20. století v kostce

Jsou věci, které nemají naprosto žádné ambice stát se symbolem, a nakonec se jím stanou. V podstatě stačí, aby kolem prošly Dějiny. Ty Dějiny, které jsou plné zloby, zbabělosti, vzteku, nenávisti a hlouposti. A taky vzedmutí lidského umu, krásy, pomoci, šikovnosti nebo statečnosti.

20. století v kostce jsem našel ve městě Štětí. Aniž bych ho hledal. Samotné město je podle mě jenom drobný přílepek k ohromné papírně. Zastavili jsme se tam cestou z Kokořína do Roudnice hlavně proto, že se Samuel s Vincentem potřebovali proběhnout. Po X-tém přeběhnutí náměstí (Samuel) a stejném počtu kontroly, jestli ve fontáně stále tryská voda (Vincent); po vypitém kafíčku se zákuskem (Martina & já) jsme vyrazili s kočárkem po pěší zóně k průzkumu města. Na druhém konci pěší zóny byla směrovka: Sousoší Masaryka a Beneše. Do této chvíle jsem netušil, že takové sousoší někde v České republice vůbec existuje. Samozřejmě jsem ho chtěl vidět. Stojí za plotem v parku před budovou školy a vzhledem k tomu, že Masaryk drží podstatně menšího Beneše kolem ramen, vypadají trochu jako kumpáni vracející se z hospody. Ale nechci soudit záměr autora ani provedení. Protože v historii sochy ("dvojsoší", jak je uvedeno na cedulce u plotu) na mě vykouklo celé 20. století, anoncované v názvu fejetonu.

Sochu dokončil Václav Šára roku 1938 a její odhalení bylo naplánován na 20. výročí vzniku republiky, kterému se tenkrát říkalo převrat. Ale ještě před tím přišel Mnichov a Štětí i s dvojsoším se ocitlo v Sudetech. Prezidenty stihli převést do Mělníka a tam zakopat na dvorku kovárny.

Druhý pokus o odhalení byl naplánován o deset let později – na říjen 1948. Vzhledem k tomu, že bylo osm měsíců po tom, čemu se následné čtyři desítky let říkalo Vítězný únor a Masaryk se změnil z tatíčka na víceméně nežádoucí osobu, ani na druhý pokus odhalení sochy nevyšlo.

Nakonec se to povedlo na potřetí. Půl století od vyhlášení samostatného Československa vyšlo na podzim 1968. I přes přítomnost "spřátelených armád", které to přátelství přivezly obrazně řečeno a doslovně vykonáno na hlavních tanků, se akt odhalení dvojsoší Masaryka s Benešem uskutečnil. Už za rok a půl ale socha ve vší tichosti z veřejného prostoru zmizela a skončila na dvoře Sběrných surovin. Představuji si, že tam pracoval nepohodlný kunsthistorik, který pochopil, že by byla škoda sochu zničit. A tak se Masaryk s Benešem dočkali až roku 1989. Po čtvrté a zatím naposledy proběhlo odhalení sochy 7. března 1990, ke 140. výročí narození T. G. Masaryka. Ten se zase stal tatíčkem a nežádoucími osobami se stali ti, pro něž byl politik Masaryk personou non grata. Jestli některá ze stovek soch Stalina, Gottwalda, Koněva, Lenina, Marxe, Nejedlého, Fučíka a dalších světců reálného socialismu aktuálně čeká v nějakém Sběrném dvoře na další otáčku politického směřování netuším. Ale ani bych se tomu nedivil.

Absurdita celého příběhu dvojsoší spočívá ve skutečnosti, že dvojice mužů, kteří se patrně nejvíc zasloužili o samostatnost Československa, stála na území Československa zhruba čtyři a čtvrt roku. Samotné Československo pod různými názvy existovalo 67 let…

20. století se přelilo do 21. Poučeni z minulosti odstraňujeme sochy dál. Dnešními měřítky posuzujeme skutky osob žijících před sto a více lety. Už to samo o sobě je absurdní. Otázkou je, jak se naši potomci budou dívat na naše konání – a mám docela obavu, že budou odstraňovat sochy dnešních lidí, protože jejich optika pohledu bude zcela jiná než ta naše dnes. Dnes s drzostí své pravé víry strháváme sochy. Jenže Historie má pro nás stovky důkazů o tom, že ta pravá víra mívá jepičí život (bráno úhlem pohledu Dějin civilizace). Na druhou stranu pokora a slušnost má schopnost přetrvávat staletí. Osobně si myslím, že k historii je lepší přistupovat s pokorou. Jinak totiž budeme odkázáni doplňovat k vztyčovaným sochám výrazných osobností data plánovaných odhalení, uskutečňovaných odstraňování; případně k podstavci, který jako jediný zbude, dát cedulku, že tady v těch a těch letech stávala socha toho a toho člověka, odstraněná nejrůznějšími -ismy, zrovna vládnoucími. I když ony ty politické -ismy jsou snad lepší, než odstraňovat sochy, protože jsme dnešní optikou našli v životě daného jedince šmouhu, nehodící se k dnešní pseudofilozofii. Moc soch by nám totiž nezbylo, protože třeba středověk měl naprosto odlišné hodnoty než dnešek. Naštěstí neodstraňujeme sochy přemyslovských knížat a králů, neodstraňujeme sochy králů z rodu Lucemburků, a i pány z Poděbrad necháváme na svých místech. O Habsburky se postarali naši předci a světci a panenky Marie snad také zůstanou na svých místech. Ale kdo ví?