náhody a ne-náhody

povídka napsaná pro sborník "Vzkázání Dannymu", který vyšel ke stému výročí narození Josefa Škvoreckého

I.

Byla to náhoda. I když Martina by mi vysvětlila, že to tak mělo být a takový věci se náhodou nedějí. Vlastně to je jedno – i když, říkám si, proč by se Osud tak snažil, aby to zaonačil tímhle směrem?

Náhoda nebo nenáhoda spočívala v tom, že jsem při dohledávání informací o výrobě stavebnice Merkur v Polici vzal do ruky i turistický průvodce z konce třicátých let. Začátek textu v průvodci popisuje trasu z nádraží do města. "Možno však jíti podle červených značek, které odbočují asi 1 km za nádražím u kamenného mostu vlevo se silnice, podél pily vzhůru lesem Žděřinou. Odtud vyhlídka vpravo na jihovýchod, kde v Prusku zvedá se Bor a Hejšovina, na severovýchodě zvedá se Ostaš. – Projdeme potom sady na »Strážnici«, kde se za starých dob pálily strážné ohně za vpádu nepřátel a záhy vstoupíme do města."

Často se kochám starou češtinou.

Průvodce vznikl někdy kolem roku 1935.

Za tři roky se spousta míst, o kterých se zmiňuje, ocitne v "Prusku".

Včetně vrcholu Ostaše.

Náhoda nebo nenáhoda pokračovala dál ve zkratce asi takto: Ostaš, cca 1935 → Druhá republika a protektorát → první čeští horolezci na Ostaši → Danny Smiřický…

Vrchol Ostaše byl v protektorátní době v Říši. Ale Dolní labyrint byl v Čechách. Úplně přesně si nevybavuju, jestli o tom, že z kónických spár vypadává psal Danny ve Zbabělcích nebo v nějakém jiném příběhu (Příběh inženýra lidských duší?). Asi na tom nesejde. Podstatné pro mě v tuto chvíli je, že ty kónické spáry byly na Ostaši. A že o nějakých padesát let později jsem se s nimi pasoval i já. Vybavuju si tu strašnou dřinu v úzkým komíně na Tři karty a v pozdější době jsem právě téhle cestě přisoudil inspiraci Dannyho věty. Odporný kónický komín, odřený ruce, záda, kolena… ale pak byl vršek, párkrát vydechnout a vše je zapomenuto. Chtělo se mi napsat "odpuštěno", ale co mám já co odpouštět hrdé skále!

Danny se přiznává, že chodil do skal kvůli holkám.

Já se přiznávám, že nevím, proč jsem šel poprvé do skal. Možná proto, že jsou a že jsou kousek vedle Police. Možná proto, abych měl jiný zážitky než lidi kolem. Tenkrát ještě lezení nebylo "módním doplňkem" a za první rok lezení jsem znal skoro všechny "staré pány" z Ostaše (některým z nich táhlo dokonce na čtyřicet!). A když začínalo lézt víc a víc lidí, přestal jsem chodit na Ostaš a začal objevovat Broumovské stěny.

Když jsem sporadicky na Ostaš zašel a procházel kolem Tří karet, vždycky jsem si vzpomněl na Dannyho. Ale myslím si, že jsem už nikdy nahoru nelezl.

II.

Tenkrát to určitě nebyla náhoda. Ta knížka se jmenuje (samozřejmě!) Zbabělci. Půjčil jsem si ji v polické knihovně v době, kdy Knihovna sídlila ještě v budově kláštera. Už jsem měl takovou tradici: když jsem vyšel z kláštera ven, v podstatě jsem jen přešel přes ulici a posadil se na kamennou lavičku u náhonu tekoucímu k Podklášternímu mlýnu. Vždycky jsem si na tomhle místě vzpomněl na seriál "nemocnice" Larse von Triera a na místo, kam chodili lidé bělit prádlo. Tady odhalená část náhonu sloužila jako místo k jeho máchání… Posadil jsem se na kámen uhlazený možná i tisícovkami zadků, který tady seděly přede mnou, zapálil jsem si cigaretu a postupně jsem si z batohu vytahoval jednu půjčenou knihu po druhé. Tohle mi zůstalo dodneška: když vyjdu z antikvariátu nebo knihkupectví, během relativně krátké chvíle si někde sednu a kochám se.

Tenkrát byli jednou z těch knih i Zbabělci. Otevřel jsem ji a začal číst: "Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl…" Knížku jsem zaklapl. Ta pověstná první věta. Pak jsem se chvilku díval před sebe na vilu za parkem a když jsem se po "kochací" pauze zvedal, věděl jsem, že tuhle knížku si musím vzít zítra ráno do školy do Náchoda. První větu znám a ty další pro mě zatím zůstanou ještě na nějakou chvíli tajemstvím.

Zbabělce jsem poprvé začal číst v Port Arthuru u piva. Myslím si, že by Danny z toho měl radost. (Samozřejmě, že jsem to vzal i s tou první větou.)

Pamatuju si, že jsem si tenkrát při cestách po Náchodě přehrával ve svojí fantazii děj Zbabělců na konkrétních místech. U pivovaru. Na náměstí u pošty. Na ulici před dnešním sídlem Policie ČR.

A v té době mi někdo poprvé řekl, že Danny po válce chvíli učil i u nás v Polici. A za další čtvrt století uvidím i školní fotografii, kde sedí mezi kantory a dětmi. Znamená to, že ráno nasedl do autobusu a z něj vystoupil na náměstí. Prošel dnešní Kostelní ulicí, která v té době už nesla jméno Lokvencova, podle místního komunisty a učil v budově, kde dneska sídlí polická ZUŠ. Budova školy, kam jsem o mnoho let později chodil já, se začala stavět až roku 1950. To už byl Danny v Praze. V jeho vysněný Praze, kde hodlal potkat tu holku, která jednou musí nutně přijít a zkřížit mu cestu.

A taky zjistím, že se tady Dannymu vůbec nelíbilo. Dokonce v jednom z dopisů napsal i něco v tom smyslu, že Police je město tak blbé a pitomé, že ani ta řeka, jejíž jméno si vetklo do názvu, tudy neteče. Odpouštím mu, protože o sousedním Broumově psal ještě hůř.

A taky proto, že měl pravdu. Z města jsou to k řece Metuji asi tři kilometry. Nejkratší cesta je kolem toku potoka Ledhujka, takže město je skutečně nad Metují, měřeno nadmořskou výškou. Jinak hladinu Metuje z města nejde ani zahlédnou.

Na druhou stranu, když si člověk zvykne, že Police se sice jmenuje nad Metují, aniž by skrze ni řeka tekla, tak ho nepřekvapí, že Tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři. A to, že Říjnová revoluce byla v listopadu, Lenin se jmenoval Uljanov a Stalin Dzugašvili není pro zvyklého člověka až tak nečekané. (Těšil jsem se na tuhle větu a Osud, ten, co si jen tak po papíře čmárá linie našich životů, mi ukázal, že lze absurditu výše popsaného ještě povýšit, protože se mi povedl překlep: namísto Uljanov jsem napsal Ulhanov… – co by na tu krásu nechtěného asi řekl Danny S.?)

Nakonec mi přijde vlastně hezké, že chodím po ulicích, kudy chodil. Trochu jako když jdu Zlatou uličkou a představuju si kráčejícího Franze Kafku. Jak tenkrát vypadaly střechy domů? A fasády? Dlažba chodníků? Věci, na které zapomínáme, ale právě v nich je zaklet život Města a jeho paměť. V rytmu chůze chodníky poznávají staré známé a poznají je i po letech, když se neopakovatelný rytmus ozve znovu. Tichou ozvěnou nás vítá a já si uvědomuju, že jdu místy, kudy se chodí už stovky a stovky let. I když tady třeba tenkrát ještě nebyl chodník, ale jenom uježděná cesta od budoucího náměstí ke kostelu. Kousek vedle tekly dva potoky a nad jejich soutokem se zvedá Strážnice. Před půlkou tisíciletí byl z dnešní Kostelní ulice určitě soutok vidět. Sice existuje i dneska (téměř ze všech míst ukrytý za zdmi domů), ale většina koryta je zničená, zavezená a voda probublává trubami pod dlažbou chodníků a asfaltem ulic.

Mám rád chodníky. Hrdé v centrech měst; unavené, vedoucí k dělnickým čtvrtím; zanedbané na nejneočekávanějších místech a na stejně nečekaných místech absurdně opravené; vyšňořené k poctě zástavby kolem sebe; opotřebované u vchodů do škol, obchodů, hospod nebo úřadů a tiché, tiché úplně ve všech situacích, protože neumíme naslouchat chodníkům. Po chodnících doslova chodila historie a my na ně zapomínáme, jako na téměř všechny věci denní potřeby. Uměli bychom žít bez nich?

Danny chodil touto krátkou ulicí. Míjel dům, ve kterém bylo roku 1866 připraveno ubytování pro korunního prince Friedricha Wilhelma, budoucího císaře Friedricha III. Pruského, když pruská vojska procházela přes Polici a hnala se na jatka u Hradce Králové. Naproti je rodný dům Hanuše Wihana. Asi by ho překvapilo, kdyby mu tenkrát někdo řekl, že o něm bude v jednom ze svých románů v budoucnu psát… Pak prošel naproti Podklášternímu mlýnu (u jehož náhonu jsem sedával po odchodu z knihovny) a už musel brzdit, protože další budovou byla škola. Z oken se díval na průčelí kostela s úžasným portálem, starým tenkrát asi 700 let…

Pověstná první věta: Seděli jsme v Port Arthuru a Benno řekl. Od okamžiku, kdy ji Danny napsal si ji mohli přečíst lidi v dánštině, srbochorvatštině, maďarštině, němčině, italštině, angličtině, polštině, francouzštině, španělštině, slovenštině nebo vlámštině.

Ale nikdo z nich si ji nejspíš nečetl v Port Arthuru.

III.

Byla to náhoda.

Obraz první

Místo: hospůdka na Ostaši

Detail místa: první lavice od okýnka občerstvení

Osoby a obsazení: já, Vladimír Škaroupka a pár dalších

Zvláštní je, že si vlastně nepamatuju, jestli to bylo ráno nebo večer. Vzpomínka plyne v bezčasí – v prostoru ticha a dokonalého světla. Jasně si vybavuju, jak jsem se ohlédl za sebe, když jsem chvilku poslouchal cizí rozhovor. Seděli tam tři muži: dva kolem čtyřicítky a jeden, kterýmu mohlo být tak pětašedesát. Z rozhovoru jsem pochopil, že patří k první generaci lezců na Ostaši.

Z dalšího děje paměti plyne, že to muselo být ráno, ale samotná vzpomínka – ten jediný obraz zachycený v představě – nereflektuje žádné časové období. Ani denní, ani roční a ani ho nedokážu zařadit podle letopočtu.

Obraz druhý

Místo: dolní labyrint na Ostaši

Detail místa: Škaroupkova špička

Osoby a obsazení: totožné jako v předcházejícím případě

Jak jsem se k nim nacpal si už nepamatuju. Ale bylo krásný lézt na skálu se jménem Škaroupkova špička pod dohledem prvovýstupce. Když jsem seděl nahoře a podíval se na letopočet prvovýstupu, došlo mi, že mu není pětašedesát, ale spíš sedmdesát. Po slanění jsme šli dál. Kolem Kočičího hradu dozadu k Šikmé věži. Začal jsem chápat, že jsem svědkem loučení se se skalami.

Obraz třetí

Místo: cesta z Dolního labyrintu ke kiosku

Detail místa: patrně vyhlídka u Slunečné

Osoby a obsazení: beze změny

Před nedávnem jsem dočetl Zbabělce – říkám.

Škaroupka se na mě podíval s úsměvem, který si představuju pod pojmem "vševědoucí" a začal mi odříkávat (doslova odříkávat), že on to nebyl. Nebyl tím horolezcem, který zachraňoval Dannyho s Irenou na vršku skály. (O půl hodiny později u piva mi řekne, že se ho na to ptalo dost lidí, a tak má v hlavě zautomatizovanou odpověď, kterou odříkává.)

Ale pamatuju si ho –

Dannyho? – ujistil jsem se.

Jo, Dannyho. Bylo to neuvěřitelný nemehlo. A taky tady s náma mockrát nebyl. Ale zmiňuje to ve svých knížkách na vícero místech. Asi to pro něj fakt hodně znamenalo. Nevím, proč se k tomu vracel. Ale i pro nás to bylo docela neopakovatelný – a usmál se, napil se piva a pokračoval: "Protože takový nemehlo s náma nechodilo do skal často. Když jsem pak viděl Smrt na jehle tak jsem si škodolibě říkal, že ten zoufalec, který zůstal na zemi, musel být on sám."

Odmlčel se a díval se zasněně směrem k Orlickým horám.

A jaká byla? –

Ta jeho Irena? Nebyla to taková mrcha, jak ji popisuje, ale mrcha to byla. Jako každá. Ale vlastně hodná holka. A Danny byl zvláštní. Už tenkrát četl knížky, který já neznám dodneška. A asi je už ani nepoznám. Knížku samozřejmě mám. I s věnováním. "Skvělému horolezci" mi tam napsal. Jasně, že když knížka vyšla, tak jsme se tím vytahovali. A když zdrhnul za kopečky, tak nám řekli, že bude lepší nevzpomínat nebo nejlíp úplně zapomenout –

Obraz čtvrtý

Místo: cesta z Ostaše k Andělovi

Detail místa: patrně pár desítek metrů před Andělem

Osoby a obsazení: já a asi ještě někdo další

Začíná se stmívat. Vracíme se domů. Podívám se přes pole pod Ostašem a pohledem hledám cestu ke Žďáru. Po ní se tenkrát vracel Danny s ostatními. Na vlak zpátky do Náchoda.

Poznámka:

• Dvě věci mě zaráží. Vůbec si nevybavuju, s kým jsem do skal tenkrát šel. Prostě spolulezec zůstal někde v zapomenutých zákoutích paměti, odkud ho nejspíš už nevydoluju. Ale s klidným svědomím můžu tuhle roli přisoudit Šufťovi. I kdyby to tenkrát nebyl on. Třeba jen za to, že to ve skalách se mnou vydržel.

• Druhá je absence jakéhokoliv časového období. Samozřejmě v úvahu přichází jenom končící jaro, léto a počátek podzimu. A co se letopočtu týče: Vladimír Škaroupka zemřel roku 1994.

• A ještě poznámka pod čarou k poznámce: na konci prázdnin 1994 vznikla nová cesta v Broumovských stěnách na "Kamínky", kterou pojmenovali "Škaroupkova hrana". Asi týden po prvovýstupu jsem s Láďou dělal první přelez…

IV.

Tohle samozřejmě náhoda nebyla.

Kupodivu ani nedalo moc práce sehnat Dannyho mailovou adresu. S drzostí člověka na životním restartu jsem ho požádal o předmluvu ke své knize.

Vážený pane Frydrych, mějte slitování. Váš rkp má 247 stran psaných hustě, takže – jak je profesionálním zvykem – obřádku by to dělalo nějakých 400 stran. Jak jsem Vám psal, je mi skoro šestaosmdesát, špatně vidím, kašlu, chodím jen s rollerem a zadýchávám se. Můžete to na mě chtít? Zdravím Vás.

Kniha vyšla bez Dannyho předmluvy.

Asi o rok později mi napsal, že se do rukopisu začetl a snad se mu povede ho dočíst. K tomu dodal, že mu je lépe, a dokonce zase zvládne pár kroků bez pomoci. A pracuje na další detektivce… to bylo v létě 2011.

V.

Tohle náhoda byla.

Seděl jsem v pracovně a poslouchal záznam reportáže o návštěvě papeže Jana Pavla II. v Olomouci na jaře 1995. Psal se začátek roku 2012 a venku mrzlo. Záznam končil a pokračování mělo být z tehdy nadcházejícího dne ze Svatého Kopečku. Ty dvě archivní reportáže měla snad původně rozdělit hudba, ale nerozdělila.

Rozdělila ji strohá informace o Dannyho smrti. Bylo mu 87 let.

V rozhlase pak pokračovali se vzpomínkou na Jana Pavla II. v České republice před 17 lety.

Zapálil jsem na parapetu svíčku.

A pak jsem se usmál. Danny se vklínil mezi Jana Pavla II. a Olomouc a Jana Pavla II. a Svatý Kopeček.

Večer jsem z knihovny vytáhl "Příběh inženýra lidských duší". Docela dlouho jsem pak seděl v křesle s knihou na klíně. Někdy umí ticho přenést sdělení líp než stovky slov.

Nakonec jsem se zvednul a přešel k oknu. Když jsem sfoukával svíčku, řekl jsem jenom: "Díky Danny."

prosinec 2023 – leden 2024 / Police nad Metují