Když se zázraky začaly účtovat v kilowattech

Příběh elektrifikace města Police v roce 1913

Světlo barvy jako při jasném ouplňku měsíce

Pří práci na textu o stavbě soudní budovy v Polici jsem několikrát narazil na elektrifikaci města. A v jednu chvíli jsem si uvědomil, že je to vlastně zajímavé téma. Koneckonců není to žádná bezvýznamnost v dějinách jakéhokoliv města.

První setkání města Police s elektrickým osvětlením popsal polický písmák Josef Brandejs v Letopisech a pamětech Polických. Polickému obecenstvu (jinak asi místní v dané chvíli nazvat ani nejde a vlastně se jednalo doslova o představení) předvedl elektrické světlo už roku 1878 místní rodák a profesor (později i ředitel) gymnázia na Královských Vinohradech Josef Bernhard. Josef Brandejs vše popsal následovně: "Zkoušel a ukazoval v hostinci U zeleného stromu Josef Bernhard, syn Christiana Bernharda, tehdejšího hostinského téhož hostince, co gymnaziální profesor první elektrické osvětlení náměstí polického z prvního poschodí okna elektrickou lampou dle soustavy Křižíkovy z Prahy zřízené a s uhelnou svíčkou od něho vynalezenou. Světlo bylo barvy jak při jasném ouplňku měsíce, jasné, ale bledé. Tato jedna svítilna osvětlovala celé náměstí až do ulic jako denní světlo. K tomuto provedení měl zapůjčený parní stroj od zámečníka Ferdinanda Hitschfelda, který postaven byl vzadu na dvoře hostince, odkudž byl osvětlovací elektrický stroj hnaný a drát od téhož pak do domu oknem vedený ku svítilně na náměstí čelící." Dvě drobná vysvětlení: a/ na místě hostince U zeleného stromu dnes stojí na náměstí Pellyho domy; b/ odkudž byl osvětlovací elektrický stroj hnaný – Josef Brandejs píše samozřejmě o dynamu.

Dneska už asi nedokážeme plně pochopit o co se jednalo. Ale mluvíme zhruba o době, kdy se lidé v kině děsili promítání vlaku, který na plátně mířil směrem k nim.

Město samozřejmě mělo plynové osvětlení. Ale to nedokázalo rozsvítit celé náměstí až do ulic jako denní světlo. Pro mnoho lidí to muselo vypadat doslova jako zázrak. Bylo to naprosto nepochopitelné a dokážu si představit, že se objevovala slova o ďábelské síle. A navíc velká většina lidí absolutně netušila, jak vůbec elektřina funguje. Web idnes v magazínu Technet zveřejnil článek publicisty Josefa Janků s názvem "Miliony korun a 220 voltů do sítě. První republika vsadila na elektřinu". V něm autor zaznamenává i takovouto příhodu: "Inženýr Vladimír List, vzpomínal na jeden ilustrativní příklad: 'Když se stavěla první elektrická dráha z Tábora do Bechyně, přišel jsem jako mladý inženýr navečer do venkovského hostince v tamějším kraji a naslouchal jsem rozhovoru hostů o elektrice. V tomto rozhovoru vykládal starosta: »To, že elektrika svítí, tomu rozumím. Elektrárna pumpuje dráty olej až do lampičky a ten v ní hoří, že by však takový olej vytáhl celý vlak do našeho kopce, tomu nerozumím. To se ti inženýři jistě zmýlili.« To bylo léta páně 1902.'" Dá se předpokládat, že podobná "zasvěcená" slova zněla i v jiných městech po celých Čechách a Moravě.

Elektrifikace budoucího území Československa je v podstatě zajímavá historie. Podle všeho administrativa Rakouska a později Rakousko-Uherska nedokázala odhadnout potenciál elektrifikace. Na webu elektro.tzb-info.cz lze najít článek "Elektrizace domácnosti (I) aneb elektřina za dob Rakousko-Uherska". Autor Michal Randa se zamýšlí nad situací na samém počátku elektrizace Mocnářství: "Na rozdíl od systematického řešení v telekomunikacích probíhal v rámci monarchie rozvoj elektrizace bohužel nejednotně, spíš až náhodně. Základní komplikací zde byla skutečnost, že telekomunikační prostředky byly zařízeními všeobecně prospěšnými a zároveň u nich existoval státní monopol. Elektřina a silnoproudá zařízení byla sice od samého počátku také důležitým oborem národního hospodářství, ale výhradně oborem soukromého a veřejného podnikání." Říšská rada se sice pokusila vypracovat nový zákon, který by nastavil pravidla elektrifikace, ale vše zůstalo pouze u přijetí osnovy elektrizačních zákonů a zákonů na využití vodních sil. Následky daného stavu shrnuje Michal Randa: "Jedním z důsledků této politiky byl reálný nedostatek elektrické energie. Na počátku 20. století tak nejen, že nebyl k dispozici plán na soustavnou elektrizaci, nebyla ale dána ani technologická a provozní pravidla. Stavěly se tak jak stejnosměrné, tak i střídavé elektrárny, hodnota kmitočtu se lišila stavení od stavení." Pro takovýto stav existují ustálená pojmenování: každý pes, jiná ves; kočkopes anebo (abych vynechal všudypřítomné psy) třeba bejkohad. Ještě jednou dám slovo panu Randovi, který celou absurditu shrnul do následujících vět: "Často se tak stávalo, že dvě na sebe navazující obce nebylo možné vzájemně propojit a kapacita jejich místních elektráren zůstávala nevyužita. Vzhledem k tomu, že k výstavbě tras vhodných pro přenos na delší vzdálenost (vysoké napětí) nebyly ještě technické, legislativní a ani ekonomické předpoklady, nemohlo ani dojít k propojování již elektrifikovaných území. Rozvod elektrické energie byl de facto omezen na přímé spojení elektrárna – lokální spotřebitel(é)."

Když se vrátíme k roku 1878, můžeme konstatovat, že Police nebyla, co se elektřiny týče, v ničem ani výjimečná, ani zapomenutá. Vždyť ještě v roce 1882, při návštěvě korunního prince Rudolfa, nedovolilo Místodržitelství, aby byla elektrickým světlem rozsvícena část Hradu, kde měla proběhnout hostina. I tak se tahle chvíle zapsala do historie Prahy, protože na počest příjezdu královské návštěvy rozsvítil pouličním osvětlením František Křižík Hybernskou ulici od nádraží Státní dráhy (dnešní Masarykovo nádraží) po Celní úřad (dnešní Dům u Hybernů, před tím klášterní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie náležící ke klášteru irských františkánů). Veřejné osvětlení v Polici zatím nevydávalo světlo jako při jasném ouplňku měsíce a po jasném záblesku na náměstí se zase na několik let zešeřilo.

Ostatně nedůvěra měst v elektrické osvětlení byla poměrně všeobecná. Například Jičínský obzor 13. května 1888 tiskne krátkou zprávu s názvem "Elektrické světlo v Karlíně". V textu autor sděluje, že Karlín se rozhodl pro elektrické světlo, ale protože má ještě na sedm let smlouvu plynárnou, zřídí zatím osvětlení pouze v soukromých bytech. Text pak pokračuje: "Osvětlována bude tamější reálka a před radnicí zřízeny budou dvě žárové svítilny. Bude to vlastně pokusná stanice inženýra Křižíka a veřejnosť bude moci posouditi, jak se světlo elektrické osvědčí. – Ze všeho toho viděti, že bude nejlépe, když naše město neukvapí se se zařizováním nového osvětlení a počká, když již tak dlouho čekalo, ještě nějaký čas […] Do té doby může se i s každým jiným (plynovým, lucigenovým atd.) osvětlením počkati, beztoho finance městské nejsou dle toho a přirážky veliké." Můžeme celý text shrnout do několika mála slov: obava z elektrického osvětlení a strach z nákladů.

Ještě se ale vraťme k osnově elektrizačních zákonů a zákonů na využití vodních sil. Spojuje dvě zdánlivě různé věci: elektrizaci a vodní sílu. Když se vrátíme k článku Michala Randy najdeme tam toho shrnutí: "Nejčastějším jevem začátků elektrizace byla výstavba 'lokální' soukromé elektrárny. Největší předpoklady pro její úspěšný provoz měly hospodářské a průmyslové objekty nacházející se přímo u stabilního vodního toku. Z nichž nejlepšími předpoklady disponoval klasický vodní mlýn […] V modernizovaném vodním díle to nejčastěji vypadalo tak, že hřídel turbíny byla napojena prostřednictvím transmise a řemenice na dynamo. To, přes rozvodnou desku opatřenou měřicími přístroji (ampérmetrem, voltmetrem) a ovládacími/regulačními prvky (reostatem, vypínačem, pojistkami), dodávalo vyráběný proud dále. Elektrická energie byla primárně využívána k osvětlení vlastního mlýna, což umožňovalo jeho plynulý 24hodinový provoz. […] Z nevýrobních prostor se dostalo na kuchyně a také na hlavní obytné místnosti, konkrétně na jejich noční osvětlení. Pokud to výkon dynama dovoloval, mohlo dojít i k připojení blízkých hospodářství. […] Tehdejší zákazníci – nejčastěji zámožnější hospodáři, využívali elektřinu opět výhradně k pohonu zemědělských strojů a na osvětlení dvora či chlévů. A ačkoli byl výkon žárovek velmi slabý, oproti dříve používané louči či svíčce se jednalo o významný pokrok. Pro následný rozjezd elektrifikace bylo podstatné, že se elektřina pomalu začala dostávat blíž k obyčejným lidem." A teď se vraťme do Police, na začátek posledního desetiletí XIX. století. K letopočtu 1891 zaznamenává Miroslav Pichl: "První elektrické osvětlení v Polici zavedl tento rok ve svém mlýně čp. 195 v Nádražní ulici mlynář František Herzog." I na tomto místě můžeme konstatovat, že Police nebyla v tomto směru ničím výjimečná. Prostě – jako v mnoha jiných městech a obcích, se rozsvítil jeden vodní mlýn elektrickým světlem.

Výjimečné mohlo být město o tři roky později. Obecní zastupitelstvo dne 8. září 1894 projednávalo nabídku firmy Josefa Prokopa vdova v Pardubicích na zřízení elektrického osvětlení města. Zastupitelstvo rozhodlo "diplomaticky": "Odloženo, až jak seznány budou výsledky zařízení osvětlení elektřinou v jiných městech co do velikosti zdejšího přibližně stejných". Když zprávu takto vytrhneme z kontextu, bude zřejmé, že se zastupitelé zalekli nabídky a raději se rozhodli nepouštět do žádných větších akcí. Ale když si přečteme víc z daného zápisu ze zasedání zastupitelstva, v předcházejícím bodu se dočteme, že zastupitelstvo projednávalo: "Žádost četných zdejších občanů, aby obecní zastupitelstvo se přičinilo o to, by odčiněna byla pohana, způsobená obci naší pastýřským listem ve příčině událostí suchodolských. Usnešeno se na tom, aby biskup královéhradecký Eduard Jan Brynych požádán byl za odvolání pastýřského listu ze dne 10. 7. t. r., jinak aby bylo naň zakročeno soudní žalobou pro přestupek proti bezpečnosti cti; z opatrnosti však, než čeho bude podniknuto, aby ve příčině té vzata byla rada s některým nepodjatým advokátem." Nacházíme se v době největšího přívalu poutníků do tzv. Šolcova lesa, kde probíhala Suchodolská zjevení. Proti nim se ostře vyhradil královéhradecký biskup, a dokonce se na významném poutním místě ve Vambeřicích (dnes v Polsku) objevila cedule s nápisem, že kdo chodí do Suchodola, nedostane rozhřešení. Jak vypadal rok 1894 s ohledem na suchodolská zjevení popisuje ve stručnosti Josef Brandejs: "Toho roku přicházelo každodenně v zimě i v létě ze všech stran zdaleka, z Moravy, Rakous i z Pruska a odjinud ku t. č. pověstnému místu v Šolcově lese u Suchodola tisíce lidí poutníků (mnohý den se sešlo až 12-15.000 lidí). Ten samý rok jest přes 400.000 poutníků do Police přišlo skrze onu pověstnou Kristynu Ringlovu, která předpovídala své zjevy t. času a na onu zvěst se hrnuli lidé ze všech stran do Police a Suchodolského Šolcova lesa. Toho roku nepostačovaly téměř oba dva pivovary, jak měšťanský tak i panský v Ledhuji piva dosti navařiti. Co se ten čas mělo s obchodem a hostinskou živností. Skrze tak veliký, tři léta trvající příchod množství putujícího zvědavého lidu, kdež i ani vlaky ze stanice železnické Vácslavice nemohly dav lidu do Police pojmout, řezníci četně dobytek porážeti museli, pekařům pečivo nepostačovalo, hostince nemohly všechen lid na nocleh pojmout." V tomto světle se dá pochopit, že zastupitelstvo nemělo jako prioritu elektrické osvětlení města. A stejně tak lze pochopit, proč firma Josefa Prokopa vdova chtěla osvětlení v Polici realizovat. Propagace v Polici byla v té době asi nejžádanějším artiklem na tehdejším PR trhu.

O samotné firmě se později dočteme třeba v Národních listech 17. 7. 1896: "U krajského soudu v Chrudimi vymazána dosavadní firma »Jos. Prokopa vdova Fanny Prokop« (též něm.) a zapsána nová firma »Jos. Prokopa vdova a synové« (též něm.) se sídlem v Pardubicích. Veřejnými společníky její jsou: Františka Prokopová, majitelka továrny, Josef a Jaroslav Prokopové, inženýři. Josefu Weissovi, účetnímu firmy, udělena prokura." O rok dříve najdeme jméno firmy mezi dárci "ve prospěch povodní postižených" v pražských Košířích. A v roce 1899 se firma podílela na Krajinské výstavě v Červeném Kostelci, kde "Osvětlení elektrické s vedením ze závodu p. Ant. Justa stejně rychle i korrektně provedla vlastenecká firma Josefa Prokopa vdova a synové v Pardubicích." Mimo to byl zástupce firmy i mezi členy sboru posuzovatelského. Ale v Polici jejich snaha korunována úspěchem nebyla.

(Ještě jedna kuriózní poznámka, která se netýká elektrifikace města ani Suchodolských zjevení, ale probírala se na zmiňovaném jednání zastupitelstva 8. září 1894: "Na pořad jednání přišla i žádost za zrušení jízdy velocipedů přes město: 'Zastupitelstvo obce, přihlížejíc k místním poměrům, nedalo žádosti místa'".)

Jedním z důležitých dat pro budoucí elektrifikaci města je 3. duben 1895. Ten den začala stavba nové textilní továrny (přádelny bavlněné příze) Viléma Pellyho. Josef Brandejs v Letopisech a pamětech Polických bez udání přesného data zaznamenal: "Pojmula manželka Viléma Pellyho myšlenku, že by též mohl na jeho pozemku sobě vystavěti továrnu, na statku jeho v Ledhuji k tomu příležité místo jest." (Za vším hledej ženu!) Další odstavce jsou věnovány stavbě samotné: "Již 3. dubna téhož roku počal studnu kopati a vrtati, aby se přesvědčil o dostatku vody pro továrnu potřebné. Voda se našla ale po delším technickým vrtání dostatečná, a tak již v měsíci červenci t. r. počal továrnu zakládati a stavěti a ještě téhož samého roku vícero křídel zdí se postavělo, kdež také na jednom oddělení tesaři kryt položili. Stále nechal stavební hmoty po celý čas svážeti, taktéž i sám na svém pozemku téhož roku nechal ruční cihelnu postaviti a cihly vyráběti a po celé léto pilně s vícero dělníky cihly dělati, které se též dosti dobré osvědčily býti." Zajímavá skutečnost, která se váže k tématu textu o elektrifikaci Police: nikde v záznamu Josefa Brandejse se o elektrické síle nepíše. Snad jen v náznaku: "Hnedle od začátku nepostačovalo se zákazníkům s přízí podle vůle množství všem zasílati a posloužiti. Tu byl nucen ode dne 1. dubna 1897 v továrně již také noční dílo zavésti, od kteréžto doby se nepřetržitě až i v roce 1906 pracuje ve dne v noci s dvojími dělníky se střídajícími pro den a pro noc zvlášť. Spojitost najdeme až v "Řádu pracovním firmy Vilém Pelly v Polici", který byl vydán zároveň s otevřením továrny a začátkem výroby 4. ledna 1897. Tam ve "Všeobecných pravidlech o chování se" (§ 9.) najdeme tato slova: "Výkony u vytahovadel, otevírání a zavírání kohoutů u vody, páry, vsouvání a vysouvání elektrického vedení děje se jen osobami k tomu určenými."

Mluvíme o roce 1897. Důležitá skutečnost spočívá v tom, že mnoho lidí z Police a okolí je v denním kontaktu s elektřinou. Stala se prostě součástí jejich života. Josef Brandejs zapsal, že v roce 1911 bylo v Pellyho továrně zaměstnáno více jak 500 lidí. Na konci prosince 1910 proběhlo sčítání obyvatelstva a Police měla 3234, Velká Ledhuje 652 a Malá Ledhuje 133 obyvatel: dohromady tedy 4019 obyvatel. Znamená to, že každý osmý z nich byl denně konfrontován s elektřinou. Vzhledem k tomu, že podle stejného sčítání bylo v Polici, Velké a Malé Ledhuji celkem 434 domů, lze statisticky tvrdit, že v každém domě v Polici žil aspoň jeden člověk znalý fungování elektřiny. (Police, Velká Ledhuje a Malá Ledhuje budou v roce 1921 sloučeny a vznikne větší město, poprvé oficiálně pojmenované Police nad Metují, ale až do dnešních dní zůstanou katastry Velká Ledhuje a Police, čímž se na půdorysu města kuriózně objeví několik domů se stejným popisným číslem. Třeba Základní škola v ulici Na Babí má čp. 91, stejné jako dům stojící naproti přes ulici, tedy dokonce i adresa je stejná: Na Babí 91).

Od roku 1901 pak můžeme k počtu lidí zkušených s prací s elektřinou přičíst i zaměstnance Pellyho nové kruhové cihelny, která byla napájena elektřinou z továrny. V Pamětní knize farnosti Police nad Metují se píše: "Tohoto roku [1901 – pozn. P. F.] počal po velkonocích stavěti Vilém Pelly, starosta Polický, stavěti druhou továrnu (kruhovku) na cihly, koupiv druhou rolnickou usedlost za městem pod Zákopanicí." Miroslav Pichl: "Městská rada též obdržela výměr c. k. okresního hejtmanství ze dne 14. 6. 1901 č. 10188, 'kterýmž panu Vilému Pellymu dáno povolení ku zřízení na pozemku č. parc. 998 strojní kruhovky na vyrábění a pálení cihel s pohonem elektrickým, vedeným z jeho přádelny.'" Stavba cihelny byla dokončena o rok později a produkce byla až 30000 kusů cihel denně!

I přes praktický důkaz spolehlivosti a smysluplnosti elektřiny nebyla elektrifikace města stále na pořadu dne. A to i přes to, že v souvislosti s elektřinou poháněnými stroji můžeme mluvit kromě provozů Viléma Pellyho i o textilce Petra J. Gottlieba a po roce 1910 i o strojní továrně Emila Katschnera.

I přes to, že elektřina evidentně pomáhala, nebylo vše zalito jasem (ať už slunečním nebo umělým). "Dne 9. září 1909 při svážení obilí do stodoly statku Viléma Pellyho čp. 191 na Nové ulici (v "Manžursku") zavadil povoz s naloženými obilnými snopy o elektrické vedení. Po následném elektrickém zkratu se stodola vzňala a celá do základů vyhořela." Pamětní kniha farnosti Police nad Metují ještě doplňuje pár detailů: "Dne 9. září 1909 odpoledne po páté hodině vyhořela stodola Viléma Pellyho na Nové ulici a všechno obilí v ní složené. Oheň vznikl prý elektrickými jiskrami, které sršely z drátu na velikou fůrou vjíždějící do stodoly přetrženého, neboť mlátička vedena tu byla elektrickým proudem. Že právě nebyl žádný vítr, obmezen byl oheň přičiněním hasičů jenom na tuto stodolu." Ale ani toto neštěstí nemohlo nic změnit na skutečnosti, že bylo pouze otázkou času, kdy město začne jednat o elektrifikaci. Nebo možná lépe řečeno: kdy bude nuceno k elektrifikaci přistoupit.

Když se staví soustřeďovací stanice

Ještě než bude příběh elektrifikace pokračovat až ke stavbě železem obedněné vysoké boudy soustřeďovací stanice, můžeme se rozhlédnout po městě. Hned na začátku roku vzrušil život ve městě nečekaný astronomický úkaz. Je popsán v Kronice měšťanské školy: "14. ledna 1912, v neděli o 7 ½ hod. večerní letěl jihovýchodním směrem velký meteor, viditelný po celých Čechách. Povídalo se, že padl v České Třebové, též psáno o tom v novinách, ale ani po bedlivé prohlídce ničeho neshledáno." Ten den byl naměřen u továrny Emila Katschnera mráz -26° C. Vůbec počasí této zimy, předjaří a jara nadělalo lidem hodně starostí a vrásek. 4. února klesla teplota opět pod -25° C. Josef Brandejs dále zaznamenává: "Po dosti již teplých dnech se obloha [30. března – pozn. P. F.] černými mraky pokryla a následovalo blýskání a silné hřmění, potoměji následovala zima až do měsíce května a dne 2. května byl takový mráz, že na potoce byl led dosti silný a chumelilo se tak, že na ulici bylo bílo." Před tím ještě 12. dubna 1912 napadlo přes noc na 10 cm sněhu. "Ze Suchodola přijeli do města na saních, ráno bylo -5° C." Jaro nakonec zakončil další astronomický úkaz, na který ovšem město připraveno bylo – na rozdíl od lednového meteoritu. Zatmění slunce popsal Josef Brandejs následně: "17. dubna 1912, o půl hodině z poledne bylo nejvíce zatměno, neboť jen malý srpek na slunci čistě bylo viděti jasný, a obloha byla šedomodrá, jakoby se schylovalo ku dešti a bouřce, nastala mrákota dosti znalá, až pak teprve o 1 ½ hodině bylo slunce opět čisté. Při tomto zatmění mrzlo a byla velká chumelenice až do 20. dubna." A Kronika měšťanské školy doplňuje: "Účast na pozorování byla všeobecná, i 4leté děti chodily se sklíčky očazenými."

A konečně se hnuly i pomyslné ledy v souvislosti s elektrifikací města. Dejme slovo opět Josefu Brandejsovi: "25. ledna 1912 byla konaná demonstrativní přednáška v Polici v sále U zeleného stromu, za nájemce téhož hostince Antonína Johny řezníka, stran elektrického osvětlování v městě. K této přednášce přibyl do Police od elektrotechnické společnosti, co řečník ingeneur z Prahy od firmy Kolben a spolek. On přednášel o elektrické síle světelné a síle pohonu motoru. Poněvadž okolní města Broumov, Trutnov, Teplice a Police byly v rozmýškách od jiné firmy o zavedení tu jedné velké elektrárny centrálky v Trutnově vedoucí z Poříčí na daleké spojení i ve Slezsku u Neurodu po celé okolí z obce, tak projednávalo se i s vesnicemi, se sedláky o tom a byly konány schůze a upisovali se členové na spotřebu množství elektrické síly potřeby, a tak se ta věc protáhla k vyřízení na delší čas ku vyřízení usnešení spojenců." O co se tedy konkrétně jednalo. V podstatě šlo o to, že zájem na elektrifikaci města měly dvě společnosti. Tou první byla Kolben a spolek, která vyslala do města svého člověka, aby v přednášce navnadil obyvatele a představitele města, aby pochopili nezbytnost elektrifikace. Tou druhou pak byla firma, která v té době stavěla velkou elektrickou centrálku v Poříčí u Trutnova. Ta by po dostavbě měla napájet Josefem Brandejsem zmiňovaná města. Obě firmy samozřejmě nabízely, že do budoucna nebude možné, aby se elektřinou nemohly propojit dvě vedle sebe ležící obce kvůli jiné síle napětí. Zdá se, že město zvažovalo obě nabídky a stejně tak lze předpokládat, že bralo v potaz i součinnost s ostatními městy a obcemi v regionu. A někdy mezi lednovou přednáška pana ingeneura z Prahy od firmy Kolben a spolek a polovinou března padlo rozhodnutí. Zápisy ze zasedání městské rady v Polici ze dne 16. března 1912: "Společná úrada se členy elektrické komise k tomu cíli povolané, když dostavil se do schůze též p. Rudolf Stark, inženýr z Východočeské elektrárny, který přednáší, že přípravné práce ze strany společnosti jsou již tak dalece provedeny, že nutno znáti území, jež k rozvodu elektrické síly přistoupí, zejména tudíž okresy i obce , jež na dodání proudu elektrického reflektovat hodlají a klade proto tento dotaz: 1.) zda městská rada hodlá doporučiti obci polické v dohledné době zavedení elektrické energie pro světlo a pohon; 2.) v kladném případě zda bude podporovati nabídku skýtající z národohospodářského stanoviska pro obec ty největší výhody bez ohledu na stanovisko národnostní – ovšem s výhradou, že smlouvou bude zaručena nedotknutelnost národnostní državy." Co se dotazu v bodě 1. týče, už vytvořením elektrické komise dalo město jasně najevo, že hodlá provést elektrifikaci, tedy zavedení elektrické energie pro světlo a pohon. Bod druhý je zajímavější. Samozřejmě by bylo divné, kdyby se obchodník nesnažil vysvětlit, že jeho nabídka skýtá ty největší výhody. Zajímavé je ovšem pokračování, mluvící o stanovisku národním. Jednalo se o to, že firma realizující elektrárnu v Poříčí u Trutnova byla německá. Trochu se vkrádá myšlenka, že si rada města uvědomovala choulostivost celého problému, a proto nechala písemně zaznamenat i ta následující slova: ovšem s výhradou, že smlouvou bude zaručena nedotknutelnost národnostní državy. Znamená to tedy, že ač bude německá firma dodávat proud do města, starat se o to všechno budou místní – tedy čeští – lidé a majetek spojený s dodávkou proudu, bude ve vlastnictví města. Pohybujeme se v době, kdy se opět rozhořely jazykové spory a nacionalismus – ať už rakouský či německý nebo český – byl na vzestupu. O pár let dříve Josef Brandejs zaznamenal poměrně barvitě, o co se vlastně v regionu jednalo: "Tohoto roku [1909 – pozn. P. F.] Němci vedli veliký bojkot národní v Čechách v obchodě, aby totiž ničehož Němci od Čechů nekupovali a neodebírali, aby se též z obchodního styku od Čechů vyloučili. Všemožně vyzývali německé obyvatele ve zdejší krajině, aby zvláště Broumovští, Tepličtí, Stárkovští vystříhali se do Police od Čechů co kupovati jíti a pakli někdy kdo se přece na výroční trh do Police odvážil jíti, tak tu na cestách stáli mnozí Němci a střežíce jdoucí do Police, navracovali je muži ti, aby do Police nechodili, jim bránili a zakazovali, a aby si oni co potřebují od svých lidí jenom nakupovávali v Broumově, v Teplicích atd. [...] Také i bránili a zakazovali Polickým a jiným Čechům živnostníkům trhy a poutě na Broumovsku navštěvovati a zvláště na poutích v Martínkovicích, Ruppersdorfě, Višňově, v Adersbachu co prodávati a když tam bedny se zbožím z fůry Češi chtěli skládati a krámy sobě stavěti, tak jim představení i obecní strážníci zakázali, že museli opět s nepořízenou zpět jeti. Poličtí a Hronovští se ucházeli v Broumově o takovém jednání u c. k. hejtmanství, aby jim zabráněno nebylo. C. k. hejtman v Broumově nic jiného v tom neučinil, nežli že tam vyslaným z Police obuvníkům Šubířovi a Horákovi pravil, že oni jim zakázati přijeti nemohou, ale že dále hejtmanství jim v tom také nic více činiti nemůže, jestli jim nepovolejí na obvyklých místech mezi druhými německými kramáři prodávati zboží jejich a potoměji za jak drahou cenu místo tam by jim propůjčili. [...] V Ruppersdorfě Šubíř, Horák a Kleiner řemenář museli se vyložiti mimo obec odděleně na okresní silnici, neb nebylo jim popřáno mezi Němci Broumovskými a Teplickými státi a byli tam schválně c. k. četníci z Broumova vysláni, aby střežili by se nestaly pračky a nepokoje a hádky mezi obouma národy sousedícími a pod jedním c. k. hejtmanstvím společně žijícím, společně stejně c. k. daně platící. […] Toho času trvala i nadále větší a větší jazyková třenice obou národů v celém království českém a pronešena jsou od Němců taková slova, že oni nepřestanou v Čechách v národním zápasu bojovati, dokud se jedna národnost nezničí v zemi české. Němci v Čechách podporováni jsou z německé říše." Brandejs popisuje situaci starou dva a půl roku od jednání s německou firmou. Takže situace v podstatě aktuální a minimálně stále živá.

Navíc od roku 1908 probíhaly obstrukce německy mluvících poslanců v českém zemském sněmu a pomalu se blížil problém, protože zemský sněm byl doslova paralyzován.

A v této konstelaci vztahů se město rozhoduje, zda zadá práce na elektrifikaci německé nebo české firmě. Rozhodnutí nakonec bylo podloženo logickými a praktickými důvody: stavba elektrárny v Poříčí byla už započata a dokud nebude provozuschopná, může být Police napájena proudem z elektrárny v Nové Rudě. Zatímco "dráty" vedoucí ze směru "od Sudet" končily pár kilometrů za městem, "dráty" vedoucí z Kraje měly před sebou podstatně delší cestu, než by dorazily do Police. Zatímco koordinace a kooperace při zamýšlené elektrifikaci "z Poříčí" čítala dohodu s několika málo městy a obcemi, to samé při realizaci napojení "z Kraje" by čítalo násobně víc subjektů, zasahujících do jednání.

V zápise, z již výše zmiňovaného zasedání městské rady, ze dne 16. března je zároveň se záznamem vystoupení R. Starka zapsáno i rozhodnutí: "Městská rada po vysvětlení stavu usnesla se zodpověděti obě otázky kladně. Panu Rudolfu Starkovi bylo souhlasné toto usnesení vydáno ihned písemně a budiž rovněž sděleno okresnímu výboru." A je to. Padlo rozhodnutí, že německá firma zařídí elektrifikaci českého města Police. Dalo by se to vzít jako příklad dobré spolupráce jinojazyčných institucí a možná to takhle sem tam i někdo chápal. Drobný problém nastal ve chvíli, kdy poslanec Karel Exner v rámci příprav na povolení stavby c. k. okresního soudu v Polici zjistil, že "elektrifikační žádost" buď nebyla podána, nebo byla podána špatně. K jeho cti je nutno zaznamenat, že se postaral jak o všechny administrativní nutnosti povinné ke stavbě soudní budovy, tak i o urychlené schválení "elektrifikační žádosti". Najednou byl spěch… a řešení, které bylo rychlé a nebralo ohledy na národnostní otázky nebylo chváleno, ale spíše bráno jak vztyčený ukazovák a varování, že tento stav je nutné změnit.: "Uváží-li se ale, že v Německu velkoelektrárny prodávají proud velkokonsumentům až za 2½ fen. za jednu kilowattovou hodinu, a přitom platí vysoké dividendy, kdežto u nás by velké továrny rády i dvojnásobný obnos za proud platily, netřeba míti o dobrou výnosnost projektovaných velkoelektráren naprosto žádných obav. Německé banky a velkozávody elektrotechnické, které staví právě velkoelektrárny v Rosicích, Poříčí u Trutnova, Liberci, Podmoklech atd., které stavbou velkoelektrárny u Kladrub hodlaly dostati do svého područí celé střední Čechy, nevrhají z lásky k nám svoje miliony do zemí českých, aby je zde ztratily, nýbrž zajisté po zralé kalkulaci a v úplné jistotě, že v krátké době vrátí se jim s bohatými úroky zpět. Zůstane-li český kapitál při tom nečinný, nedovede-li včas si získati v tomto oboru rozsáhlé pole, dopustí se stejné chyby jako byla ta, že zůstali jsme při vývoji průmyslu hornického, železářského a stavbě železničních drah nečinnými diváky. Ale následky by mohli býti v tomto případě ještě zhoubnějšími. Filosofováním o dávno z módy vyšlém thematě, zdali je lepší stavěti plynárny nebo elektrárny, se věci nepomůže a na dlouhé rozmýšlení nezbývá času, neboť, jak příklad Police a jiných obcí ukazuje, i nejideálnější vlastenectví zůstává v jistých hospodářských otázkách poraženým." Tahle slova publikoval v Národních listech 14. září 1912 inž. V. Koula, ředitel Elektrotechnické akciové společnosti dr. Kolben a spol., Vysočany.

Všeobecně se vědělo, že se Police připravuje na elektrifikaci města, ale kdybychom v roce 1912 hledali ve městě fyzické stopy nějaké přípravy nebo dokonce samotné realizace, nenašly bychom zatím nic.

V květnu došlo k vykolejení nákladního vlaku nedaleko za železniční stanicí Žďár nad Metují, které vzrušilo obyvatele daleko víc než plánovaná elektrifikace. "Při brždění vlaku se u jednoho vagónu ulomil brzdový špalek, spadl pod kola, následkem toho se vůz vykolejil a strhl devět dalších." Město v červnu vybudovalo nové chodníky na náměstí a zároveň s nimi i kanalizaci. Jinak byl klid – až do podzimu, kdy vypukla Balkánská válka a její následky se projevily ve městě zvýšenou nezaměstnaností (podrobněji se následkům Balkánské války v Polici věnuji v textu týkajícího se stavby nové soudní budovy).

Podle zápisu ze schůze městské rady z 20. ledna 1913 jednala rada o tom "zda v obecních budovách má zřízeno býti elektrické osvětlení. Usneseno toho zříditi v obecním domě čp. 86 a čp. 75. Dle potřeby v čp. 334 v chodbě ve zbrojnici, ve školní budově, pro místnosti pokračovací školy a u mostní váhy." A o dva týdny a pár dní později, přesně 5. února 1913, zahájila firma AEG (Allgemeine Elektrizitäts Gesselschaft) budování elektrického vedení do města Police. Práce pro zadavatele, Východočeskou akciovou společnost elektrárny v Poříčí u Trutnova, řídil vrchní inženýr Elis Franz, stavbyvedoucím byl František Palma a inspektorem Ferdinand Souček. O inspektoru Ferdinandu Součkovi se zachoval kuriózní zápis v Letopisech a pamětech Polických: "Platební inspektor Souček bydlel v Polici; onen při jízdě na velocipedu na cestě silniční vedoucí na Strážnici, nedaleko sochy sv. Václava, z kola spadl a zlomil si obě nohy při vyhýbání se jedné staré ženštině, která mu naproti vjela a odtud byl dán do náchodské nemocnice, kdež musel setrvat až se poněkud uzdravil do dne 22. října ode dne 5. srpna." Zahájení prací společně se začátkem stavby budovy okresního soudu zmírnilo nezaměstnanost ve městě a ve finále i zlepšilo životní podmínky pro obyvatele, na které dolehla krize způsobená Balkánskou válkou. Ale ani tento evidentně pozitivní následek nedostačoval redaktoru týdeníku Ratibor k ospravedlnění zadání zakázky německé firmě a 1. března 1913 vychází na stránkách týdeníku i tyto věty: "Hronov n. Met. Zdejší obec se tedy právě tak jako Police usnesla zrušit svoji elektrárnu a přistoupit k německé Východočeské elektrárenské společnosti trutnovské. Stalo se tak docela po česku, bez výhrad národních, bez výhrad na vliv na vedení společnosti, což obé dodatečně vůbec bude nemožno získat. Krok tento máme proto za naprosto pochybený a varujeme před ním ostatní města na českém severovýchodě." Redaktor Ratiboru byl buď špatně informován nebo se to prostě nehodilo. Jinak si neumím vysvětlit jeho slova, že se tak stalo bez výhrad národních s usnesením městské rady v Polici: ovšem s výhradou, že smlouvou bude zaručena nedotknutelnost národnostní državy. V neklidné době národnostních třenic a schválností si rozhodnutí měst Police a Hronova doslova říkala o odsouzení v tisku. Ale dá se tvrdit, že na pozadí předválečné hospodářské krize se zostřené vztahy naštěstí už více nehrotily. Tedy aspoň v měřítku polického soudního okresu. V měřítku království českého tlačily němečtí poslanci dál na pilu. V roce 1913 byla situace už neudržitelná a království se propadlo do neřešitelných finančních problémů. Dne 26. července 1913 vydává císař František Josef I. císařský patent týkající se dalšího vedení zemské správy království Českého. "Ježto sněm Našeho království Českého po léta není s to, aby plnil zákonem mu přikázané úkoly […] vidí se Nám především naříditi, jak následuje: Článek I. K obstarávání úkolů, jež dle platných zákonů zemského výboru království Českého plniti náleží, dosazujeme zemskou správní komisi, která námi bude jmenována. Působnost této komise potrvá do té doby, až zemským sněmem nově zvolený zemský výbor svou činnost zahájí." Dva císařské tzv. "Anenské patenty" 26. července ukončily působení českého zemského stavu. A protože téměř přesně o rok později začala Velká válka, tak český zemský sněm už nebyl nikdy obnoven. (Oba tzv. Anenské patenty – č. 150/1913 říšského zákoníku a č. 36/1913 zemského zákoníku – lze dohledat v digitalizované podobě na stránkách Österreichische Nationalbibliothek).

Ale vraťme se zpátky do Police. 14. dubna 1913 se městská rada zabývala rozhodnutím, "jaké stožáry a lampy mají býti byl zvoleny pro veřejné osvětlení. K tomu cíli předkládá Východočeská elektrárna výkresy. Byl zvoleny stožáry z Manesmanovy roury vzorec č. 1407 s rameny č. 2071 a lampy vzorec č. 2971." Válcovna Mannesmannových trub v Chomutově byla největším výrobcem tenkostěnných bezešvých trubek. Práce pokračovaly poměrně rychle. V souvislosti s užíváním elektřiny najdeme zajímavý zápis v městské kronice k 28. září 1913: "Toho dne uvedli poličtí ochotníci v divadelním sále hostince 'U Richterů' historickou hru Xaviera Jagera: 'Potopa', dramatizaci stejnojmenného románu polského romanopisce Henryka Sienkiewicze. Toto představení je pamětihodné tím, že bylo poprvé užito osvětlení jeviště elektrickými svítidly. Doposud se scénické osvětlení realizovalo převážně petrolejovými lampami." Zda bylo osvětlení jeviště provizorně napojeno na vznikající elektrickou síť ve městě nebo byl jako zdroj využit nějaký agregát dnes už asi nezjistíme. Ale na svátek svatého Václava se elektrifikace města blížila ke svému konci. Josef Brandejs zaznamenává: "20. října 1913 postaven jest železný rozváděč naproti čp. 68 a dne 24. října bylo zkoušeno již osvětlování [města elektrickým proudem – pozn. P. F.]. Na Záměstí postavená jest zděná a železem obedněná vysoká bouda soustřeďovací stanice." Soustřeďovací stanice je samozřejmě transformátor. Zkouška dopadla dobře a o týden později bylo oficiálně dokončeno zavedení rozvodu elektřiny ve městě a společnost AEG předala zařízení Východočeské elektrárenské společnosti. "Dne 31. října bylo ponejprv celé město elektricky osvětleno. Proud téhož světla prozatím musel brán býti z vyráběcí továrny u Neurodu ze Slezska [dnešní Nowa Ruda v Polsku – pozn. P. F.], an v Poříčí dosud elektrárna dohotovená nebyla." Ovšem následující den se objevil nějaký drobnější problém, který bylo potřeba vyřešit. Josef Brandejs celou situaci popisuje následujícími slovy: "Při sobotním prvním osvětlení města musel po žebříku nahoru vylézti na dům čp. 82 a tu měl ten zřízenec něco opravovati, a tu se sklouzl se střechy tam a zachytil se drátů aby nespadl až dolů a poněvadž proud byl v činnosti, tu tak velice účinkoval na něho, že počal hlasitě křičeti a naříkati, a kdyby nebyl rychle jiný co v největším spěchu ku pomoci k němu po žebříku nevylezl a nepomohl, tak by býval v jedné minutě aneb ještě dříve již usmrcen." První sobotní osvětlení města vyšlo na sobotu 1. listopadu 1913. Čp. 82 je na spodní, tedy západní straně náměstí.

V neděli 9. listopadu bylo zahájeno pravidelné elektrické osvětlování ulic města. Jak vypadalo úplně první veřejné osvětlení města nastiňuje zápis v Kronice měšťanské školy: "Náměstí jest osvětleno 2 kandelábry se 20 žárovkami po 50 normovaných svíčkách a pěti nárožními svítilnami se žárovkami po 50 svíčkách, tedy 1250 norm. svíček. Po celém městě je na veřejných místech 84 světel, z nichž část svítí po celou noc (zejména na křižovatkách). Jedna kilowatová hodina pro osvětlení čítá se za 50 haléřů, což znamená v praxi, že 16 svíčková žárovka vystačí s touto energií svítiti 50 hodin." Samozřejmě se nejednalo pouze o venkovní osvětlení. Zápis v Kronice pokračuje: "Vedle toho je zavedeno osvětlování paušální: za 1 žárovku o 25 norm. svíčkách platí se ročně 12 K. Více než pět lamp se nepaušalisuje. Propůjčení počitadel počítá se zvláště, např. do 10 lamp za 7,20 K ročního nájemného. Energie pro pohon čítá se při 1 kWhod. za 24 haléře a poskytuje se při odběru větším sleva stoupající až do 40 %. Energie pro vaření čítá se při 1 kW za 15 hal. a počítadlo k tomu za 4 K ročně." A taky se dozvídáme, co v reálu znamenala nedotknutelnost národní državy: "Smlouva s obcí trvá na 20 let, po které době vedení připadne obci a obec je potom závazku prostá. Ve smlouvě též se nalézá podmínka, že veškeré styky s obcí a občany polickými budou se díti v jazyce českém a zřízenci společnosti, pokud budou v Polici bydliti, musí být rodem Češi." A – samozřejmě – se zápis v Kronice měšťanské školy musí zmínit o škole samotné, respektive o polických školách.: "Elektrické osvětlení zavedeno i do měšť. a obec. školy pro večerní vyučování na pokračovací škole nákladem obce v roč. II. a III. po 8 x 25svíčkových lampách. Na chodbách jsou 10svíč. lampy. V kabinetě pokrač. školy a v ředitelně 25svíčkové." Tento rok byla rovněž elektrifikovaná obec Žďár a započato s výstavbou elektrického vedení do Bukovice. Zde byly v prvních 14 obydlích poprvé rozsvíceny žárovky v listopadu roku 1914.

A bylo hotovo. Od listopadu 1913 byla Police v noci osvětlena elektrickými lampami a domy byly připojeny k elektrické síti.

Elektrifikace města ještě jeden vedlejší efekt. Zaznamenal ho Miroslav Pichl k roku 1913: "První zmínka o fotbalu v Polici. Tuto populární míčovou hru zavedli ve městě pražští elektrotechnici pánové Varvažovský a Pakosta, pracující zde na elektrifikaci města. První fotbalové utkání polického mužstva bylo sehráno v Úpici a poličtí tam prohráli 2:1. Do Úpice se dopravili na žebřinovém voze taženém koňmi a po návratu toto své první sportovní vystoupení ukončili věnečkem v Richterově hostinci."

červenec 2024/ Police nad Metují

Děkuji Milanu Košťálovi za možnost zveřejnění fotografií z jeho sbírky.

Kromě citovaných částí z "Letopisů a pamětí Polických" Josefa Brandejse a "Police nad Metují Dějiny města a regionu v běhu let" Miroslava Pichla jsem využil ještě tyto prameny:

• Bohumil Dudek: Krajinská výstava v Červeném Kostelci od 30. července do 30. srpna 1899 (katalog k výstavě); Výkonný výbor výstavní, Červený Kostelec 1899
• Jičínský obzor, 13. 5. 1888
• Národní listy 19. 6. 1895; 17. 7. 1896 a 14. 9. 1912
• Ratibor 1. 3. 1913
• https://alex.onb.ac.at/
• https://elektro.tzb-info.cz/24436-elektrizace-domacnosti-i-aneb-elektrina-za-dob-rakousko-uherska
• https://elektro.tzb-info.cz/24459-elektrizace-domacnosti-ii-aneb-druzstva-a-elektricke-podniky
• https://www.idnes.cz/technet/technika/elektrina-za-prvni-republiky-ceskoslovensko-elektrifikace-proud.A181026_145230_tec_technika_mla