Das ganze Tschechische volk...

Nedávno jsem v jednom fejetonu napsal: "Většinou to vypadá podobně: člověku není dobře, pak je mu vyloženě zle, potom ještě hůř…" Netušil jsem, že jsem si předpověděl vlastní budoucnost. Asi 14 poté mi v práci něco spadlo ze stolu na zem. Vsedě na židli jsem se pro to natáhl a pohyb doprovodilo drobné píchnutí v prostoru kolem čtvrtého a pátého obratle (počítáno od kostrče). Hlavou mi proletělo pár nepublikovatelných slov a věděl jsem, že mám tak tři, čtyři minuty na to, abych ještě něco stihl udělat. To píchnutí signalizovalo pohyb meziobratlové plotýnky… Vzepřel jsem se rukama o desku stolu a nechal nohy chvíli volně viset ve vzduchu. Někde jsem četl, že by to mělo trochu pomoci, aby se plotýnka mohla vrátit na svoje místo. Pak jsem ještě stihnul jít na záchod. Cestou zpátky ke stolu to už šlo hůř a hůř a nakonec jsem se pohyboval jen velice opatrně a pomalu.

Medikace: injekce, prášky a počítání hodin, kdy to zabere aspoň tolik, abych mohl bezbolestně vydržet v nějaké pozici. Naposledy se mi tohle stalo zhruba před rokem. Asi deset dní před plánovaným odjezdem na Matterhorn. Tenkrát jsem nikam nejel. A teď se to stalo dva dny před odjezdem do Vídně. Mám z toho vyvozovat nějaké závěry? Třeba to, že se moje tělo jaksi brání jakékoliv cestě dál, než je pomyslná kružnice o poloměru cca 50 km kolem našeho domu? Nebo je to prostě smůla? První varianta předpokládá přijetí nějaké vyšší síly - ať už ji nazvu Sudičkami, Bohem nebo předurčením. Druhá varianta je prostě jenom pech. Asi jako když fotbalista trefí během jednoho zápasu třikrát tyč, při penaltě se mu smekne noha a pošle míč tak pět metrů vedle brány.

Přesto jsem nakonec do Vídně jel. Pan Jan Werich v nádherné knize Italské prázdniny napsal: "Ve snaze informovat dceru, kam vlastně jedeme, začal jsem vzpomínat, kolik Vídní znám. Začal jsme v dobách, kdy jsme ve škole zpívali Zachovej nám, Hospodine. První světová válka v desetiletém chlapci, kterému ublížila pouze tuřínem k obědu a krvavými buřty k večeři, zanechala podivnou změť vzpomínek. A ze všech nejvíc byla prazvláštní chuť prazvláštního vlastenectví, které by se dalo alegoricky výtečně namalovat na oponu ochotnického spolku řemeslnické besedy kdekoliv v Čechách před rokem 1918. Byla by tam Libuše, určitě úl s včeličkami kvůli spořivosti, ozubené kolo už tenkrát kvůli práci a někde v rohu by seděl student a na koleně by brkem psal něco proti Vídni." Kdo by se, vybaven touto informací, do Vídně netěšil? No, vím kdo: moje meziobratlová plotýnka. Celou cestu mě upozorňovala na svou existenci a nejvíc si na mě smlsla, když jsem po nějaké době měnil polohu. Třeba když jsem vystoupil z auta a pokoušel se chodit. Nakřivo jsem se ploužil kolem auta, podrážkami bot nahmatával dlažbu chodníku a vnímal jeho každou - byť sebenepatrnější - nerovnost.

Nakonec jsem se pokřiveně doloudal k Albertině, místu určení. Šufťa před vstupem řekl: "Kdybysme na tebe aspoň dostali nějakou slevu!" Zkusili jste se někdy smát s vyhřezlou plotýnkou? Já ano. Je to druhá nejhorší situace pro smích. Horší už to je jenom ve chvíli, kdy má člověk polámaná žebra. Výstava s názvem "Monet bis Picasso" byla nádherná. A potom přišla Vídeň sama. Ohromná tržnice, bleší trh u Kettenbrückengasse, kavárna hned vedle. A vývěsní štíty, které musel psát vysloužilý a zuřivý telegrafista, protože jsou bez háčků a čárek: Zajicek, Nowotny, Laznicka, Nowak, Kralicek, Zezula, Ruzicka, Knize… Podobnost s Prahou nepřehlédnutelná, nejen díky jménům. Všude baroko a povědomá architektura, a kdyby Vídeň měla dva kopce, tak na jednom by stál Hofburg na druhém Stephansdom jako paralela Hradu a Vyšehradu.

Jenom ta sleva v Albertině nebyla. Možná pro tu třísetletou společnou historii. Mám totiž obavy, že i ve Vídni znají vrchního vojenského lékaře Bautzeho, který vstoupil do dějin větou: "Das ganze tschechische Volk is eine Simulantenbande!"