Jak to chodí s deštníky

Znáte to: vezmete si sebou na cestu deštník a jako na potvoru neprší. Čekáte na zastávce na autobus, a když si zapálíte cigaretu, autobus se okamžitě objeví za nejbližším rohem; jídlo Vám po dlouhém čekání přinesou přesně ve chvíli, kdy za sebou zavíráte dveře toalety... Tomu se obecně říká Murphyho zákony (a věřte, pod touto značkou se skrývá skoro tisícovka zákonů, axiomů, definic a bůhvíčeho a všechno tohle se dalo dohromady, aby nám zkomplikovalo život...)

S deštníky se to má následovně: nesnáším je. Sice chápu jejich základní vlastnost, kterou je bránit dopadajícím kapkám padnout na moji hlavu a oblečení, ale stejně tak znám i jejich další vlastnost: při sebemenším závanu větru se deštník obrátí naruby a v tom lepším případě se hned zlomí dráty. V tom horším případě se dráty stanou velmi nebezpečnou zbraní, kterou člověk obdařený deštníkem ohrožuje nejen své okolí, ale prioritně i sám sebe.

A pak je tady ten zážitek: vraceli jsme se za silného deště dolů z jezírka v Adršpašských skalách. Trojice převozníků: jeden měl deštník a další dva byli promočeni doslova na kůži. Jediné, co jsem si uchoval v suchu, byla krabička cigaret v kapse, pečlivě zabalená do igelitového sáčku. Když jsme se dostali pod střechu pokladny, tak jsem si jednu suchou cigaretu vytáhl a zapálil si. Na tu malou chvíli jsem nechal krabičku v kapse bez ochrany. Kolega, který jaksi sklápěl deštník, byl díky jeho rozměru částečně na dešti i pod okapem. Udělal tedy půlkrok pod střechu a jal se sklápět své protidešťové náčiní. A deštník vytvořil dokonalý trychtýř, kterým svedl vodu přetékající z okapu přesně do mojí kapsy a na nechráněné cigarety.

S deštníky se to má následovně: nesnáším je. Dokonce nesnáším ani obyčejnou kšiltovku, protože mi i jenom kšilt brání v rozhledu. Deštník si z mého obzoru bere ještě větší porci. Pod deštníkem jsem schopen vrážet nejen do lidí, ale třeba i do sloupů. Prostě je nemám rád. A tak moknu.

A pak přišlo jedno město, jedna parta lidí a jednou hned zrána déšť. Když pršet nepřestávalo, ti neobdaření deštníky se nahrnuli k jedné z prodejen suvenýrů a jali se kupovat deštníky téměř ve velkém. Odolal jsem. Ptali se mě: "Ty sis nekoupil?" "Ne, nekoupil," odpovídal jsem rádoby vtipně, "hlavně kvůli vám. Kdybych si totiž koupil deštník, téměř okamžitě by přestalo pršet a tím bych znehodnotil váš nákup a pokazil vám radost z toho, že jste si dobře nakoupili." Pršet nepřestalo celý den. Věřte, že déšť je stejně studený ve všech státech Evropy - aspoň co můžu posoudit já. Je stejně nepříjemný na Champs-Elyseés, na Piazza Venezia či Váci utca v Budapešti, stejně jako v Polici v ulici Pod Havlatkou.

S deštníky se to má následovně: nesnáším je. Stejně tak ovšem "deštníci" nesnášejí mě. Na pěší zóně jsem byl několikrát atakován okrajem deštníku, kterým snad jeho majitel chtěl jaksi podvědomě učesat moje mokré vlasy. Před vstupem do Chrámu jsem byl zasažen sprškou cákajících kapek z oklepávaného deštníku. Spíše snesu postříkání vodou od oklepávajícího se psa, než z deštníku.

Pršet přestalo až večer. To jsem pak na chodbě dvakrát uklouzl po loužičce z deštníku a o další zakopl.

Prostě s deštníky se to má následovně: nesnáším je. A při každém dešti čekám na jejich další atak. Protože chodit bez deštníku je přeci bláznovství, ne?