Elektromobilita

Kamarád si pořídil elektromotocykl. A vlastně si tenhle kup docela chválí. Na popojíždění po městě nebo cestu do vedlejší vesnice je to podle něj dokonalý stroj. Ale hned mi k tomu také řekl: "Jenže, člověk, aby se znova učil řídit. Lidi ti doslova skáčou pod přední kolo." Už nevím, co jsem na to odpověděl. A asi bych na to všechno zapomněl, kdybych minulý týden skoro neskočil pod přední kola elektromobilu. Na polickém náměstí – šel jsem po diagonálním přechodu, a to auto jelo úplně neslyšně. Odhaduju, že jsem byl od nárazníku tak dva metry, když jsem mu vstoupil do dráhy. Řidič jel krokem, takže v pohodě zastavil. Gestem jsem se mu omluvil. Co si o mě myslel, netuším.
Ale elektromobil prostě není v běžném městě vůbec slyšet.
Mám rád absurdity, které život nebo osud jen tak mimochodem vytvoří. Ve snaze o čistší ovzduší vystavujeme člověka-chodce vyššímu a vyššímu nebezpečí. Jako kdyby nestačilo, že většina měst se přizpůsobuje dopravě. Ještě k tomu přidáme v podstatě neslyšná elektroauta. Dost možná se i díky tomu chodci postupně stanou reliktem minulého času. Podobně jako fiakry, parní lokomotivy nebo londýnská mlha.
Než jsem přešel náměstí vzpomněl jsem si na Rigu. V tomhle krásném lotyšském městě jezdí totiž procentuálně nejvíc elektroaut, co jsem kdy viděl.
A pak přišla představa: motocyklové závody elektromotorek. Vzpomněl jsem si na komentátora ČT Karla Březinu, který o závodech motocyklů mluví jako o soubojích chlapů a téměř poeticky komentuje burácení motorů a vůni benzínu. A najednou tady jsou elektromotocykly a o burácení nemůže být ani řeči. Vůně se jistě nějaká objevit může, jenže už nebude mít nic společného s benzínem nýbrž se škvařícími se kabely. Karel Březina nebo některý z jeho následovníků bude při komentování postupně ztišovat hlas, až skončí u šepotu, který býval zvykem při závodech ve střelbě. Zatímco při střeleckých soutěžích se začíná křičet, u motosportu se bude šeptat. Pokrok prostě nezastavíš.
Startér mávne startovním praporkem a důrazně šeptne: START. Závodníci nakopnou své mašiny zmáčknutím tlačítka a na okruhu zabouří bzučení elektromotorů. Po třiceti kolech bude potřeba zajet do depa a napíchnout mašinu na dobíjecí kabel – závodníci si mezitím stihnou dát kafe, někteří se i osprchovat a poklábosit s pořadateli a diváky. Karel Březina na závěr pozve všechny milovníky burácejícího šepotání elektromotorů na další závody místně bezemisních strojů.
A zatímco místně bezemisní stroje budou nakládány do elektrokamionů, tak komín z prunéřovské elektrárny bude do ovzduší chrlit emise za všechny z nich.
Uvidíme kam nás zavede pokrok. Ale už v tuto chvíli navrhuji začít dělat školení pro chodce. Učit je, jak přecházet přes silnici, protože většina lidí spoléhá na periferní vidění + sluch. To první zůstává v době vzrůstající elektromobility beze změny. Ale druhá věc se jeví jako pokrokem překonaná. Zaslechnout na chodníku mezi lidmi přijíždějící téměř nehlučný elektromobil je docela složité. Napadají mě – kromě školení pro chodce – ještě další dvě varianty:
- přidat k elektromobilům nějaké "hlučítko", třeba záznam zvuku naftového či benzínového motoru;
- zakázat chodcům chodit po městech.
Obě varianty počítají s direktivním rozkazem a zdá se mi, že díky tomu jsou obě stejně pravděpodobné. Takže se nechám překvapit, kam až nás pokrok posune.
PS. za ilustrační fotografii děkuju Báře Plné