Bahenní koupel
Bývaly doby, kdy jsem se v Alpách nebo na Jutském poloostrově vyznal líp, než třeba v Krkonoších. Na jednu stranu na to můžu být třeba i pyšný, na druhou stranu se trochu stydím za to, že domov vlastně moc neznám. Možná že jsem už starší a míň odvážný na to abych jezdil dál stopem po Evropě, spal ve spacáku v parcích a u řek, vařil si instantní jídla a viděl kus našeho subkontinentu. Možná jsem už taky pohodlnější. A možná taky trochu splácím dluh sám sobě a své zemi. Po víc jak čtvrt století se vracím na místa, kam jsme s rodiči občas jezdili na dovolené a rekreace.
Prostě v posledních letech jezdím častěji do Krkonoš, než pod Denst du Midi nebo k Amelienborgu. A zážitky jsou stejně intenzivní, ať už se jedná o výstup na Sněžku nebo na Dóm. Na Sněžku zpestřené třeba tím, že tam dojdeme společně s Martinou a naší Daisy. Sice na Poštovně ten den neměli poštovní známky, ale i tak tam bylo hezky. Daisy zapila výstup na nejvyšší horu Čech ohromným množstvím vody, kterou i s veškerým jídlem toho dne skoro hned vyzvracela na podlahu nedaleko okýnka, kde neměli ty známky.
Daisy je irský setr s krásně lesklou mahagonově zbarvenou srstí. Tedy většinou. V Irsku se jim dodnes říká "Modderhu", tedy "červený pes". Slovo "setr" se vysvětluje jako "stavěcí pes"; tedy pes, který pánovi označí místo, kde se nachází ulovená kořist. Daisy je lovecký pes prioritně určený pro dohledávání vodní pernaté zvěře. A tudíž milující vodu. Ráda se brodí potokem, ráda leze do jakéhokoliv rybníka nebo kaluže. A nezáleží jí na tom, jak vypadá potom, tedy potom co vyleze zase na pevnou zem. A tady se zase potkává moje znovu-poznávání Čech s hravostí našeho psa.
Obec Strážné leží nedaleko Vrchlabí, podle oficiálních informací v nadmořské výšce 800 metrů. Přijeli jsme na víkend a hned první den se vydali aspoň na krátkou procházku po obci a jejím okolí. Pár metrů za evangelickým kostelem našla Daisy klacek a tak jsme trávili čas jeho házením. Prostě zábava a legrace v podání irského setra, který není zapojen do práce (rozumějte "nestaví"). Po asi dvaceti minutách neustálého aportování toho už měla dost. Klacek pohodila na louce pod svoje nohy, na chvíli se zastavila, nasála vzduch kolem sebe a neomylně zamířila k blízké nádrži. Na tom by jistě nebylo nic špatného, kdyby nebyl konec abnormálně suchého léta. V malé nádrži už nebyl ani centimetr vody. Ale bylo tam asi dvacet centimetrů bahna. Do něho Daisy skočila dřív, než jsme mohli jakkoliv zasáhnout. Slyšel jsem jenom podivné čvachtání a mlaskání, a když vylezla, měla stále mahagonový hřbet, hlavu a vrchní část hrudníku. Zbytek se proměnil v černě vykreslené nohy, spodní stranu hrudníku, břicha a dokonce měla i černé stopy na jazyku, jak se pokusila napít neexistující vody. Bahnem měla obalený i celý ocasu. Ten byl podstatný pro další chvíli: vynadal jsem jí, přivázal na vodítko a šli jsme hledat vodu. Daisy mě několikrát švihla ocasem přes nohavici velice světlých kalhot. Vytvořila překrásný vzor, za který by se nestyděl žádný z malířů action painting. Ale já chtěl, aby nohavice zůstali světlé, nejlépe bez zásahů psa, který v sobě má malířské sklony (podobný vzor vytvořila i na zdi na chodbě v domě mých rodičů).
Strážné leží na hřebeni. Je odtud krásný výhled na Vrchlabí nebo Černou horu. Ale potok tady žádný neteče. Takže jsme hledali dům, penzion, ubytovnu nebo hotel, kde bysme mohli umýt psa. Hned napoprvé nám vyšli maximálně vstříc. "Ještě mi řekněte, že ten pes je bílej," smála paní z hotelu. "Není," odpověděl jsem, "a po bahenní lázni by ani být nemohl!" Paní mi potom vypravovala, že v létě jeli na dovolenou na Lipno a po cestě se zastavili u benzínky. Pes se jim v nestřeženém okamžiku vyválel v hromadě psí hlíny. "Mám svoje zkušenosti," řekla nakonec. A já šel mýt psa. Hadice byla stará a trochu sákla. Když byla Daisy zbavena bláta a bahna, já měl jednu nohavici morkou od půlky stehna dolů a mokrost druhé začínala kousek pod kolenem. Oproti tomuto vzoru byl její action painting vlastně decentním zásahem. Role se prohodili: já byl tím špindírou a vedle mě vesele pobíhala krásně mahagonová Daisy.
Denst du Midi je nádherný kopec a pravděpodobně zůstane mou nejmilovanější horou v Alpách, Amelienborg je ohromný rokokový palác a nedaleko něj na mořském břehu sedí na kameni zasněná a trochu smutná Malá mořská víla - oboje je krásné, ovšem. Ale řekněte sami: mohlo by se tam stát něco podobnýho?