Nádraží

Během všech mých cest po Evropě byla pro mě nádraží jedním z nejdůležitějších míst ve městě. Nádraží jako místo, kde se dá sehnat pitná voda, kde se dá jít na záchod, omýt se a často i sehnat plán města. Nakonec: nádraží i jako místo, kde se dá schovat před deštěm, kde se dá odpočinout, případně oschnout. Když je nejhůř, dá se tam i přespat (ač často tak trochu ilegálně). A není důležité, jestli se jedná o Hauptbahnhoff Zürich, Termini Roma nebo Hlavní náraží České Budějovice. Představuji si, že se vlaková nádraží stavěla nejdřív na okraji měst, ale postupem času je zástavba pohltila a vlaky zastavovaly blíž a blíž stále rozlehlejším centrům. A taky u nádraží zastavuje spousta tramvají a autobusů, je to jasně definované místo pro setkání. Kromě nejpodstatnější funkce, tedy přijíždějících a odjíždějících vlaků, plní nádraží i mnoho dalších "společenských" funkcí. I když tyto "přidané hodnoty" jsou důležité spíš pro tuláky a cestovatele a "domorodci" je nejspíš moc neocení (u výčtu úmyslně vynechávám bezdomovce.)

Neznám mnoho měst, kde by nádraží bylo tak daleko od města, jako v Polici. A nelze předpokládat, že v plánu byl takový stavební rozvoj, že se nádraží mělo jednou stát součástí města. Snad se počítalo s přípojkou, podobně jako tomu je v Opočně. Ale ta se nekonala. Slyšel jsem, že plán narazil na nesouhlas církve. Ale jestli to je nebo není pravda, nevím. Prostě Police nemá nádraží. I když nádraží se jménem Police nad Metují existuje, leží v katastru jiné obce a je od města tak daleko, že na náměstí ani není slyšet houkání vlaků. Přesto mám naše nádraží docela rád. Občas bylo místem, kde začínala nějaká cesta. Občas se stalo azylem ve chvíli, kdy se mi nechtělo do školy. Bylo místem, kde jsem se usilovně učil kouřit, kde jsem strávil několik rychle uběhnuvších hodin s dívkou, se kterou to mělo být navždy. Vybavuji si vulgární i méně vulgární nápisy na autobusové zastávce přes silnici. A velkoformátové fotografie skal ve vestibulu. Otočné jízdní řády, podobné tibetským modlitebním mlýnkům. Jednou jsem pozoroval žlutě zářící plody citronovníku v okně v prvním patře. A vynikající gulášovou polévku v nádražní restauraci, která dokázala smazat i poslední stopy kocoviny. A taky tu nekonečnou dálku, když jsem to občas musel šlapat pěšky, přes všechny ty Petrovické zatáčky, nekončící dlažbu a rozbitý asfalt. (Z této věty je jasně vidět, jak vzdálený je čas, na který vzpomínám a tak trochu předpokládám, že spousta mnou zmiňovaných věcí je už promlčena...)

I když je nádraží tak daleko od města, mějme ho prosím rádi. Věřím, že spousta lidí z Police na něj má i příjemné vzpomínky. I když jsem přesvědčen o tom, že první reakce naprosté většiny lidí bude: "To je tak strašně daleko..." nebo "Kdyby aspoň k vlakům jezdily autobusy..." Přesto - opakuji - mám to naše nádraží v krásným údolí řeky Metuje rád. (Napadá mě, že jméno řeky Metuje v názvu města je další záhadou.)

Dneska vzniká v Muzeu papírových modelů model polického nádraží z doby, kterou já už nemohu pamatovat. Z doby, kdy se moje maminka teprve učila číst a tatínek (je o pár pohlavků starší, jak sám říká) si už četl v nějakém rodokapsu nebo prožíval dobrodružství Divokého západu společně s náčelníkem kmene Apačů. Z doby, kdy nejen že téměř neexistovala soukromá telefonní linka, ale i televize teprve začala nesměle nakukovat do města. Z doby, kdy osobní automobil byl přepych. O počítačích, internetu nebo globální ekonomice se nikomu ani nezdálo. Doba zachycená v modelu měla podstatně víc koňských povozů než dnes (i když na koňské síly s dneškem jasně prohrává), podstatně jiné silnice, podstatně jinou dopravu, řešila naprosto odlišené společenské problémy, ale člověk se nezměnil. Člověk zůstává člověkem. A když se potřebuje přesunout z bodu A do bodu B, tak sedne na vlak a jede. A klidně i z polického nádraží, i když je tak strašně daleko. I proto jsem rád, že nádraží existuje, přestože je častěji smutně prázdné, než aby žilo lidskými hlasy. Přesto ho mám pořád tak nějak rád. I proto jsem rád, že v modelu bude zachycena jiná doba; doba, kdy ta dálka nejspíš nebyla tak veliká nebo prostě jen neexistovalo moc jiných alternativ. Každopádně doba, kdy nádraží žilo lidskými hlasy a lidským spěchem. Přeju sobě i polickému nádraží, aby se tahle doba promítla i do reálného času. Ale nejspíš zůstane jen u toho přání...