Jaro

Jedním ze symbolů jara je rozkvetlý keř zlatého deště. Ohromné žluté keře, které v člověku budí pocit, že vše je lepší a bude ještě lepší, než před pár dny. Je zajímavé, že stejný pocit ve mně nezanechává pohled na rozkvetlé pole řepky. Možná je to množstvím. Kdyby třeba kolem domů rostli opečovávané záhonky řepky a na polích lány zlatého deště, díval bych se na to taky jinak.

Když nám keř rozkvete pod oknem z kuchyně, stane se doma doslova zázrak. Opticky mám pocit, že je všude kolem víc světla. Žluté květy září a celý keř se vlní množstvím včel a čmeláků, kteří ho každodenně okupují.

A za pár dní za žlutou krásou, jako vystřiženou z plátna Vincenta van Gogha, rozkvete třešeň. A dole pod tím vším konečně zelená tráva, která celé jaro připomínala vlastní nažloutlou únavu z právě prodělané zimy.

Ale jaro sebou nese i další věci. Třeba nezaměnitelnou vůni hnoje. Úmyslně píšu vůni, protože kupu hnoje mám spojenou s prázdninami u babičky na vesnici na Broumovsku. A pak se skoro deseti lety, kdy jsem se staral o telátka.

A do toho se ozvou první sekačky trávy. Kdysi jsem napsal otázku: "Kam se poděli všichni ti muži s kosou?" Páteční odpoledne na vesnici se pozná podle řevu sekaček. Ti, kteří odpoledne přijedou na chalupu, si kolem ní nejdřív posekají trávu, aby se večer mohl ze zahrady vznést první jarní kouř z opékání klobás a masa. A ti, kteří to nestihnou v pátek odpoledne, to stihnou v sobotu ráno. Anebo v neděli. Možná nás dneska ruší víc zvony z kostela v neděli ráno, než rachot vznikající při sečení trávy. Ale stále zůstává otázka: "Kam se poděli všichni ti muži s kosou?" Pečlivě upravené trávníky kolem domů. Zastřižené stromky, plodící třešně švestky, jablka a cokoliv jiného. Jakoby společně se sekáči trav zmizela i divokost přírody. Ta sice zůstává v lesích, v horách a ve skalách, občas na nějaké podmáčené louce, kam se nedá zajet traktorem, ale to je tak trochu všechno.

A já vzpomínám na dědu, který šel večer s kárkou na louku "poseknout pro králíky" a já stál za ním a kontroloval, jestli společně s trávou neusekl i nějaký žampion. Na ty jsem měl košík a ten jsem pak vítězoslavně vezl na kupce čerstvě posečené a voňavé trávy. Když si teď představím, že bych sekačkou přejel přes žampion, možná bych si ho v té podivné vyvržené směsi rozmasakrované zelené hmoty ani nevšiml.

Ale teď je jaro. Na zahradě rozkvétají narcisy, tulipány, šeřík signalizuje poupaty, kolik vonících květů přes zimu připravil, magnólie bíle září. Jenom ta vůně čerstvě posečené trávy mi schází a dost možná ji budu stále složitěji a složitěji hledat. Stejně jako všechny ty muže s kosami, kteří zmizeli neznámo kam. A trochu se bojím toho, že až budu chtít svým vnoučatům vysvětlit, co je to kosa, budu s nimi muset zajet k Chlumci nad Cidlinou, aby ji uviděli na soše sedláka, připomínající potyčku vojáků se vzbouřenci v roce 1775.

Přemysl Oráč kdysi opustil pluh tažený voly, aby šel vládnout. Bratranci Veverkové vymysleli ruchadlo, aby se lépe pracovalo. Dnešní John Deer dokáže zorat deset hektarů za den. Přemysl Oráč ani bratranci Veverkové by se nečapli. Stejně jako by se dnes nečapli muži s kosou. Vím, že je to dané vývojem, ale stejně se mi po nich bude stýskat.

PS. A zlatý déšť se správně jmenuje Zlatice prostřední...