Cesty autobusem

07.02.2020

Už nějakou dobu jezdím stopem jen velice sporadicky. Když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, že vlastně ani nevím proč. Možná jsem tenkrát měl víc času, možná jsem nikde nemusel být přesně na čas, anebo mi to bylo prostě jedno. Dospělost (nebo taky třeba "začátek stáří") se v mém případě dá definovat následně: "Dospělost se pozná podle stále snižující se ochoty přesouvat se z jednoho místa na druhé stopem." Nakonec i guru všech stopařů, americký spisovatel Jack Kerouac zjistil, že s přibližující se čtyřicítkou to už prostě nejde. Nebo jde ale strašně blbě. A protože i já se den po dni blížím k této hranici, využívám k přesunům z místa na místo čím dál častěji hromadné dopravní prostředky.

Před několika lety jsem brzy ráno, ještě za tmy, nastupoval do žlutého autobusu a sedl si vedle velice pohledné dívky. Cesta měla být dlouhá a do rozednění zbývalo ještě víc jak dvě hodiny. Za Náchodem začala moje spolucestující pravidelně oddychovat a její hlava se pomalu kácela na moje rameno. A před Novým Městem nad Metují pak dík působící gravitaci začala sjíždět z ramene na hruď a do klína. Rozhodl jsem se nechat ji dozdát její sen, jen jsem si "odložil" ruku na nejspodnější část téměř vodorovně položených zad.

Před krajským městem se s leknutím zvedla. S taktak rozlepenýma očima a nechápavým výrazem ve tváři se mi omlouvala. Odpověděl jsem, že se nic nestalo. Vystoupila u Farmaceutické fakulty, rozloučila se se mnou ještě jednou omluvou, a když už stála venku na chodníku, všiml jsem si, že mi na stehně po ní zůstala drobná vlhká skvrnka jejích slin. Drobný zbyteček DNA mojí spolucestující jako připomínka jedné cesty autobusem.

Druhý zážitek je nepoměrně čerstvější. Zhruba před měsícem jsem se vracel z Broumova domů. Už jsem skoro zapomněl na svoje návraty ze školy, a tak mě překvapilo množství studentů, kteří zaplnili celý autobus. Natlačen v uličce ke dveřím prioritně určeným k vystupování, jsem se jednou rukou chytil madla nad hlavou a oknem sledoval proměny jarní krajiny. Tuhle idylu vyrušilo podivné zasyčení a prudký poryv větru, když se otevřely nedovřené dveře, ty, určené prioritně k vystupování. Někdo volal na řidiče, že se otevřely dveře, ale autobus pokračoval neměnnou rychlostí dál. Pravděpodobně nejstarší cestující se ke dveřím sklonil a silou je přivřel. Pak mu jeden ze studentů podal svou florbalovou hůl a tou neposlušné dveře zajistili. Naštěstí se rychlost autobusu nedá srovnat s rychlostí letícího letadla, takže vzniknuvší podtlak nikoho nevysál ven, nikdo nebyl zraněn a neopakovala se situace známá z Haileyho "Letiště".

Autobus pokračoval dál, nedovřené dveře držela florbalka, muž seděl na bobku nad prvním schodem a ještě je rukama jistil, krajina kolem ubíhala tak, jak má. Projeli jsme kolem dvou zastávek, aniž bychom byť jen přibrzdili a teprve na třetí autobus zastavil. Dveře se začaly otevírat, muž v poslední chvíli vytáhl florbalovou hůl a vrátil ji, nikdo nevystoupil ani nenastoupil, a dveře se zavřely. Tentokrát už držely samy.

Uvědomuju si, že nic takového bych nezažil, nevyužít hromadné dopravní prostředky. Sice jsem při jízdě stopem vezl asi 50 km na klíně v kamionu mladou holku, jednou mě vezl člověk, který dělal ochranku nejvyšším ústavním činitelům a jednou jsem jel s jakýmsi Turkem Německem, který v zatáčce předjížděl kamion a křičel u toho "Adrenalin, adrenalin!", ale cestování autobusem má taky svoje kouzlo. Nehledě na to, že dojíždějí na dané místo, plus minus pár minut, v určitý čas. Třeba i s otevřenými dveřmi na vystupování, nebo se spícími cestujícími, kteří už dávno chtěli vystupovat. Ale dojíždějí.

© 2017 Pavel Frydrych
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky