Darwinova cena
Darwinova cena (Darwin Award) je ironické ocenění pro lidi, "kteří se zasloužili o zlepšení lidského genofondu tím, že se z něj sami odstranili hloupým způsobem". Cena je pojmenována po Charlesi Darwinovi, zakladateli evoluční biologie. Nejde o žádné hmotné ocenění, uděluje se na internetové stránce DarwinAwards.com jen jako určité (obvykle posmrtné) ocenění. Takto definuje Darwinovu cenu portál wikipedia. Když jsem se poprvé dozvěděl o její existenci, vzpomněl jsem si na začátek nádherného filmu "Magnolia" režiséra Paula Thomase Andersona. Tam najdou v koruně stromu v horách mrtvého muže v neoprenu. Nakonec zjistí, že ho nasál požární vrtulník, při nabírání vody, když hasil rozlehlý lesní požár. Nejbližší voda od mrtvého potápěče byla víc jak třicet kilometrů.
Můj neúspěšný pokus o nominaci na tuto cenu je starší dvaceti let a tedy snad už promlčený. I když...
Bylo to na podzim. A byla sobota. Od rána jsme byli s kamarádem ve skalách a dělali prvovýstup na Velké kupě, nedaleko Kamenné brány. Kromě obvyklých věcí na lezení jsem měl v batohu zabalenou i tzv. "kovárnu". Tedy věci potřebné pro osazení kruhu ve stěně. Několikakilové kladivo, bór, trochu cementu v plastové lahvi, trochu olova pro utemování kruhu a několik dalších věcí potřebných k prvovýstupu. Celkem to i s výbavou na lezení v batohu dělalo něco mezi dvanácti až patnácti kilogramy. Když se mi podařilo úspěšně osadit kruh, uvědomil jsem si dvě věci: (1) že je sobota odpoledne a (2) že asi za tři hodiny mám sedět v hledišti polického divadla (už si nepamatuji, jaké představení bylo na pořadu dne, trochu si myslím, že to bylo Divadlo Járy Cimrmana, ale jistě to nevím).
Takže jsem rychle slanil, sundal ze sebe všechny cinkající věci na lezení, rozloučil se s kamarádem, který se ještě šel v klidu projít po skalách, rychle se domluvili, že za týden to doděláme a rozeběhl se směrem domů. Nejdřív dolů kopcem směrem na Martínkovice, potom pod Třešňovou rokli k rokli Zaječí. Když jsem míjel odbočku k jeskyni Macarát, uvědomil jsem si, že se mi tričko na zádech lepí k zádům, pot mě začal štípat do očí a přišla žízeň. Taková ta žízeň, ze které za chvíli začnou bolet oči, hlava a pak snad i svaly a neuklidní se to, dokud se člověk nenapije. Stačí jenom doušek, dva loky a je klid. Jenže voda nebyla nikde v dohledu. Snad v Macarátu, ale na to abych se sápal do jeskyně, jsem neměl čas. Takže jsem přes všechny příznaky žízně a bolesti pokračoval dál k turistickému rozcestí Pod Zaječí roklí. V místě, kde se kříží cesta, po které jsem spěchal domů s cestou do Martínkovic (dolů) a na Slavný (do kopce), vytéká z břehu pramínek. Moje záchrana! Hladina vody byla vysoká asi tři centimetry a já ji nechtěl zakalit rukama, kdybych si vodu nabral do dlaní. Takže jsem si, tak jak jsem byl, lehl k potůčku a chtěl se napít. S nohama položenýma nahoru po svahu a hlavou dole. V půlce prvního loku se mi na hlavu svezl těžký batoh a přimáčkl mi obličej na dno tři centimetry hlubokého potůčku. V tu chvíli bylo jedno, jestli jsou to tři centimetry nebo hloubka jezera Máchova, Bajkalu či přehrady Tři soutěsky. Prostě jsem se začal topit! Snažil jsem se vzepřít rukama, ale ve vlhké zemině mi ujížděly a batoh byl nějak těžší, než kdykoliv jindy. Pak jsem se konečně dokázal převalit na bok a nadechnout se! A okamžitě jsem se rozesmál, protože jsem si představil prvního turistu, který půjde kolem a najde mě tady. Tedy přesněji řečeno: moje tělo. Nejbližší voda, ve které se lze normálně utopit je vzdálená víc jak pět kilometrů. Já jako varianta Andersonova potápěče! Utopen v Broumovských stěnách! Pak jsem ze zad sundal batoh, ještě chvíli počkal, až odteče kal a pořádně se napil. Za chvilku jsem už zase byl na cestě směrem k Polici a k odpolednímu divadelnímu představení.
PS. Nakonec jsem doběhl k parkovišti u hospůdky na Slavném a odtamtud mě někdo svezl do Police. Takže jsem se ještě před divadlem stihl najíst a pořádně se osprchovat.
No, určitě to stálo za to, ale že bych to musel zažít ještě jednou...