Návštěva v Rugby Street

29.05.2024

Cestovat do Londýna mě vlastně nikdy nelákalo. Snad s výjimkou Tate Gallery, která se pyšní největší sbírkou obrazů Marka Rothka v Evropě. A najednou stojím uprostřed čtvrti Holborn…

Většina lidí se někdy stěhovala. Kromě toho, že je to horší "než vyhořet", může mít stěhování i svoje světlý stránky. V novém - pokud se nejedná přímo o novostavbu - lze najít stopové prvky předcházejících uživatelů. Nebo přímo jejich stopy.

Při nastěhování do ulice Pod Havlatkou jsme na půdě našli vojenský kufr z "Velké války". Před zhruba sto lety s ním rukoval do zákopů pan Jack Sheldon, bytem Rugby Street 12, Holborn, London.

Jak se Jackův kufr dostal ze západní (?) fronty do Police nad Metují, netuším (a netuší to ani předchozí majitel domu a kufru). Představuju si, že se stal válečnou kořistí nějakého vojáka Rakousko-Uherské armády. Mám před očima tak trochu začátek románu Ericha Marii Remarqua "Cesta zpátky", kde autor popisuje americké vojáky, jak si z fronty odvážejí bedny plné německých vyznamenání. Třeba něco podobného udělal nějaký voják Rakousko-Uherské armády. Navíc při této představě není nezbytně nutné, aby pan Jack S. z Rugby Street zemřel. V okamžiku konce války mohl třeba ležet v lazaretu. Nebo odcházet ze zajateckého tábora. A pak se vrátit domů. Proč ne?

Cesta začala blouděním u letiště ve Vratislavi. Už nějakou dobu vím, že naše GPS navigace není kompatibilní s reálným stavem nejen českých komunikací. Hned potom co jsme podruhé projeli kolem parkoviště a na konci slepé ulice se otočili na kočičích hlavách v ohromné kaluži a vrátili se zpět, jsme mohli konečně vystoupit & dojít k terminálu letiště Mikuláše Koperníka. Máme skoro tři hodiny času a stolky kavárny byly v té chvíli lákavější než cokoliv jiného. Objednávám si velké latté a Martině kapučíno. Ke stolku na zahrádku před kavárnou nesu hrnky o objemu minimálně půllitru, které jsou na obou stranách opatřeny oušky, protože jednou rukou se zvednout nedají. Máme dvě hodiny co dělat, než se dostaneme k jejich dnům.

Potom už přijde na řadu odbavení a kontrola, což by měla být pouhá formalita. Banalita formální kontroly končí přesně ve chvíli, kdy se přiznáme k vlastnictví toaletních potřeb. Sprchový gel, šampón a dokonce i voňavka putují do připraveného odpadkového koše. Na chvilku vidím i do jeho vnitřností a uspokojením kvituju, že nejsme jediní, kdo se chtěli na konci cesty omýt. Potom mě napadá, že je to vlastně úžasná podpora ekonomiky v cílové destinaci. A krásné je, že tato podpora jde napříč politickým zřízením cílových států: platí stejně pro Velkou Británii jako pro Argentinu či Írán.

Protože se chci v Londýně umývat, tak namísto uspořené libry zanechám Londýňanům zbytek sprchového gelu a šampónu. Ať tedy HDP (nejen) v EU stoupá!

Když začíná obloha rudnout západem slunce, přistáváme, ale než se přes kontrolu a přejezd vlakem dostaneme do města, už kolem panuje tma. Liverpool Street žije páteční nocí, kterou kolorují kolem projíždějící červené patrové autobusy. Existuje výmluvnější symbol města, než double decker? (V tu chvíli si myslím, že ne - ale jen do okamžiku, než narazím do první červené telefonní budky a poštovní schránky.) Náš předpoklad snadného připojení k wi-fi se ukazuje nepřesným. Tablet odmítá komunikovat a tváří se, že vlastně ani neví, co po něm chceme. A vzhledem k tomu, že moje zásoba angličtiny se skládá ze dvou vět – umím si říct o vodu a pak jsem si ještě natrénoval s AC/DC Higway to Hell – nás čeká docela zajímavá cesta do East Endu. Ale kupodivu se těsně před jednou hodinu po půlnoci ubytujeme. A druhý den si kupujeme starou dobrou papírovou mapu.


(Ještě pár poznámek k Londýnu)

  • V Londýně je spousta parků a parčíků. Vysejte někde kousek trávníku, stačí 2×2 metry, a jakmile se plocha zazelená, někdo si na ni sedne. S obědem, se svačinou, nebo jen tak. Sedí se na každém kousku trávy – samozřejmě s výjimkou Wembley a Wimbledonu.
  • Londýn je město pomníků a soch. Stačí trocha volnýho místa v parku (pokud tam zrovna někdo nesedí), nebo širší chodník a během pár let tam někdo umístí pomník nebo sochu. Před Big Benem v parku stojí mj. Winston Churchill vedle Mahátmy Gádhí nebo Nelsona Mandely. Na nábřeží je pomník letcům RAF s mnoha českými a československými jmény. Potkali jsme i jméno obce Lidice, vedle Coventry, Drážďan nebo Sarajeva…
  • Červený telefonní budky stojí v centru doslova na každým rohu. Někde po dvou, jinde po čtyřech vedle sebe. Z některých se dá i telefonovat. Jinak slouží převážně k tomu, aby si člověk měl kde zapálit cigaretu, když fouká. A fouká tady skoro pořád. Prioritně jsou ovšem určeny jako úkryt před dešťovými přeháňkami, které se zjevují častěji než svítící slunce. Do jedné telefonní budky se vejdou tři lidi.
  • V Londýně není umění jet patrovým červeným autobusem. V Londýně je umění nejet double deckerem.
  • Černý taxíky jezdí neustále a všude. Vzadu mají místa pro čtyři pasažéry – dva & dva proti sobě, dotýkající se navzájem koleny. Statisticky si troufnu odhadnout, že na jednoho Londýňana vychází dva až tři taxíky. (Během 30 vteřin jsem na Trafalgar Square napočítal 14 černých taxíků a 9 červených autobusů!)
  • Mušle na všech pánských záchodcích jsou proklatě nízko. Přitom se mi nezdá, že by vzrůst Londýňanů byl nějak podprůměrný.
  • Těžko definovat dav – ale je to ta hromada lidí, kterou lze minout a míjet na Piccadilly Circus nebo porůznu rozeseté po Hyde parku. Ač dav, jen těžko se v něm dají najít ženy, vyhovující slovanské představě krásy. Ale v multikulturním Londýně nakonec i já najdu ve tvářích žen minimálně stopové prvky slovanské DNA.
  • V obchodech nelze přehlédnout Staropramen a sem tam Plzeň. Problémem může být placení. Nejen, že jsme se pořádně neorientovali v britských mincích a bankovkách, ale u pokladen stále častěji scházel prodávající! S pomocí usměvavé černošky si nakonec svůj nákup namarkujeme sami a sami zaplatíme. Příště si při vstupu do obchodu všímáme, jestli je pokladna živá nebo funguje v binárním systému jedniček a nul. (V Polici na náměstí můžeme už rok platit kartou…!) Na poště jsme řešili obdobný problém. Očekávali jsme kromě odbavení pozdravů z Londýna i nabídku povinného ručení a namísto toho jsme byli nasměrováni k počítači, který nakonec vyplivne požadovaný počet poštovních známek. A na monitoru se dokonce ani neobjevila nabídka zaručeně nejlepšího účtu v Británii.
  • Bylo pár dní po "Brexitu". Míjíme dvě demonstrace proti výsledkům referenda: "Brexit is Shit" a "No plan = No mandat". A jeden bilboard s nápisem "Love Europe, not the EU".
  • Dvě nejznámější adresy v Londýně: Downing Street 10 a Baker Street 221b. Před oběma stojí policista. Zatímco u Sherlocka Holmese se policista usmívá a fotí se s návštěvníky, u ministerského předsedy stojí s kamennou tváří jiný a v rukou má samopal.
  • A samozřejmě: všechna auta jezdí po špatné straně. Myslel jsem, že když nebudeme jezdit autem, nebude to žádný problém. Doma jsem si říkal, že se před přechodem prostě rozhlédnu opačně, než jsem zvyklý. Ale zkuste to někdy! Za chvíli jsem v tom měl takový zmatek, že jsem nevěděl, jak jsem zvyklý se rozhlížet, natož abych byl schopen se rozhlídnout opačně. Zvažoval jsem dokonce radši se kouknout i nad sebe… Naštěstí je skoro u každého přechodu na zemi nápis: look right → a ← look left. Pravděpodobně jako skrytý pomník všem Evropanům, které na přechodech srazilo auto…
© 2017 Pavel Frydrych
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky