Člověk a úřad

Je to jedna z vymožeností civilizace a asi i demokracie. Úřad. Místo, kde vládnou razítka; kulatá, hranatá, obdélníková, elipsovitá a všelijaká další. Na úřad přichází člověk buď s nějakou povinností, nebo problémem. Tam vchází člověk s papírem a odchází s úředním dokumentem. Takovou moc má razítko, že mění samu podstatu věci. A nezáleží na tom, cimrmanovsky řečeno, zda se jednalo o razítkování přímé, nebo s mezidechem.

Úřad je místo, kde vládnou čísla, pod kterými se skrývá kdovíco. Může to být číslo paragrafu (např. Zákon č. 412/2005 Sb. §3 - §79), nebo odkaz na nějaký bod jakéhosi jednání kdysi a kdesi (např. 8/3VM/2018) a člověk odchází z úřadu jaksi povznesen, když se dozví, že 8/3VM/2018-b jasně mluví v jeho prospěch a doma pak na internetu dlouze hledá, o čem že to vlastně všechno je. Nakonec se dozví, že je to třeba usnesení o povinnosti odklízet hovínka po svých psech... ale 8/3VM/2018-b zní tak nějak "úředně" a důstojně.

A v neposlední řadě je Úřad místem, kde vládnou čísla faktur a fakturovaných částek, kde se víceméně imaginární peněžní částky přesouvají z jedné kolonky do druhé, aby nakonec skončily na nějakém účtu a pokud vše vyjde, byly použity na nákup chleba nebo samopalu.

A Úřad je místem podpisovým. Tady podpis, že jste převzal hotovost, tady podpis, že jste předal hotovost, tady podpis, že jste ztratil hotovost, tady podpis, že hotovost už nikdy nenajdete a tady podpis, že rušíte předcházející podpisy, protože jste hotovost našel v kapse svého souseda. A tady podpis souseda, že tam ta hotovost byla a přemístila se tam nějakým neuvěřitelně záhadným způsobem, který odporuje přírodním zákonům. A tady podpis, že i přesto co se stalo, přírodní zákony stále platí.

Člověk přichází na úřad s jakousi pokorou a odchází mnohdy velice okouzlen; spíš než okouzlen výsledkem svého jednání, okouzlen tím, že Úřad se ve své velikosti sklonil k malému človíčkovi a naslouchal mu. Nebo se aspoň tak tvářil. A nakonec ho pozval na další jednání. Protože jednání na Úřadech nutně musí být vícekolové, jinak by mohlo vzniknout podezření, že třeba úředníci mají v pracovní době nějaké volnější chvíle. Je to jako u doktora - málokdy stačí jedna návštěva. "Radši se stavte ještě za týden a my vám aspoň změříme tlak," řekne doktor. "Přijďte příští týden a my připravíme všechny potřebné dokumenty," řekne Úřad ústy úředníka. Úřad má ještě také tu moc, že mění zaměstnaného člověka v úředníka. "Podle předpisu vám to nemůžu dát teď, musíte vyplnit žádost, tu musíme posoudit a teprve potom vám bude buď vyhověno, nebo ne."

Docela nedávno jsem byl na jednání na jednom grantovém úřadě. Dvě úřednice na mě hrály přesilovku a po hodině mírně nesrozumitelných slov (neboť nejsem vlastníkem slovníku byrokratické češtiny) jsem se jim pokusil vysvětlit, že kromě pohledu úředníka, existuje i pohled obyčejnýho člověka. "My vám rozumíme," odpověděla ta sympatičtější, "ale pochopte, že předpisy mluví jasně." Tedy: jsem rád, že jsme všichni mluvili česky a vzájemně si rozuměli. O větě, že předpisy mluví jasně, bych polemizoval. Pro člověka nevybaveného slovníkem byrokratické češtiny mnohdy mluví naprosto nesrozumitelně. Dokonce jsou chvíle, kdy mi teorie relativity a fenomenologie přijdou daleko srozumitelnější, než jedno "úřední lejstro". Konec jednání, kdy jsem kapituloval a připustil, že Úřad se nemůže na svět dívat očima obyčejných lidí, tedy: konec jednání byl příjemně nečekaný. Když jsem se totiž zvedl k odchodu, ta sympatičtější úřednice mi řekla: "Víte co, řeknu vám aspoň vtip, abyste si o nás nemyslel, že se neumíme smát. Zvířátka v lese se rozhodnou, že si postaví dům. A aby bylo vše podle zákona, pošlou na stavební úřad lišku, protože je nejchytřejší, aby zařídila stavební povolení. Liška se za půl dne vrátí naprosto vyčerpaná a jenom šeptá: 'Nejde to, není to možný...' Druhý den vyšlou zvířátka medvěda, protože je nejsilnější. Medvěd se po dni na úřadu vrátí vypelichaný a zničený a stejně jako liška tvrdí, že sehnat stavební povolení není ve zvířecích možnostech. Zvířátka jsou nešťastná a stále smířenější s faktem, že si domeček nepostaví. Další ráno se zvedne vůl a řekne jim, že to jde zkusit. A vrátí se za hodinu se všemi potřebnými lejstry. 'Jak jsi to dokázal?', ptají se ho zvířátka. 'Ono to nebylo tak strašný,' odpovídá hrdina dne. 'Ve vrátnici seděl spolužák, v první kanceláři strejda, ve druhý bratranec...'"

I přes tenhle vtip jsem si připadal venku před Úřadem trochu jako zeměměřič K. naruby. On chtěl dovnitř, já ven. A podle všeho to vypadá, že stejně jako nešťastný zeměměřič svou cestu nenajdu. Ani se slovníkem byrokratické češtiny. Ale odcházím obohacen o jistotu, že někteří z úředníků si ještě umí sami ze sebe dělat srandu.