháno bylo na konec, totiž novinka mistrova »Dumky«, pro piano, housle a cello, šest krátkých fantazií slovanských krásné formy, živě kontrastovaných motivů, jichž rytmická a melodická svěžesť činí úchvatný dojem na posluchače. Skladatel, jenž hrál sám v »Dumkách« part klavírní, byl předmětem nejsrdečnějších ovací." Nutno dodat, že violoncella se při premiéře chopil Hanuš Wihan. Historie "Dumek" skrývá ještě jednu zajímavost. Tiskem vyšla skladba roku 1894 v berlínském nakladatelství Simrock. Dvořák byl v té době ve Spojených státech a korektury obětavě provedl skladatelův přítel Johannes Brahms.
Koncertní turné na rozloučenou bylo oslavou hudby, která se v provedení těch nejlepších, co tehdy hudební scéna v Čechách a na Moravě mohla nabídnout, prezentovala po celém království. Hudebníci v jeho rámci uskutečnili 41 koncertů v 39 městech (dvakrát hráli v Praze a v Hradci Králové). Pro všechna dotčená města byl Dvořákův koncert jedním z kulturních vrcholů celého roku. Třeba o koncertu v Táboře 14. 2. referoval dobový tisk takto: "Koncert slovutného skladatele českého, Dra. Ant. Dvořáka, kterýž i sem na rozloučenou byl zavítal, odbýval se dne 14. t. m. o 4. hod. odpolední v městském divadle. Mistr a soudruzi jeho, pp. prof. pražské konservatoře Lachner a Wihan, přijeli do Tábora téhož dne o ½2. hod. odpolední ze Třeboně, kdež odbýval se koncert před tím. Veškery prostory městského divadla zdejšího, jež směle nazvati se může jedním z nejkrásnějších a největších v Čechách, byly obecenstvem v pravém slova smyslu přeplněny; byltě nával poptávek již při předprodeji lístků tak značný, že nebylo lze dostati již týden před koncertem ani jediného sedadla." A podle veškerých svědectví, byltě nával poptávek již při předprodeji stejný ve všech ostatních městech. Recenzent časopisu "Dalibor" dále o koncertu v Táboře píše: "Umělce nejvzácnějších vlastností, pravého dokonalého mistra na svém nástroji, poznali jsme však v panu prof. Wihanovi, jehož interpretace partie violoncellové uchvátila veškeré posluchačstvo tajuplným, neodolatelným svým kouzlem." A po popisu koncertu a vystoupení mužského a ženského pěveckého sboru, se recenzent opět vrací k violoncellistovi: "Dále oblažil nás ještě p. prof. Wihan dvěma skvostnými čísly sólovými: 'Klidem' ze 'Šumavy' a rondem z G-moll, plnými bohaté melodie a nevšedních půvabů harmonických, konečně pak sehráli všichni tři umělci překrásné Dvořákovy 'Dumky', dosud v rukopise chované, pravé to perly melodické invence mistrovy." A téměř vždy se v recenzi objevují slova, která chválí nejen samotného Dvořáka, ale i jeho dva "soudruhy": houslistu Ferdinanda Lachnera a violoncellistu Hanuše Wihana. Za všechny třeba ještě zpráva o koncertu v Brně 24. 4. "Jméno prof. Lachnera a prof. Wihana je tou měrou známo, že netřeba dále o výkonech jich se šířiti; vládne-li pak skladatel takými technickými prostředky, jak jsme u Dra. Dvořáka pozorovali, nemožno si věrnějšího provedení skladeb mysliti, než jak jsme je v koncertě našem slyšeli."
Každý z koncertů byl doplněn o vystoupení místního zpěváckého spolku nebo o vystoupení místního hudebníka. V časopise Dalibor je o koncertu v Nymburce (31. 1.) tato zpráva: "Bylo by zbytečno, šířiti se o jednotlivých číslech programu, která přednesli pp. Dr. Dvořák, prof. Lachner a prof. Wihan, každé arci dokonale; uvádíme toliko spoluúčinkující: pí. Lilly Tanglovou, choť advokáta zdejšího, známou klavírní virtuosku, její dcerušku sl. Louisu a zpěvácký spolek 'Hlahol' řízením sbormistra p. Jos. Symona." A o pár řádků dál ještě neopomněl autor článku, skrytý pod šifrou –dl., zaznamenat reakce publika: "Shromážděné obecenstvo s Drem. Dvořákem vyslovili společně svůj obdiv [ke hře sl. Tanglové – pozn. P. F.], který jí budiž novou vzpruhou k dalšímu studiu. Pěvecký spolek přednesl precisně a pilně nastudované 2 sbory. Ku konci oslovila mistra Dvořáka pí. Hedvika Šafránková vřelými slovy, načež následovaly nekonečné, srdečné ovace." Nejzajímavějším faktem tohoto článku pro nás není vyslovení obdivu ke hře paní a slečny Tanglových, ale jméno osoby, která oslovila mistra vřelými slovy. Hedvika Šafránková je totiž sestra Hanuše Wihana…
Kromě turné na rozloučenou uspořádal Antonín Dvořák ještě další koncerty. Třeba 28. dubna koncert v pražském Rudolfinu. Tehdejší tisk napsal: "… objevení mistrovo u dirigentského pultu dalo podnět k nejdůstojnější ovaci, kterou kdy veliký český mistr uctěn byl, v té chvíli sotva bylo jediného mezi posluchačstvem, jenž nebyl by cítil v duši bolavou otázku: 'Proč už naposledy!' […] proslavený náš Dvořák objevil se tu naposledy tváři v tvář zbožňujícímu jej obecenstvu pražskému, naposledy před svou cestou přes oceán." A závěr koncertu v Rudolfinu vypadal následovně: "Ku konci vzpomenuto buď, že slovutnému skladateli přineslo obecenstvo v ústrety spontánní hold všeobecným povstáním ze sedadel, když se byl objevil, uvítán tušem orchestru, před závěrečným číslem u pultu. Současně předstoupily na podium deputace předních českých spolků, které odevzdaly Dvořákovi skvostné věnce." Celé koncertní turné bylo jednou velikou oslavou hudby a jednoho hudebního génia. Dvořák pravděpodobně "větřil" smutek, který ho bude doprovázet v Americe a skutečně se chtěl s českým publikem a českou krajinou pouze rozloučit. Zároveň – a jakoby mimochodem – si postavil i nezničitelný pomník v srdcích svých posluchačů.
A část tohoto pomníku byla postavena i díky kongeniální interpretaci jeho skladeb Hanušem Wihanem.
ZASTAVENÍ OSMÉ: ČESKÉ KVARTETO – PAN PROFESOR OPĚT ODCHÁZÍ


Psal se datum 12. listopadu 1891 a v Rudolfinu byl na programu koncert kvarteta absolventů pražské konzervatoře v rámci koncertu pořádaného Jednotou pro komorní hudbu. V průměru bylo hudebníkům necelých 18 let a všichni čtyři byli studenty "ansáblové" hudby ve třídě profesora Wihana. Později budou hudební historici psát, že Wihan sestavil kvartet na jaře 1891 z nejtalentovanějších studentů konzervatoře.
I přes pochyby většiny členů Jednoty pro komorní hudbu prosadil Wihan koncert svých chráněnců a s odstupem téměř sto třiceti let můžeme bez obav tvrdit, že udělal dobře. (Původně mělo vystoupit "Stammkvarteto" Jednoty pro komorní hudbu ve složení Ferdinand Lachner, Bohdan Čádek [Czadek], Vilém Bauer a Hanuš Wihan, ale posledně jmenovaný byl na stejný termín smluvně vázán v Německu a jako záskok za osvědčené "Stammkvarteto" navrhl koncert svých studentů.) Dokonce můžeme i tvrdit, že obsazení jednotlivých postů bylo geniální a že Wihan dokázal přesně odhadnout povahy jednotlivých hráčů a podle toho jim určit místo v kvartetu. Viktorie Kosková v článku o Otto Bergerovi napsala: "Na pozici prvních houslí usedl tehdy devatenáctiletý Karel Hoffmann, druhé housle byly přiděleny sedmnáctiletému Josefu Sukovi, na violu hrál stejně starý Oskar Nedbal a na violoncello osmnáctiletý Otto Berger." První koncert tohoto mladého tělesa byl skutečným zázrakem. Nikdo z posluchačů nečekal nic světoborného a ono to přišlo. Čtveřice muzikantů okouzlila pražské publikum tak, jak nikdo před nimi. I když reakce kritiky byla taková, jaká byla… podivně nerozhodná. Nejlépe ji asi vystihl J. M. Květ, když napsal: "U vědomí toho, že po své poctivé práci pod Wihanem mohou s klidem se posaditi před publikum, a jsouce již ostříleni v žákovských produkcích, přišli, hráli a zvítězili. Zvítězili aspoň u obecenstva. Kritika nevěděla si s jejich výkonem dobře rady: haniti mnoho nemohla a chváliti mnoho nechtěla." Ale není podstatné, jak reagovala kritika. Podstatné je, že obecenstvo rozšířilo zvěst o mladých hudebnících po městě ("… nicméně známost o nich pronikla už do Prahy…", jak napíše J. M. Květ) a tím se jim otevřely dveře k dalším koncertům Jednoty pro komorní hudbu, ale začalo se jim dostávat i pozvání ke koncertům mimo hlavní město.
A ještě jedna věc se stala: po skončení studia na konzervatoři se celá čtveřice rozhodla pro pokračování a další rok studovali u profesora Wihana kvartetní hudbu. Druhý koncert, v říjnu 1892, absolvovali v Praze v Rudolfinu na večeru Umělecké besedy – jak napsal životopisec Karla Hoffmanna – "…ještě pod neurčitou firmou 'Absolventi pražské konzervatoře', ale už 13. listopadu téhož roku vystoupili v Rychnově nad Kněžnou pod jménem 'České kvarteto', tedy pod firmou v hudebním světě evropském po dlouhá léta nejslavnější."
Někdy v té době začal plánovat profesor Josef Jiránek (ten, s kterým se vydal Wihan v roce 1875 na první turné po Čechách) koncert ve Vídni, kde chtěl představit klavírní tvorbu Bedřicha Smetany. Oskar Nedbal domluvil na tomto koncertu s profesorem Jiránkem spoluúčast Českého kvarteta. V tuto chvíli se nadšení mladých hudebníků střetlo se zkušenostmi profesora Wihana, který jim Vídeň nedoporučoval. "Naopak srážel je od tohoto podniku a sahal i k posměšku a ironii, když vážné domluvy nepomohly. Ovšem Wihan měl těžké životní zkušenosti za sebou a věděl, co by nezdar tohoto podniku, který pokládal za předčasný, znamenal," poznamenává životopisec Českého kvarteta Jan Miroslav Květ. Ale kvarteto už bylo rozhodnuté a koncert byl naplánován na druhou polovinu ledna 1893.
Ještě před odjezdem do Vídně proběhly dva důležité koncerty pro vysokou společnost v Čechách; nejprve v prosinci na zámku v Loučni u hraběte Thurn-Taxise a potom na začátku ledna na zámku v Plasích u Plzně u kněžny Metternichové, které kvarteto doporučil hrabě Thurn-Taxis. J. M. Květ o tomto koncertu napsal: "Kněžna Metternichová byla tak nadšena těmito výkony, že hned po koncertě zahájila agitaci ve Vídni u dvora […] takže v první řadě její zásluhou sehnány byly už na první koncert 19. ledna všechny významné osobnosti společenské i hudební […] Ostatek už dokonal šikovný A. J. Gutmann, jenž byl jako koncertní podnikatel autoritou prvního řádu." A pak už přišla na řadu samotná Vídeň. Ta byla v té době považována za Mekku hudby. Často zde hrávalo třeba kvarteto Roséovo, které mělo pověst toho nejlepšího z komorní hudby Evropy (dále tady poměrně často koncertovalo i kvarteto Florentinské, známé z koncertů i v Praze). Jenže mladí čeští muzikanti měli dostatek odvahy a sebedůvěry, aby se popasovali i s tím nejlepším, co Evropa nabízela. A stalo se něco, co nikdo nečekal ani v těch nejoptimističtějších snech. Koncert se konal ve čtvrtek 19. ledna a hned 20. ledna otiskl časopis Dalibor Původní dopis z Vídně, který napsal Břetislav Lvovský. Na začátku jsou tato slova: "K velikým a důležitým úspěchům, které si v poslední době česká hudba na vídeňské půdě, pro ni zajisté tak horké, byla dobyla, přidružilo se nové a vážné vítězství. Konal se zde včera 1. koncert 'Českého kvartetta' (pp. Karel Hoffmann I. housle, Josef Suk II. housle, Oskar Nedbal viola a Otto Berger violoncello) v sále Bösendorferově za spoluúčasti p. Jos. Jiránka, profesora hry na klavír na pražské konservaroři. První večer tento věnován byl výhradně skladbám mistra Smetany. […] A když pak ve kvartettě [Bedřicha Smetany – pozn. P. F.] 'Z mého života' všickni čtyři umělci ve svém mládí – a jakési zde nevídané nenucenosti – se nám představili, byla radost nad tím, co jsme nyní slyšeli, ještě větší. Ni veleznámé zde kvartetto Roséovo, ni jiné nesehrálo toto velikolepé dílo s takovým porozuměním a ohněm, i mohu právem říci, že nikdy podobně úchvatně jsem hráti neslyšel tuto skladbu!" Čtveřici muzikantů bylo v té době dohromady 74 let! Autor dopisu dokonce na jednom místě zmiňuje, že nejslabším článkem koncertu byly klavírní skladby v podání profesora Jiránka! O tom, že v lednu 1893 slavilo České kvarteto ve Vídni nebývalý úspěch svědčí skutečnost, že namísto jednoho plánovaného koncertu, nakonec odehrálo koncerty hned čtyři! Otto Berger potom o prvním koncertu ve Vídni napíše v dopise své tetě: "Co se týče našeho prvního úspěchu na žhavé půdě vídeňské, mohu Vám sděliti, že jsme vyhráli na celé čáře. Včerejší koncert byl velmi četně navštíven a poctily nás ty nejvíce vynikající osobnosti hudebního života zdejšího, kupř. Brahms, Bruckner, Hanslick, Helm, Hirschfeld, kněžna Metternichová s princeznou, hrabě Thurn-Taxis a mnoho jiných." Ty čtyři koncerty se dají shrnout do poměrně lakonické věty: České kvarteto očarovalo Vídeň, a to nejen hudbymilovné publikum, ale i hudební výkvět hlavního města Mocnářství!
Po Vídni následovaly další koncerty v Čechách a začala vlastní pouť Českého kvarteta, která skončí až o čtyřicet let později! Ale tempo a cestování si vybralo svou daň. Ke konci roku 1893 se u Otto Bergera projevila plicní choroba a od roku 1894 se už nemohl účastnit koncertů a s tuberkulózou se začal léčit v tyrolském Griesu a na jeho místo nakonec jako záskok nastoupil Hanuš Wihan. Profesor Jiránek vzpomíná, že to byl právě on, kdo na žádost Oskara Nedbala přednesl prosbu Wihanovi. Z počátku ovšem kromě Wihana zastal párkrát místo violoncellisty v Českém kvartetu tehdy ještě Wihanův žák a pozdější nástupce na místě profesora Jan Burian – poprvé zaskočil za nemocného Bergera 7. listopadu 1893 na koncertu Umělecké besedy, ale osud Kvarteta se vyvíjel jiným směrem, než byla spolupráce s Janem Burianem. Z půlročního záskoku Hanuše Wihana v Českém kvartetu se vyklubala spolupráce trvající bezmála dvě desetiletí. Po úspěchu v Čechách, ve Vídni a na rakouském venkově to bylo právě jméno Hanuše Wihana, které otevřelo dveře Kvartetu do dalších zemí. Do Německa, Holandska, Belgie, Ruska a později dalších a dalších států Evropy. Do roku 1903, tedy za deset let své existence, hrálo České kvarteto ve všech státech Evropy s výjimkou Srbska. Za těch deset let odehráli více jak 1.000 koncertů. K tomu všemu je potřeba si uvědomit, co pro České kvarteto udělal Hanuš Wihan. Nejen, že byl – dnešními slovy – duchovním otcem Kvarteta, ale v roce 1897 (kdy definitivně odešel z pražské konzervatoře) se rozhodl, že opustí všechny jistoty plynoucí z místa profesora – včetně zajištěného důchodu – a stane se umělcem na volné noze.
ZASTAVENÍ DEVÁTÉ: NEJKRÁSNĚJŠÍ VIOLONCELLOVÝ KONCERT

19. března 1896 proběhla v Londýně premiéra violoncellového koncertu Antonína Dvořáka. Ač je skladba věnována "Mému příteli, Hanuši Wihanovi", v premiéře seděl u violoncella anglický muzikant Leo Stern. Za více jak 120 let od premiéry se na světě objevilo několik teorií, proč koncert Wihan neodehrál.
Ta, která přežívala nejdéle, má kořeny v reálné situaci. Koncert začal Dvořák psát v době končícího pobytu v Americe a akcentuje dvě věci: zmíněný konec pobytu v New Yorku, kde se v posledních měsících Dvořákovi vůbec nelíbilo. 14. ledna 1895, tři měsíce před definitivním odjezdem do Čech napsal Emanuelu Chválovi: "Budu děkovat Bohu, až budu opět mezi svými a sedět třebas někde na Vysoké v lese." Navíc během posledního roku v New Yorku začalo váznout vyplácení měsíčních honorářů. Tahle skutečnost Dvořákovi pomohla, aby zkrátil poslední školní rok a 16. dubna odcestoval z Ameriky. Na začátku května vyšla krátká zpráva v časopise Dalibor: "Mistr Antonín Dvořák vrátil se dne 27. m. m. odpoledne rychlovlakem státní dráhy z New Yorku do Prahy, odkud vyjel dne 16. t. m. po lodi 'Saale', která po desetidenní plavbě šťastně přistála v Brémách. Poněvadž mistr nechtěl dáti rušiti své shledání s rodinou, která vloni zůstala v Praze, byl příjezd jeho oznámen toliko příbuzným a osobním přátelům, z nichž k uvítání dostavili se: mistr Bendl, kapelník Národního divadla pan Anger, členové 'Českého kvarteta' pp. Hoffmann, Suk, Nedbal a Wihan a president české akademie, stavební rada pan Hlávka." Návrat do Čech byl druhou věcí, která se ve violoncellovém koncertu zrcadlí.
Na koncertu začal Antonín Dvořák pracovat na podzim roku 1894. Na tom všem je nejzajímavější asi skutečnost, že Dvořák nepovažoval violoncello za hudební nástroj pro sólový koncert. Jeho charakteristika violoncella téměř zlidověla: "Nahoře to mečí, dole bučí." Nakonec samotný skladatel přiznal, že volba violoncella byla překvapením i pro něj samotného. V jednom z dopisů z Ameriky napsal: "Právě jsem dodělal první větu koncertu pro violoncello!! Nedivte se tomu, já sám se divil a divím dost, že jsem se k takové práci odhodlal." Ještě před odjezdem ale s největší pravděpodobností slíbil Wihanovi, že pro něj koncert pro violoncello napíše. Můžeme směle tvrdit, že za vznikem jednoho z nejkrásnějších violoncellových koncertů stojí polický rodák Hanuš Wihan.
Dvořák dokončil koncert až po návratu do Čech. Na konci přepracované třetí věty dopsal: "Koncert jsem dokončil v New Yorku, ale když jsem přišel zpět do Čech, pozměnil jsem konec úplně, jak nyní zde stojí." Za změnou konce koncertu nejspíš stála vážná nemoc Dvořákovy švagrové Josefíny Kounicové, jeho první lásky z mládí. Vzpomínka na Josefinu se objevuje již ve druhé větě koncertu, kde zazní citace melodie z Dvořákovy písně 'Kéž duch můj sám' kterou měla Josefina ve zvláštní oblibě. Bezprostředně po Dvořákově návratu do Čech Josefína umírá, a to byl nejspíš ten definitivní impuls pro přepracování třetí věty. Do náhlého ztišení před závěrem Dvořák znovu vložil přesnou citaci písně 'Kéž můj duch sám' hranou sólovými houslemi. Celý tento úsek hudby lze považovat za jakýsi Josefinin epitaf.
Skladatel počítal s tím, že koncert v premiéře odehraje Hanuš Wihan. Proto byl violoncellista jedním z prvních, který partituru četl a vyjádřil se k ní. V září 1895, při návštěvě u Josefa Hlávky, Wihan s Dvořákem celý koncert přehráli a Hanuš Wihan navrhl několik drobných změn v sólovém partu, z nichž některé Dvořák přijal a do skladby zapracoval. Jenže to nebylo všechno. Wihan zároveň požadoval, aby do závěru třetí věty byla na místo části Dvořákovy hudby vložena tradiční virtuózní kadence sólového nástroje, kterou sám vytvořil. (Wihanův návrh je uložen v Českém muzeu hudby.) Jenže s něčím takovým nemohl Antonín Dvořák souhlasit. Wihan neomylně vybral pro změnu tu nejintimnější část koncertu, ke které měl Dvořák velice silný osobní vztah. Ale dá se předpokládat, že Wihan naprosto netušil souvislosti, které stály za vznikem právě této části skladby. Při Dvořákově pověstné málomluvnosti se dá předpokládat, že o tom nevěděl vůbec nic. Představme si tu situaci, kdy sedí u stolu proti sobě dva tvrdohlaví muži. Samozřejmě muselo dojít ke srážce a z logiky věci vítězem nemohl být Wihan, ale Dvořák. Ten dokonce v dopise nakladateli Simrockovi považoval za nutné napsat tato slova: "Musím trvat na tom, aby mé dílo bylo tištěno tak, jak jsem je napsal. Dám Vám je také jen tehdy, když se mi zaručíte, že nikdo, ani můj vážený přítel Wihan, neučiní v něm žádných změn bez mého vědomí a svolení – tedy také žádné kadence, kterou Wihan provedl v poslední větě. Zkrátka musí to být v té podobě, jak jsem to cítil a myslil." A tahle neshoda žila dlouho svůj život jako důvod, proč premiéru koncertu Wihan nehrál.
Skutečnost je ale daleko prozaičtější a méně bombastická. Wihan s Dvořákem prostě nedokázali najít termín, který by vyhovoval oběma, a navíc vyhověl velkému zájmu o nové dílo. Hlavním důvodem, proč Wihan koncert v premiéře nehrál, bylo tedy jeho vytížení v Českém kvartetu. O tom, že roztržka mezi skladatelem a violoncellistou existovala, se nedá pochybovat. Ale podle všeho byla velice brzo zažehnána, protože ještě v únoru 1896 počítal Dvořák s tím, že premiéru odehraje Wihan, jak to dokládá dopis Francesco Bergerovi, který v Londýně připravoval premiéru koncertu, kdy Dvořák dirigování koncertu podmiňoval Wihanovou účastí: "Můj milý příteli Bergere! Je mi velmi líto, že Vám musím oznámit, že nemohu dirigovat provedení violoncellového koncertu. Důvodem je můj slib příteli Wihanovi, že koncert bude hrát on. Jestliže zařadíte koncert na program, nemohu v žádném případě přijet, ale velmi rád přijedu jindy. S přátelským pozdravem, upřímně Váš Antonín Dvořák."
Na to F. Berger o tři dny později odpovídá: "Milý příteli a ctěný Mistře! Byli bychom bývali velmi šťastni, kdyby pan Wihan hrál Váš koncert. Ale protože jste mi řekl, že nemůže přijet 19. března, mysleli jsme, že Vás potěšíme zařazením Vaší skladby a angažovali jsme pana Leo Sterna, který říká, že skladbu zná." Leo Stern skladbu skutečně znal. Dokonce přijel na dva týdny z Londýna do Prahy a každý den se scházel s Dvořákem nad studiem koncertu. Dvořák o tom později řekl: "Natrápil jsem se ho dost a dost, ale co naplat, vše udělal rád a ochotně a s nadšením se dal do práce. Študovali jsme a hráli každý den a pořád se mi to nechtělo líbit, on byl celý zoufalý, ale já pořád stál na svém, že je to dobré, ale že to musí být ještě lepší. A také skutečně bylo. Když jsem viděl, že už to půjde, řekl jsem: pojedeme do Londýna a budeme hrát!" Takže nakonec se premiéra koncertu odehrála pod taktovkou samotného autora, ale bez přítomnosti Hanuše Wihana… a slavila ohromný úspěch. Dvořákův violoncellový koncert se rozeběhl do světa, aby se stal skutečně tím nejkrásnějším koncertem pro violoncello. Leo Stern vzpomínal, že před premiérou musel pracovat téměř sedm hodin denně. "Violoncellový koncert je zcela nepodobný jakémukoli cellovému koncertu, který jsem dosud hrál a je velice obtížný po stránce intonace," shrnul vše nakonec. Johannes Brahms o koncertu řekl: "Kdybych býval věděl, že je možné napsat pro violoncello takový koncert, také bych se o to pokusil!"
Hanuš Wihan nakonec violoncellový koncert hrál. Poprvé pravděpodobně během svého turné v Holandsku, 25. ledna roku 1899 v Haagu a o pár dní později potom v Amsterodamu. A na konci téhož roku (20. prosince) v Budapešti, pod Dvořákovou taktovkou. Ale nikdy ho nezahrál v Čechách.
ZASTAVENÍ DESÁTÉ: PÁR STŘÍPKŮ ZE ŽIVOTA VIOLONCELLISTY



Samozřejmě, že život každého člověka v sobě nese mnoho podob. Jako kdyby uvnitř nás žilo více osob… aspoň tak nějak to napsal pan Karel Čapek v úžasném románu "Obyčejný život". V průběhu roku 2020 jsem se pokusil představit vážný osobní i profesní život Hanuše Wihana na stránkách Polického měsíčníku. Ale během čtyřiašedesáti let, deseti měsíců a pětadvaceti dní života se samozřejmě stalo mnoho věcí, které tak vážné nebyly a bez jimž podobných si není možné lidský život ani představit. Mnoho z nich pramení v až cholerické povaze Wihanově, mnoho v jeho náhledu na svět a u některých byl prostě jen hostem. Tak jako každý z nás.
K dokreslení Wihanova života nabízím tedy několik drobných "střípků ze života violoncellisty". Životopisec Bohuš Heran píše: "V mládí byl velký fešák a strojil se s vybranou elegancí. Později tuto vlastnost nahradil spíše zálibou v nápadném oblékání." A o pár stránek dál nechává Heran nahlédnout do Wihanova šatníku: "Byl si vědom svého významu, ať byl ve fraku nebo v nápadné směsi součástí oděvů z celého světa. Neboť jako v jídle byl přesvědčen, že třeba žádný med se nevyrovná medu z Irska, tak při oblékání nebylo na příklad lepších střevíců než ze Španělska, a zvláště jeho čepice z Ostende se stala populární. Byl to štítek s páskou kolem hlavy, na tu se knoflíčky připínalo vysoké dýnko z měkké bílé prací látky. Tuto čepičku pokládal za nejpraktičtější a nejelegantnější pokrývku hlavy."
Pan profesor Wihan tak úplně nezapadal do představy roztržitých profesů, kteří nevědí, co je za den a jsou si schopni obléci každou botu jinou.
A občas, když se rozzlobil – což podle svědectví u něj nebylo nijak vzácné – začaly na konzervatoři ve třídě létat pohlavky. Emanuelu Kotláři napočítali spolužáci šestatřicet pohlavků během jedné vyučovací hodiny! A pokud se některému ze studentů v komorní třídě podařilo zahrát opravdu velice špatně, byl Wihan schopen vzít svoje violoncello a s bodcem napřed se rozeběhnout proti nešťastnému studentovi. Vzhledem k tomu, že se nedochoval žádný záznam o krvavém zranění, tak buď student stihl uhnout, nebo Wihan včas zabrzdit. Ovšem další svědectví mluví o tom, že po skončení vyučování se pan profesor stal "tátou" studentů a nebylo úplně nezvyklé, že je pozval i na skleničku vína.
Při jednom pobytu v Hamburku se Wihan rozhodl, že ukáže své přítelkyni Marii Fleischingerové-Rösslerové Brahmsův rodný dům. Zavolal kočího a prostě řekl, že chce zavést k Brahmsovu rodnému domu. Kočí ovšem nevěděl, kde to je, a to stačilo Wihanovi k jednomu z jeho výbuchů. "Copak vy nevíte, kdo byl Brahms a kde se narodil!" křičel na něj Wihan a zvedl hůl. Kočí namísto odpovědi napřáhl bič. Naštěstí včas zakročila slečna Marie a řekla jim, že bít se o její čest můžou později, ale v tuto chvíli by i ona ráda navštívila Brahmsův rodný dům.
Na silvestra roku 1895 koncertovalo České kvarteto v Moskvě a po koncertu rádi přijali pozvání k Lvu Nikolajeviči Tolstému na soukromé hraní. A když vše skončilo, pozval je hostitel k malému občerstvení. V místnosti byly připraveny dvě tabule – jedna, dnešními slovy vegetariánská či dokonce veganská (Tolstoj byl abstinent, nekuřák a vegetarián), kde seděl samotný spisovatel se svými hosty, oblečenými do "mužického stejnokroje". Druhá tabule už byla "normální", s masem a vínem a tam vítala hosty Sofie Andrejevna Tolstá. Vedle Tolstého usedli Karel Hoffmann a Oskar Nedbal, ke druhému stolu byly usazeni pánové Josef Suk a Hanuš Wihan.
Když si Sofie Andrejevna, jako pozorná hostitelka, všimla, že by si pánové Wihan a Suk po jídle rádi zakouřili, odvedla je o dvě místnosti dál, tam sundala z kachlových kamen jednu kachli a řekla jim: "Pánové, prosím, foukejte to sem. Čajkovskij to dělal taky tak!"
Pan profesor byl milovníkem koupání. Francouzský violoncellista Gérard Hekking vzpomínal, jak v lednu roku 1899 v Amsterodamu, kde měl Wihan hrát Dvořákův koncert pro violoncello, ho zlákalo moře tak, že se při procházce prostě svlékl a vykoupal. Ovšem nezůstalo to bez následků, které se projevily při samotném koncertu. Hekking doslova napsal: "Ale špatně to tehda dopadlo, večer při koncertu skoro celou první větu krvácel z nosu. Hrál přitom překrásně, ale nebyla to hezká podívaná."
Josef Suk zase vzpomíná na jedno odpoledne u kněžny Meklenburské. Sama, žačka Franze Liszta, ráda, a ne úplně špatně hrála na klavír. Josef Suk vzpomíná: "Vyzvala nás, abychom si s ní zahráli Dvořákův kvintet. Když jsme skončili, pravila: 'To nám to šlo krásně!' – 'Ja, ja,' pravil suše Wihan, 'je možno být královskou výsostí, ale přitom Dvořáka moc špatně hrát.' Za chvíli přinesli moučník. Wihan ochutnal a dával najevo velkou nespokojenost. 'Nechutná vám, profesore?' tázala se vévodkyně.
'Nechutná! – kdepak – naše švestkové knedlíky!'
'A co je to?'
Wihan se bez slova zdvihl, šel do kuchyně a za dvacet minut byly české švestkové knedlíky na dvorní tabuli."
24. 7. 1900 otiskly Humoristické listy tento vtip:
"Nový doklad toho, že naši hudební virtuosové provádějí pravé zázraky: Člen Českého kvarteta, p. prof. Wihan, roztříštil si čelo a jest úplně zdráv!"
Dnešními slovy můžeme říct, že Wihan byl velkým gurmánem. V dopise Karlu Bendlovi třeba napsal: "Dostanete-li se do Milána, najděte Ristorante Biacci, byla tam znamenitá vlašská kuchyně. Nejlepší risotto a vše ostatní." Řídil se heslem: "Není hřích, co přichází do úst, nýbrž to, co z úst vychází."
A samozřejmě víno! Ke každému jídlu se musela podávat pouze značka vína, která k němu patřila. V Lázních Dušníky měl místo, kam chodil na vynikající pečená kuřata, ke kterým pil rýnské. Když pozval na kuřata svou sestru Hedviku s rodinou, včetně malého synovce Karla, objednal pro všechny rýnské. A když se sestra ozvala, že pro dítě snad ne, odpověděl jí zamračeně: "Na kuřata se pije rýnské!" a muselo to platit i pro malé dítě! Přes to prostě nejel vlak.
A doma měl skvostnou sbírku těch nejkvalitnějších doutníků a u každého z nich "cedulku", od koho a kdy ho dostal. Vůně doutníku mu údajně vyvolávala vzpomínky na dárce.
V roce 1903 mu byl v Madridě udělen Rytířský řád Isabelly Kastilské, v roce 1905 v Bukurešti Rytířský řád Carola I. a v roce 1909 ve Vídni Rytířský řád Franze Josepha I. (Od roku 2020 je čestným občanem Města Police nad Metují.)
Zpráva o tom, že Německo vyhlásilo na začátku srpna 1914 válku nejprve Rusku a potom Francii, zastihla Wihana v Mohuči. Ve společnosti dvorských radů a vysokých hodnostářů okomentoval začátek války slovy, za která mohl být klidně i uvězněn. Řekl totiž: "Wilhelm ist ein Idiot!" V kontextu nadcházejících událostí měl sice pravdu, ale v danou chvíli si asi ani neuvědomil, jak moc riskuje.
V roce 1919 seděli společně v kavárně Hanuš Wihan a dirigent Václav Talich. Najednou si Wihan povzdechl: "To je divné!", aniž by pokračoval dál. A po chvilce, kdy Talich na povzdechnutí už skoro zapomněl, řekne Wihan: "Beethoven!" To už dirigentovi nedá a zeptá se, co tím proboha Wihan myslí. Ten se na něj chvíli dívá a pak mu odpoví: "No, že Beethovenovi člověk rozumí, až když má umřít!"
Určitě se takových střípků a střepů odehrálo během Wihanova života mnoho. Ale postupem času zapadaly prachem, zmizely z lidské paměti a dnes už není nikdo, kdo by je dokázal vzkřísit. Ale i tato hrstička dokáže snad doplnit portrét pana profesora Wihana několika nesmělými tahy…
ZASTAVENÍ JEDENÁCTÉ: PAN PROFESOR SE NAPOSLEDY VRACÍ

Na přelomu XIX. a XX. století vystoupalo České kvarteto na vrchol a vydrželo ho "okupovat" až do třicátých let. Poté, co byl kvůli nemoci nahrazen u violoncella Otto Berger Hanušem Wihanem, hrálo kvarteto ve složení Hoffmann – Suk – Nedbal – Wihan až do roku 1906. V tomto roce opustil za velmi dramatických okolností kvarteto Oskar Nedbal. Tomu předcházelo několik událostí. V lednu 1903 umírá Nedbalova manželka Josefína. 1. května 1904 umírá Antonín Dvořák a 6. července 1906 jeho dcera Otýlie, manželka Josefa Suka. Po těchto tragických událostech se první dámou Českého kvarteta stává manželka Karla Hoffmanna Marie. Pomáhá s výchovou Nedbalova syna Oskara (který ale žije nejvíc se svými prarodiči v Táboře v rodině zesnulé Nedbalovy manželky) a na veřejných akcích Marie Hoffmannová zastupuje vlastně ženy všech členů kvarteta. Ale pomoc Oskaru Nedbalovi se mění v lásku a v roce 1906 se rozhodnou, že utečou společně z Čech. A rozeběhnou se tak rychle, že se zastaví až v Egyptě! Potom se natrvalo usídlí ve Vídni, kde budou společně žít až do konce První světové války.
Na uprázdněné místo violisty Českého kvarteta usedne Jiří Herold, generační souputník Suka a Hoffmanna. Pro něj – ale i pro kvarteto – to bude těžká zkouška. Oskar Nedbal získal přezdívku král violy, ale Heroldovi se podaří nastoupit do rozjetého vlaku tak precizně, že zaplní mezeru po Nedbalovi, aniž by tím snížil kvalitu interpretace koncertů. Už podruhé se kvartetu podařilo nahradit skvělého muzikanta neméně kvalitním nástupcem.
Zatímco třem členům kvarteta bylo na začátku druhého desetiletí XX. století necelých 40 let, Wihanovi začínalo táhnout na 60. Neustálé cestování, vysoké nasazení a pravděpodobně i přehlížení prvních příznaků nemoci si vybralo svou daň. V roce 1912 se u Wihana projevilo onemocnění srdce, kvůli kterému ho na místě violoncellisty Českého kvarteta v roce 1913 začal stále častěji zastupovat Ladislav Zelenka. Nakonec byl Wihanův rozchod s kvartetem velice smutný. Podle svědectví Bohumila Herana Wihana nejvíce zasáhl způsob, jakým se s ním České kvarteto rozešlo. Zbývající tři členové mu totiž pouze poslali dopis, ve kterém mu sdělili, že z obavy o jeho zdraví nastupuje na jeho místo Zelenka. Dopis je datován 14. října 1914 a podepsáni jsou Karel Hoffmann, Josef Suk a Jiří Herold: "Drahý pane profesore! Zajisté toužíte Vy jako my, by bylo jasno mezi námi v kvartettu. […] Jako cítíme vděčnost vůči Vám, tak uznáváme též, že Zelenka vyhověl i v požadavcích, které na nás doléhají čím dále tím více: v požadavcích v repertoiru novém. Doba je zlá a víte asi, jak saisona letošní může vypadat. I dlouho po válce bude ještě situace ohromně změněna. Budeme nuceni hrát i za honorář nejmenší, abychom sebe a rodiny své uživili. Byl jste vždy toho náhledu, bychom z honorářů neslevovali, nyní, když se i k honorářům nejmenším musíme uchýlit, cítíme přímo povinnost, bychom Vás zprostili toho, byste plýtval svým zdravím." Možná tou nejzajímavější částí dopisu je větička, že Zelenka vyšel vstříc v požadavcích v repertoiru novém. V tom je řečeno mnoho. Téměř šedesátiletý pan profesor nebyl ochoten reagovat na nové požadavky a zařazení nové a současné hudby do repertoáru Českého kvarteta bylo pro ostatní členy stále složitější. Mladí hudebníci chápali a chtěli změnu repertoáru, kdežto Wihan už – zcela samozřejmě – touhou po novotách netrpěl. Dopis pak pokračuje dál velice gentlemanskou nabídkou dělení finančního zisku kvarteta: "Pokud kvartet existuje, jsme si vědomi své povinnosti vůči Vám, svému stálému členu. Chceme, by Váš podíl rovnal se přibližně podílu každého z nás. Po zralé úvaze všech okolností, sjednotili jsme se postoupiti Vám 8 % z hrubého příjmu kvartetta, tedy částku, která se rovná asi pětině našich čistých příjmů, neboť jak víte, útraty cestovní činí u nás skoro polovinu příjmu. Tuto 8 % kvotu zařídíme Vám právně doživotně, pokud ovšem kvartet v nynějším svém sestavení bude existovati." Po dvaceti letech zopakovali členové kvarteta to samé, co udělali v době Bergerovi nemoci a rozhodli se část honoráře platit i členu, který s nimi už nehraje.
Rozkol mezi Wihanem s kvartetem byl nejspíš brzy zažehnán. Během války ho v Brandýse nad Orlicí několikrát navštívil Karel Hoffmann, jak vzpomíná František Weyr: "Wihan byl, jak známo, mužem velmi energickým, zvyklým rozkazovati. Bylo dojemné, s jakým taktem a žákovskou šetrností se k němu vždy choval jeho bývalý primarius [Karel Hoffmann – pozn. P. F.], tehdy již žádný mladík a umělec při nejmenším stejně vynikající. Svou trpělivostí a taktem zažehnal mnohé nebezpečí, které často vyvolala Wihanova impetuosní povaha ve styku s lidmi, s nimiž jsme se na našich toulkách po Orlických horách sešli. Wihan byl skálopevně přesvědčen o konečném vítězství ústředních velmocí a obával se následků, které by velezrádné chování mohlo míti pro náš národ." Hanuš Wihan se nedokázal během války ztotožnit s ideou samostatného českého státu (natož aby chápal existenci jakéhosi Československa). Válečná doba nebyla pro nikoho snadná. Bída dolehla i na Wihana, který od roku 1913 žil trvale v Brandýse nad Orlicí. V roce 1916 sepsal žádost rakouskému ministerstvu kultu a vyučování. Žádost začíná slovy: "V hluboké úctě podepsaný Hanuš Wihan, profesor a člen Českého kvarteta v Praze, dovoluje si k tomuto vysokému c. k. ministerstvu kultu a vyučování vznésti nejsnažnější prosbu za milostivé udělení stálé státní podpory…" Odpověď se nezachovala, ale žádnou stálou státní podporu Mocnářství violoncellistovi a nositeli Rytířského řádu Františka Josefa I. neudělilo.
Po válce vzniklo samostatné Československo v čele s prezidentem T. G. Masarykem. Nová republika nejprve udělila Wihanovi stálou finanční podporu ve výši 1.000,- Kč měsíčně a na začátku roku 1919 ho oslovila pražská konzervatoř s nabídkou vyučování ve violoncellové třídě mistrovské školy. V roce 1919 se tedy pan profesor Wihan vrací na konzervatoř, aby zde jeden den v týdnu učil budoucí violoncellisty. Bylo mu 63 a půl roku.
Na podzim při koupání v Orlici nastydl, přesto stále dojížděl do Prahy učit, ale na konci dubna byl hospitalizován v nemocnici a dne 1. května 1920 umírá – na den přesně 16 let po smrti Antonína Dvořáka. V matrice zemřelých u sv. Štěpána je uvedeno: Hanuš Wihan, professor mistrovské školy na konservatoři v Praze, bytem v Brandýse n/Orl, narozen v Polici u Broumova; náboženství katolického, pohlaví mužského, stavu svobodného; důvod úmrtí: myocarditis; pochován na Olšanech, kněz na zaopatření nebyl zavolán, pochovávajícím knězem byl kaplan p. Malý (zajímavá je skutečnost, že v úmrtní knize je uvedeno, že Wihan byl stále svobodný!). O jeho smrti informovalo mnoho tehdejších deníků. Za všechny: Lidové noviny z 3. května 1920: "Hanuš Wihan, profesor mistrovské školy pro cello na pražské konservatoři, bývalý člen Českého kvarteta, zemřel 1. května ve věku 65 let. Wihan narodil se r. 1855 v Polici u Broumova. Je vychovatelem Českého kvarteta, do něhož r. 1893 po smrti Bergerově vstoupil. Svůj nástroj ovládal mistrně. Vždy obdivovala se mohutnost jeho tónu i jeho nesrovnatelné ovládání pizzigata. Napsal také několik skladeb pro cello."
Poslední rozloučení s Hanušem Wihanem na Olšanských hřbitovech 4. 5. v sobě nakonec neslo podivnou pachuť. České kvarteto nemohlo přerušit zahraniční zájezd a na konzervatoři se nenašel nikdo, kdo by pronesl smuteční řeč. Tak nad hrobem nakonec mluvil jeho bratr: "Dámy a pánové. Nejsem směrodatný, abych mluvil o svém bratru jako o umělci. Bohužel, nenašel se nikdo, kdo by mu věnoval posmrtnou vzpomínku a ocenil jeho umělecký význam…"
Ale na druhou stranu: nad Wihanovým hrobem stojí pomník z dílny významného českého sochaře Františka Bílka. Spolek pro komorní hudbu nakonec zaplatil na dobu 50 let pronájem Wihanova hrobu a jeho údržbu. (V roce 2019 adoptovalo Wihanův hrob Město Police nad Metují.)
Takový byl Hanuš Wihan. Zdeněk Nejedlý v článku o jubilejním koncertu Českého kvarteta při oslavách 30 let trvání, dva roky po Wihanově smrti, napsal: "Že při tom vzpomínáme i těch, kteří z něho již odešli, jest samozřejmé. Zejména obraz Hanuše Wihana jest nám tak neodlučitelný od obrazu Českého kvarteta, že tohoto velikého umělce stále při tom vidíme i slyšíme jeho hru, již vedle mistrovství prozařovala ještě i jeho genialita." Myslím si, že by Wihan byl rád, kdyby si ho takto pamatovali všichni, kterým za zapamatování stojí.
Že tomu tak bylo, dokazuje například Jan Masaryk. Ten dne 6. listopadu 1940 ve vysílání BBC pro Československo řekne: "A komorní hudba – České kvarteto – Vihan, Nedbal, Suk, Hoffmann. Mistrné hraní…"


Texty postupně vycházely v roce 2020 v Polickém měsíčníku, v upravené podobě pak ve sborníku "Myslet hudbou" (Město Police nad Metují, 2021)