Den na Berta

Mám kamaráda Berta. Bydlí nedaleko Prahy a protože leze, tak k nám minimálně jednou do roka přijede. Minimálně znamená, že v průběhu Festivalu v Teplicích nad Metují bydlí u nás. Ostatně není nikdy sám…
A teď k nadpisu. Bert je šikovný řemeslník a před několika lety se zařekl, že už nikdy nevezme kšeft v Praze. A tohle předsevzetí letos na jaře porušil. Jeho příběh je naprosto ukázkový: cesta do Prahy trvala o hodinu a půl déle, než předpokládal. Na místě se začalo dařit hned od první chvíle: první díra vrtačkou do zdi a přeseknutý kabel. A další věci na sebe po opravě nenechaly dlouho čekat: trubka potřebná k chlazení byla na jedné straně o cca 15 cm kratší, než potřeboval, když provrtával nosnou stěnu ve sklepě, vzal si raději úzký vrták a podařilo se mu nepřeseknout žádný kabel. Jen vrták z venkovní strany provrtal i okapový svod. A na závěr trefil i vodovodní trubku, takže se domů vracel promočený (a cesta tentokrát trvala jen o půl hodiny déle…).
S příznačnou českou škodolibostí jsem jeho příběh poslouchal a bavil se. Prostě Den na Berta.
Na začátku září jsme jeli do Polska. Dlouho jsme přemýšleli, jestli pojedeme, protože Vincentovi je přece jen pouhých pět měsíců. Ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme. I přes omezující objížďky jsme se vydali směrem na Mieroszów a dál na Świdnici. Vincent usnul a Samuel si v autě hrál. Venku nebylo vedro, takže cesta docela pěkně ubíhala, aniž by ji cokoliv narušilo. A protože jsme po ní nejeli poprvé, tak jsme si pamatovali, že na zhruba třiceti kilometrovém obchvatu města Wroclaw není kde zastavit, pokud nechce člověk zajet do města. Takže jsme zastavili na poslední benzínce před obchvatem, protáhli se, přebalili Vincenta a Martina ho nakojila. Vzorně jsme počkali na odříhnutí a jati představou, že spokojeně usne, jsme vyrazili.
Na začátku obchvatu začal řvát. Jako kdyby přesně věděl, kde začíná.
První možnost zastavení je asi po zmiňovaných 30 km. Ale protože to je jen necelých 15 km od cíle a začalo svítit slunce a nebylo kde zaparkovat ve stínu, jen jsme parkovištěm projeli. Pak jsme už uviděli typické věže města Oleśnica a sjeli z hlavního tahu na Poznań a sjížděli k městu. Vlevo věže města, vpravo pole. Vincent začal řvát. Na téčkové křižovatce se mě Martina zeptala, kudy má jet. Odpověděl jsem že vlevo a ona neomylně zahnula doprava. Asi po kilometru jsme zastavili na kraji nějaké polní cesty. Vincent se uklidnil až do chvíle, kdy jsme zase nasedli do auta. Ty tři kilometry k hotelu nepřestal řvát. Na parkovišti Martina zastavila tzv. "na blondýnu". Spolujezdec neměl šanci vystoupit, protože mezera mezi auty na jeho straně byla asi 30 cm. Naštěstí jsem seděl vzadu a zadní dveře jsou posunovací. Přesto jsem se jen taktak protáhl.
Pak se už zdálo všechno v pořádku. Vincent spokojeně odpočíval v maminčině náručí a já stěhoval věci z auta do hotelu. Jako poslední jsem bral prázdný kočár a posbíral v autě všechen nepořádek – obaly od sušenek, kelímky od kávy apod. Nikde v dohledu jsem neviděl odpadkový koš, ale když jsem vytlačil kočárek po schodech nahoru po nesmyslně úzké rampě (kolečka vpravo na rampě, vlevo ve vzduchu), uviděl jsem odpadkový koš na podestě. Šel jsem tedy vyhodit odpad z kapsy. Podesta se mírně svažuje ke schodišti. A kočárek poslušný gravitačních zákonů samozřejmě sjel dolů – naštěstí prázdný. Když jsem za ním doslova letěl, tak jsem si podvrkl kotník. V první chvíli to bylo v pohodě, ale za pár hodin jsem už docela citelně kulhal. Naštěstí lékárna nebyla daleko a měla otevřeno. Požádal jsem o bandaż a posunkovou řečí ukázal lékárnici, že potřebuji zafixovat kotník. Na první pokus mi donesla něco, čím bych si taktak zavázal palec na ruce. Na druhý pokus už vyšel elastický obvaz.
Pak jsme vyrazili do centra. Na náměstí máme oblíbenou kavárnu a před pěti lety jsem si tady dal opravdu skvělý Oreo dort. Od té doby jsem ho už v nabídce nikdy neviděl. Až nyní. Řekl jsem si, že dobrý závěr všechno napraví a objednal si Oreo dortík. Po prvním soustu jsem zjistil, že mě buď moje paměť klame nebo změnili dodavatele či cukráře. Prostě Oreo dort nesplnil ani z 10% naděje do něj vkládané.
Překvapí někoho, že flat white stálo taky za starou bačkoru?
A k dovršení všeho jsem naprosto nepochopitelně Samíkovi k večeři objednal samotná rajčata místo bramborové kaše. Pravděpodobně mi slova pomidor a zemniak zněla stejně.
Byl jsem rád, že už je večer a jdeme si lehnout. Cestou z koupelny jsem se samozřejmě trefil kolenem do pelesti postele. Lehl jsem si na kanape (v posteli spala Martina se Samuelem a Vincentem), podíval se trochu nechápavě na zásuvky, které byly asi dvacet centimetrů nad spací plochou a usnul jsem. Ten pohled mě měl varovat, protože v noci jsem se vzbudil bolestí, když jsem naraženým kolenem ještě vrazil do těch pitomých zásuvek.
Pak už přišlo ráno a den na Berta skončil. Vlastně stejně nenápadně jako začal.
Při snídani jsem si kacířsky řekl, že by bylo lepší provrtat vodovodní trubku než to, co jsem prožil včera. To jsem netušil, že až kulhaje dopajdám k výtahu zjistím, že přestal fungovat. Pokoj máme v pátém patře… Napadlo mě stokrát slyšené, že karma je zdarma. Bert by mi to jistě potvrdil.