Cestovní horečka

Jak se balí člověk na cestu v průřezu let.

5 let (rok 1982 - dovolená s rodiči): nejdůležitější je si sbalit: hračky - autíčko a indiány + tu "prďáckou" čepici a novou mikinu, se kterou určitě ohromím všechny holčičky na pískovišti a naštvu všechny kluky (jenom nechápu, proč mi táta nechce sebou vzít tatrovku, ve který by mě mohl vozit).

7 let (rok 1984 - dovolená s rodiči): určitě si sebou musím vzít tu knížku se slovy, protože už umím číst. Na autíčka kašlu, ale indiány si raději zabalím. A hlavně: aby mi máma nezabalila sebou tu pitomou čepici, o který pořád tvrdí, jak se mi líbila. Ale na pouti jsem si koupil brýle, který mají na okraji zrcátka, takže vidím i za sebe.

10 let (rok 1987 - dovolená s rodiči): co si asi tak sebou mám vzít. Možná tu digitální hru, co přivezl brácha z Leningradu. Dál nevím, určitě zase dostanu ty pitomý sandály, ale míč sebou brát nebudeme. Proč? Táta tvrdí, že si tam určitě budu moc nějaký míč půjčit. Naštěstí mi už vyrostla hlava, takže tu pitomou čepici sebou určitě brát nebudeme.

13 let (rok 1990 - dovolená s rodiči): stoprocentně nesmím zapomenout vzít to tričko, co jsme koupili v Rakousku. A taky ty kraťasy pod kolena, protože v těch krátkých vypadám jako Hitlerjungend nebo blbeček z východu. A pak ten časopis, kde je reportáž z nuda pláže...

16 let (1992 - školní výlet): do batohu musím propašovat cigarety, aby je naši neviděli. A dobrý by bylo vzít pár piv, ale bacha, aby to moc necinkalo. A šátek na hlavu. Máma mi připravila oblečení, jako kdybych jel na půl roku do Antarktidy.

20 let (1997 - stopem do Turecka): pár konzerv, spacák, cigára, flašku na pití, polívky od Vitany, karimatku, nějaký tričko. Ponožky nejsou potřeba, chodím na boso v sandálech...

25 let (2002 - stopem do Dánska): když si vzpomenu, že jsem si bral na cestu konzervy a táhnul se s nima jak blbec přes půl Evropy. Takže: cigarety, něco ke čtení, deník, flašku na pití, karimatku, spacák, pár kousků oblečení...

26 let (2003 - stopem do Švýcarska, lezení): sakra, jedna karabina je lehoučká, deset jich už něco váží a zaberou kupu místa. A samozřejmě všechny potřebný verky, od od maček, přes nějaký vklíněnce po pár smyček. A nějaký jídlo, lano bere Fritz...

28 let (2005 - stopem do Francie): asi stárnu. Balím si víc a víc oblečení - kdybych na stopu promokl, kdybych si to propotil, kdybych se potřeboval převlíknout, na hlavu čepici, kdyby svítilo Slunce a šátek, kdyby naopak nesvítilo, foťák... cigarety, flašku na pití, karimatku. Už si jsem schopnej zabalit za deset minut a skoro poslepu...

33 let (2010 - letadlem do Paříže): potvrzení o zaplacení ubytování, hotovost, kartu. Martinou navrhovaný kufr rázně odmítám: "S kufrem jezdí jenom divný lidi," říkám a balím batoh. Množství oblečení se oproti minulým létům zvětšuje, ale zase není potřeba spacák a karimatka. Stejně tak narůstá i množství potravin.

37 let (2014 - dovolená v ČR): hlavně aby se to vešlo do malýho auta. Já malý batoh a ve velkým batohu skoro všechny věci. Martina tašku přes rameno a batoh na výlety. Ještě že jedeme jenom na prodloužený víkend, být to na týden, už bysme museli připojit vozík... Větu, že by se nám to pohodlně vešlo do jednoho kufru, s naprostým klidem ignoruju.

40 let (2017 - dovolená, Martina a Samuel): potvrzení o zaplacení. Hotovost. Kartu. Navigaci. Oblečení - moje kupička je nejmenší, i když oproti stavu před dvaceti lety je mnohonásobně větší. Co s tím budu dělat? Budu se dvakrát denně převlíkat? Martinina hromada (s povzdechem: "Snad mi to bude stačit,") a Samuelova kupa, která několikanásobně převyšuje jeho výšku. Konstatování, že do kufru by se nám to líp rovnalo, odbudu větou, že já se s kufrem přeci nebudu tahat.

41 let (2018 - dovolená v Egyptě: Martina, Samuel a já): Martina koupila a zabalila kufr. Mlčím, když se na něj dívám...