Když kluk se stane tátou

Pavel Dobeš v písničce Víte, vono, holky zpívá: "Víte, vono, holky, když kluk se stane tátou, / voníte mu efedrinem, LSD a mátou, / budík dává na půl pátou, život by za vás dal."
Samozřejmě, že jsem věděl, že po narození Samuela se můj život změní. A nejspíš jsem i předpokládal, že ta změna bude veliká. Ale že se celý svět kolem postaví na hlavu a všechny jistoty a zvyky projdou nejužším místem přesýpacích hodiny, aby se ve výsledku poskládaly v úplně jiným pořadí a jiný hodnotě, jsem nejspíš nečekal. No, i kdybych čekal, stejně se na to nelze připravit.
Ovšem vyplynula z toho jedna docela zajímavá věc: svět z jiný perspektivy se jeví stejně krásným a zajímavým, jako doposud. Je to asi jako když je člověk zvyklý jezdit do Police přes Bezděkov a po mnoha letech to vezme kolem vlakovýho nádraží. Cesta je sice jiná, ale má svoji krásu. A tak už šestý měsíc jezdím "přes vlakáč". Díky tomu vím, jak je Police v noci krásně tichá, když se Samuel probudí ve tři ráno a v lepším případě si chce jenom povídat, nebo – v tom horším – má bříškový trápení a brečí. Jednu takovou noc jsem strávil napůl doma a napůl na zahradě. Těch několik desetiminutovek, kdy Sam usnul, jsem využil k vyřizování pracovní mailové korespondence. Když jsem přišel do práce, měl jsem všechny maily vyřízené. Faktem ovšem je, že kolem čtvrté odpoledne jsem moc inteligentně nevypadal… ale stačí, aby se zasmál, a vše je odpuštěno.
A taky jsem nejspíš jediným člověkem na světě, který nevidí jeho podobu se mnou. Na věty typu: "To je celej tatínek", jsem odpovídal rádoby vtipně: "Pokud mě vidíte takhle krásnýho, vůbec mi to nevadí." Odpovídal, ale už to nedělám. Jedna kamarádka mi totiž na to řekla: "On je ještě ke všemu roztomilej a to ty už dávno nejsi." A bylo to.
Po návratu domů se snažím jít na procházku. Beru vodítko pro Daisy a sedačku pro Sama. Dva žárlivci. Když si doma hraju se Samem, Daisy do mě za chvilku začne šťouchat čumákem. "Já jsem přece tady, člověče. Co pořád máš s tím podivným tvorečkem. Nechodí to, neběhá to, nemá to chlupy. Pojď si radši hrát se mnou. Můžeme třeba házet klacek." A jakmile to otočím a hladím Daisy, ozývá se Samuel pláčem. "Hele táto, co blbneš. Copak nevíš, že za mě máš odpovědnost. A já si chci teď zrovna chrastit hračkou a na tygříka dělat: 'Aďa, bú' a taky: 'Jé'. A moh bys mě zvednout, rád bych se mrknul oknem na zahradu." A k tomu zase Daisy: "Podívej, páníčku, jak umím dát pac. A taky lehni a na bok a moh by sis vzpomenout, že ve spíži jsou piškoty, už jsem žádnej neměla, ani nepamatuju." A Samuel: "Hele táto, jak dokážu krásně kopat patama do podlahy a když se mi chce, tak se už umím přetočit na bříško." A tak proplouvám mezi protichůdnými přáními dvou malých žárlivců, protože zároveň hladit Daisy a házet jí klacek a obdivovat tygříka a nosit Sama po bytě prostě neumím.
Ale na procházce jsou oba dva spokojeni. Vlastně jsme spokojeni všichni tři. Samuel se rozhlíží kolem sebe a zjišťuje jak je svět veliký. Ale v-e-l-i-k-ý tak, že se podle všeho nedá za odpoledne projít. A Daisy má čas na všechny psí povinnosti: očichat kdo šel pěšinkou před námi a co tady nechal za vzkazy, prohnat zajíce polňáka a samozřejmě se zastavit u sloupu vysokého napětí, protože posledně tam sedělo hejno holubů. Nakonec asi můžu ten stav definovat tak, že je vlastně všechno v pořádku. Zhruba tak, jak to zpívá Pavel Dobeš: "Víte, Majdalenky, když kluk se stane tátou, / voníte mu efedrinem, LSD a mátou, / budík dává na půl pátou, život by za vás dal."