Co všechno lze přehlédnout

Asi ta nejklasičtější situace vypadá následovně: Martina mi řekne, abych podal náplast ze šuplete, které slouží jako lékárnička. Otevřu šuple, stojím, čumím, něco rukou zvednu, abych se podíval, co je pod tím, ale náplast samozřejmě nikde v dohledu. Všechny popsané úkony dělám více méně ze sportu, aby se neřeklo. Jakmile totiž přijde k šupleti Martina, náplast v tu chvíli leží na vrchu a doslova se mi svou existencí vysmívá. A podobně to je třeba s otvírákem nebo vývrtkou v jiném šupleti, tričkem či svetrem ve skříni… Ve skrytu duše doufám, že je to mými chromozomy X a Y a jedná se o obecně daný stav a předpokládám, že si hledáním ze sportu prochází většina mužů.
Náplast, vývrtka nebo svetr – to všechno se dá snad i pochopit. Ale vloni jsem s Tomášem vyrazil do Lotyšska. Riga je krásné město téměř na pobřeží a k Ryžskému zálivu jezdí z centra MHD. Autobus č. 3 zajíždí do Daugavgrīva, v podstatě až k moři. Vystupujeme a pak přichází na řadu google maps. Navigace nás provede kolem paneláků a domků k okraji lesa a pak na cestu, kde se mísí asfalt s prachem a dírami, za které by se nemusela stydět žádná trasa motokrosového závodu. Míjíme tovární budovy, což odhaduju podle mohutnosti a délky zdí. Cesta končí ostrou zatáčkou, k níž se tulí zanedbaný parčík a pak je závora a areál nějaké další fabriky.
"Podle gůglu máme projít fabrikou a budeme tam", řekne Tomáš s pohledem u přeným do mobilu. "To bych asi i pochopil," odpovídám mu a dívám se na závoru, "ale umíme to vysvětlit tomu psovi?" Za závorou leží vlčák. A nedívá se na nás vůbec příjemným pohledem. Předpokládám, že bude na řetězu, ale přesto… Následně pokládám primární otázku: "A kde je to moře?" Prý hned za tou fabrikou. Nakonec se otáčíme k psovi a továrně zády a vracíme se zpátky. Uprostřed rozbité cesty odbočíme na nějakou lesní pěšinku. Kolem jsou borovice, břízy, vřesy a mechy, ale moře, moře nikde. Cesta lesem je vlastně hezká. "Hele, seš si jistej, že to moře tady fakt někde je?", neodpustím si otázku. Po absorbování pohrdlivého pohledu jen nesměle dodám: "Já jenom, jestli jsme jeli na správnou stranu." Nakonec radši mlčím a nohama měřím uměle vytvořenou šotolinovou cestu mezi mokřady. Napadá mě, že Lotyšsko je malý stát, a tak bude mít i malé moře. A malý moře člověk snadno přehlédne. Nakonec nás cesta samozřejmě zavede na pláž. S bíložlutými dřevěnými budkami pro převlečení, unavenými zbytky lehátek a krásným majákem u ústí Daugavy do moře. Až budu později vypravovat o Lotyšsku, bude to znít asi takhle: "A taky jsme tam nemohli najít moře. Bylo asi nějaký malý nebo co, a tak jsme ho hledali docela dlouho." Tomáš mě doplňuje, že za to může gůgl.
Kromě téhle jediné chybičky musím ale google maps pochválit: cestu k ubytování nám našel, kavárnu se snídaní skrýval tak dlouho, až byl čas na oběd a v Daugavpils nás dovedl k restauraci, kde vařili úžasnou soljanku.
V odpověď na název fejetonu říkám, že se dá přehlédnout i moře. Vím to. Mám to z vlastní zkušenosti.
O rok později vyrážíme s dětmi do Vratislavy do ZOO. Největším tahákem je Afrikarium – největší oceanárium v Polsku. Žijí tam žraloci, rejnoci a největším tahákem jsou mořské krávy. Tedy Dugong indický, dorůstající délky víc jak tři metry a vážící kolem 500 kilogramů. Když procházím tunelem Afrikária, vidím všechno možné, včetně velkých želv a malých žraloků, ale mořská kráva nikde. A když vyjdeme ven, řeknu jenom, že jsem ty krávy mořský nikde neviděl. Nejspíš je snadný si jich nevšimnout.
O tři hodiny později Vincent u výběhu tučňáků v kočárku usíná. Posílám Martinu se Samuelem, aby se vrátili do podmořského světa a našli tu prokletou mořskou krávu. Tentokrát za to nemůže gůgl, ale dveře. Expozice pokračovala někde dál a já šel jinou "pěšinkou", lákán čerstvým vzduchem.
A tak jsem v největším oceanáriu v Polsku přehlídnul zvíře, velký jako kráva!
V odpověď na název fejetonu říkám, že se dá přehlédnout i Dugong dugon vážící půl tuny. Vím to. Mám to z vlastní zkušenosti.
