Já & klíště

Klíště obecné (Ixodes ricinus) je roztoč patřící do čeledi klíšťatovití. Živí se sáním krve na savcích, plazech nebo ptácích. Klíšťata figurují jako přenašeči řady infekčních chorob. Mezi nejfrekventovanější choroby přenášené klíštětem obecným patří lymská borrelióza a klíšťová encefalitida. A jeden takový Ixides ricinus se mi na dovolené přisál kousek nad kotník. Na řadu přišel okamžitý zákrok, vytažení klíštěte a jeho eliminace (spláchnul jsem ho do záchodu). Druhý den se kolem místa přisátí objevil kruh zarudlé kůže o velikosti cca 10 cm.

A protože to bylo na dovolené, tak na mě čekala cizí čekárna ordinace cizího praktického lékaře a cizí sestřička mi řekla, že v tuto chvíli je velká pravděpodobnost, že mě pan doktor nestihne přijmout, protože... a mnoho a mnoho dalších slov. Usmál jsem se a odpověděl jí, že jsme asi pětadvacet kilometrů od Brna a že si zajedu do nemocnice.

Teď přijde na řadu nejmodernější technika v podobě navigace. Tomáš poctivě vyťukal "Fakultní nemocnice Brno" a na mapě se ukázala vyznačená trasa, projíždějící přes pár městeček a v závěru se motající mezi domy v Brně. V reálném světě to vypadalo následně: vesnice, les, pole, městečko, předměstí, město. Když jsme zastavili, trochu mě překvapilo, že nikde v dohledu není parkoviště. No co, jiný kraj, jiný mrav. Ale nápis na budově mi naznačoval velice důsledně, že nejsem na správném místě. Bylo tam totiž toto: "Fakultní nemocnice Brno" a na dalším řádku: "Gynekologicko porodnické oddělení". Vědom si své špatné genetické výbavy jsem přesto vstoupil, ale jen abych se zeptal, kde mě někdo ošetří.

Druhá zastávka byla v Nemocnici u Svaté Anny. Není zcela jednoduché se orientovat v rozsáhlém komplexu bez centrální "vrátnice" a tak jsem vlezl do první budovy, kde jsem zahlédl někoho v bílém plášti. Poslali mě na chirurgickou ambulanci. Tam jsem u okénka trpělivě vyslechl rozhovor sestry s kýmsi na telefonu - jistě pracovní telefonát, končící větou: "Už tady mám nějaký lidi, tak pa doma...", ale kdo je spravedlivý, ať hodí kamenem. Vysvětlil jsem jí, co mě do nemocnice přivedlo.

"A vy tam to klíště ještě máte?"

"Samozřejmě, že ne."

"Tak pojďte sem." Obešel jsem její kukaň a vstoupil, ukázal ji zarudlý flek nad kotníkem jen proto, aby mi řekla, že mám počkat, že se zeptá pana doktora, jestli mě má poslat na infekční. Mezitím se někdo na chodbě dožadoval práv a povinností (knihy přání a stížností), aby si mohl stěžovat na neúměrně dlouhou dobu čekání. K tomu přišpendlil ještě slova: "Tady než někoho ošetří, tak dřív umře," s nezaměnitelným moravským přízvukem, říznutým tak jedním a půl promile (podle odhadu). Slova dopadla na neúrodnou půdu muže, převáženého na lůžku. "Vás se to nejspíš netýká, pane" zaznělo říznutým a řízným moravským přízvukem (pravděpodobně jako omluva). Dál jsem už neslyšel, protože vyšla sestra, aby mi oznámila, že mám jít na infekční.

"A to je prosím kde?"

"No v Bohunicích, ne?"

Třetí nemocnice. Vysoká hranatá budova se zajímavě řešenou fasádou, placené parkoviště a spousta pavilonů. PICH (Pavilon Infekčních CHorob) se ukrývá na druhém konci areálu, pod písmenem B. Kousek vedle je psychiatrie. Nehledám souvislosti. Sice najdeme PICH, ale nenacházíme příjem, nebo cokoliv tomu podobné. Ptám se procházející sestry. Odpovídá mi téměř spisovnou ruštinou a posílá mě pryč z budovy, kamsi po schodech. Poděkuju.

"Myslíš, že rozuměla tomu, na co jsem se ptal?" ptám se Tomáše při sestupování po schodišti. "Snad jo," odpoví mi, ale za chvilku nabudeme jistoty, že nerozuměla. Dveře se zvonkem jsou označeny jakýmsi tajným kódem: JIP PICH. A kolem lešení a prach. Teprve na druhý pohled objevuje Tomáš vedle JIP PICH i malou šipku a červeným popiskem: "Infekční ambulance". Raději nepřemýšlím o tom, zda je avizovaná ambulance infekční, nebo je to ambulance infekčního oddělení. A za rohem musíme přiznat, že mi oslovená sestra rozuměla, protože šipka nás poslala dolů po schodech.

Konečně jsme na správném místě. Poznám to podle vstupního výslechu, který obsahuje i informaci o telefonním čísle osoby blízké, která za mě má právo rozhodovat při mém bezvědomí. Mám to chápat tak, že když nebude mít zapnutý telefon, nebo bude mimo signál, mám smůlu? Pro sichra říkám slečně či mladé paní, jejíž jméno na visačce obklopují kódy Bc. a DiS., že momentálně nemám v plánu být v bezvědomí. Následně se vracím do čekárny a čekám, dokud se neobjeví mladá žena s kódem MUDr. na visačce. Když mi otevře dveře ordinace, ptám se sám sebe, jestli se Kafkův K. skutečně snažil dostat do Zámku? Když jsem po vyšetření a ošetření propuštěn, zarazím loučení paní doktorky větou: "Ještě mi prosím řekněte, kudy mám odejít," protože jsme v chodbě jakéhosi labyrintu a pouze za jedněmi dveřmi se skrývá čekárna. Odpoví mi, že "Tady vpravo" a zmizí. Ty správný dveře samozřejmě nenajdu. Po chvilce se ptám procházející sestry, kudy. "Tady" a ukáže mi na dveře s nápisem "Vstup pouze pro zaměstnance" a na řádku pod tím ještě "Kartotéka".

"Opravdu tudy?" ptám se nevěřícně.

"Ano. Máme to tady kvůli rekonstrukci trochu přeházený..." Z čekárny už vedou neoznačené dveře naštěstí hned ven.

PS. V lékařské správě na závěr stojí (přepisuji vč. evidentních překlepů):

Res: Lokální reakce po pokousání klíštětem, není erytema migrans

Dop: Pacient v dobrém klni. stavu, bez leaterace, dle lok. nálezu bez charakt. známek ešrytema migrans, jen lokální reakce. Sledovat vývoj lok. nálezu a při zvětšování se a vel. nad 15cm nasadit ATB doxyhexal 100 mg tbl. p. o. á 12 hod na celk. dobu 14 dnů, popčípadě zinnat možno cestou prakt. lékaře. Pacient poučen, rozumí a souhlasí.

Celou anabázi zakončí Tomáš větou: "Takže platí, že: 'Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande'." Asi jo, odpovím mu a ještě dodám: "Tak jdeme do kavárny, ne, brněnský nemocnice už známe..."