Jak jsem se na ten hokej nakonec přeci jenom díval
Vstávat brzo v noci kvůli tomu, abych viděl hokejové utkání, se mi moc nechtělo. Vlastně jsem to udělal jen jednou, před dvaceti lety, abych byl ráno včas v Krčmě. Tenkrát to trvalo víc jak padesát minut, než se trefil Petr Svoboda a Hašek, Jágr & spol. nakonec z Nagana vezli do Čech zlato. Ještě před jejich příjezdem jsem v brzkých ranních hodinách na chodníku v Polici křičel, že "Hašek není člověk, Hašek je Bůh" a určitě ještě něco podobného.
Ale už je to dvacet let. A samozřejmě, že se za tu dobu mnoho změnilo. Včetně mě. (Jen Jarda Jágr stále hraje... je takovou konstantou světového hokeje.)
Vstávat před čtvrtou ráno kvůli čtvrtfinále olympijského turnaje v Pchjongčchangu se mi vůbec nechtělo. Den před tím jsem dodělával nějaké menší úpravy uvnitř domu. A v týdnu jsem překonal drobnější zdravotní potíže. Tak jsem si představoval, že vstanu až před šestou, abych před odchodem do práce stihnul třeba poslední třetinu.
Večer jsem byl docela unavený. To poznám podle toho, že na třetí, čtvrté stránce rozečtené knihy mi začnou před očima skákat písmenka a řádky a za chvíli nevím, co vlastně čtu. Občas se ještě pokusím vrátit se o odstavec zpátky a pokračovat ve čtení, ale ještě nikdy se mi nestalo, že bych se dokázal do příběhu vrátit. Spíš než návrat do příběhu mě čeká odchod do říše spánku.
Jenomže často člověk plánuje a realita mění.
Chvilku po třetí začal Samuel plakat. Martina se zvedla a šla k němu, ale nepomohlo nic; ani nakojení, ani dudák. Ani pomazlení se mnou. Tak jsem se nakonec ve tři čtvrti na čtyři zvedl z postele, vzal Sama a odešel z ložnice. Nejspíš mu nic nebylo. Prostě se jenom cítil vyspalý a nechtěl být ve svý postýlce sám. Dole se obklopil svýma hračkama, povídal si s nimi a byl naprosto v pohodě. Daisy si jenom na chvilku odskočila ven do mrazivýho vzduchu a vrátila se na pelíšek naproti Samovi. Já bez potíží stihnul všechny ranní rituály: zatopit v kotli a krbových kamnech, jít na záchod, opláchnout se, uvařit si čaj, vykouřit první cigaretu dne a přebalit Samuela (ne nutně v tomto pořadí). A k tomu oproti normálu zapnout počítač se čtvrtfinálovým hokejovým zápasem s USA.
Během první třetiny (1:1) jsem stihnul všechny rituály včetně snídaně. Bez potíží jsme s Daisy Samuela hlídali a bavili ho, o přestávce jsem stihl přiložit do kotle.
Občas si svět umí pohrát jen tak sám se sebou a čeština mu v tom krásně pomáhá. To když Francouz s Němcem uklidnili situaci před českou brankou. Anebo když Sekáč Radil Eratovi, či když Červenka Koukal, jak Jordán Nakládal Růžičkovi...
Během druhé třetiny (průběžný stav po jejím konci 2:2) začal Samuel zívat a "šmudlovat" se. Takže o přestávce jsem ho odnesl do postýlky a než jsem za sebou stihnul zavřít dveře, spokojeně usnul. Než začala třetí třetina, stihl jsem vyřídit několik pracovních mailů. Po třetí třetině to bylo stále 2:2 a na řadu přišlo prodloužení.
Vzpomněl jsem si na čtvrtfinále hokeje na MS v Praze, kdy jsem se na to celé díval v O2 aréně. Tenkrát jsme prohráli na nájezdy... Tentokrát jsme jim to za Prahu vrátili a vyhráli na nájezdy my.
Když jsem odcházel do práce, Samuel i Daisy spali, Martina vstávala a já si říkal, že jsem se na ten hokej nakonec přece jenom díval.