AC Milan vs. Juventus
Vlastně je to docela zvrácenost: 80.000 lidí se dívá na dalších 22, kteří běhají po exkluzivním trávníku a kopou do míče.
Na druhou stranu: stadion se jmenuje Stadio Giuseppe Meazza a na jedné straně je AC Milán a na druhé Juventus Turín. Tedy: červenočerní proti černobílým. Tohle barevné rozlišení je velice, velice důležité. Ještě doma jsem si dělal srandu, že brát si do Milána na zápas s "Juve" dres Spartaku by mohlo být hodně o držku.
Bydlíme pár stovek metrů od stadionu. Z okna vidím zápalu červeno-černých a v tu chvíli mám naprosto jasno: beru si jasně červenou košili a přes ramena si dávám černý svetr a vpředu nechávám volně viset rukávy, které simulují pruhy dresu domácích. Šufťa si bere jemně červený tričko. Tomáš zůstává neutrálně šedý… a směrem k vchodu do stadionu je čím dál větší dav a převažující barvy asi není těžký odhadnout. Takže si se Šufťou ještě kupujeme šálu AC (dostali jsme množstevní slevu).
První problém nastává ve chvíli, kdy zjišťujeme: a) že jsme se Šufťou v davu ztratili Tomáše; b) koridor přicházejících fanoušků přerušila policie; c) brána č. 6 je zavřená. Bránou č. 6 samozřejmě máme vstoupit. Policie zase pouští dav, potkáváme Toma a brána zůstává zavřená. Odpověď pořadatele dává asi tolik smyslu, jako poradit při krmení králíků chovateli, že by měl otrhat listí ze stromů: musíme k bráně č. 10 a u ní kamsi kolem ambulance. Začínám mít podezření, že to nebude všechno tak jednoduché. Ale statečně následujeme skupinku Angličanů v dresech AC. To, že jsme mezi fanoušky Juventusu je zřejmé. Stoprocentní jistotu máme ve chvíli, kdy sundávají dresy z anglické skupiny. Tehdy poprvé potkávám kamaráda "Jizvu". Má ji, od temena hlavy dolů až ke krku. Sundává z mýho krku šálu a nacpe mi ji do kapsy tak hluboko, že skoro protrhne podšívku. Využívám svých znalostí historie Juventsu a na otázku, proč jsme tak blbej, že jdu do sektoru Juve s šálou AC odpovídám, že jsme turista a šála je suvenýr. A pak přijde to nejhlavnější: zaštítím se jménem Pavla Nedvěda, ale zdá se mi, že Grande Paolo nějak nezabral.
Na chvíli je klid, kamarád "Jizva" se věnuje dopití piva a pak močení u jednoho ze zátarasů a já si bláhově myslím, že se už nevidíme. Šufťa mi vysvětluje, že se přece nemůžu řídit prvním dojmem. "Tu jizvu má určitě od dvou roků a je to aktivní zahrádkář, který se věnuje převážně pěstování kedluben a ředkviček. A ty bys ho hned cpal mezi fotbalový hrubiány! Určitě rozdává babičkám sazeničky" Moc mě to neuklidnilo, ale na druhou, stranu, "Jizva" nebyl nikde v dohledu a dav se posunul směrem k bráně: přesně takovým koridorem, který nás rozdělil.
Dostávme se k pořadateli. Vytáhnout z kapsy všechny věci a zvednou ruce, jako při zaslechnutí povelu Hende hoch nebo Ruky věrch. Pořadatele skoro klepne, když vidí, že mám šálu AC a lístek do sektoru AC. Kdybych měl v zadní kase revolver, nevšimne si ho. Volá na kolegu a o něčem se dohadují. Myslel jsme si, že "Jizva" mi narval šálu do kapsy tak hluboko, že víc to nejde, ale pořadatel ni ukázal, že to ještě o kousek lze. Pak prohodí něco, co si přeložím jako "Modli se a Bůh Tě neopustí a přežiješ" a můžeme vyrazit na ten vyněnej fotbal
A pak za sebou zaslechnu: Republice Ceccha a za chvíli vedle mě stojí "Jizva" a drží mě kolem ramen. Povídáme si jako dva dospělý chlapi: on mluví a já snažím co nejdřív a co nejdál zmizet. Ale drží mě kolem ramen a ptá se, jestli jsme tam někde na východě všichni komunisti? Zároveň mi vysvětluje, že největším Italem byl Duce a tady se moc o tom nesmí mluvit. Pak přijde otázka, jestli vím, kdo byl Duce a po vyslovení jména Mussolini přichází smích a pochvalný poplácání po ramenou. Hned si vzpomenu, že první espresso v Miláně jsme si dali na křižovatce, kde stávala ta benzínka, kde pověsili Duceho společně s Clarou Pettacchi hlavou dolů… Přesto: Moje jasně červená košile musí mít ultras Juventusu uklidňovat asi jako červený hadr rozzuřenýho býka. Jizva mi ještě posunkem vysvětlí, že si mě bude hlídat a pak už stoupáme jednou z "noh" stadionu vzhůru. Nakloněná rampa stoupající ve spirále – při pohledu z dálky vypadáme jako roztočení modlitební mlýnek v buddhistickém chrámu.
Od prvního pohledu na stadion po chvíli, kdy si sedáme na svoje místo uplynou skoro dvě hodiny. Začíná fotbal. Mám novýho kamaráda.
AC nakonec porazí Juventus 2:0. Podle místa, kde sedím, jsme prohráli. Podle šály, jsme vyhráli. Vlastně je to to nejlepší: vracet se z fotbalu s pocitem, že naši vyhráli. Někdy ke klidu stačí jen blíže nespecifikovat.
Napsáno v letadle z Bergama do Prahy, 10. 10. 2022