Novoroční předsevzetí

Je ráno a v datu jsou dvě jedničky: 1. 1. Starý rok už byl unavenější a unavenější, takže mládí vpřed. Je poměrně brzo ráno. Včera jsem vstával ještě vloni a šel spát už letos. Podivný slovíčkaření. V podstatě se to jednou za rok opakuje jako přes kopírák. Celý silvestrovský večer uklidňujeme Daisy, která je ze všech těch petard a ohňostrojů vyděšená, přejeme si, aby ani jedna rána Samuela nevzbudila a na Nový rok vstávám po několika málo hodinách spánku, abych probral kotel z noční letargie a jako každý Nový rok odhaduju, jak dlouho nám letos ještě vydrží uhlí a ve vzduchu se kolem mě vznáší všechna novoroční předsevzetí, která většinou vydrží tak do Tří králů.

Jeden Nový rok se trochu vymykal: 1. 1. 2000 jsme očekávali Konec světa. Kolaps všech počítačových sítí, kdy se podle apokalyptických scénářů měla oblohou potulovat nikým neřízená letadla, protože autopilot se nevyrovnal se změnou letopočtu, vlaky se měly proti sobě řítit na stejné koleji atd. Nic z toho se nestalo. Dost možná na Nový rok 2000 (či Silvestr 1999) proběhlo víc novoročních předsevzetí, než je běžný novoroční průměr.

1. 1. 2019: mlha, nikde ani náznak sněhu, unaveně spící Daisy a Samuel bez jakýchkoliv problémů vstává normálně v sedm ráno. Maminku necháváme spát a děláme si chlapský dopoledne. Vařím snídani (kaše s banánem) a když si jdu k ranní kávičce zakouřit, pouštím mu k snídani písničky Včelích medvídků. Rozesměje se a říká: "Bijá, bijá, bijá..." (Překlad z české necelé dvouletštiny do dospělé češtiny: "Bílá, bílá, bílá..." - název jedné z písniček z pohádky.)

Když tedy stojím s kafíčkem a cigaretou venku před domem a dívám se na zelenou zahradu prvního lednového dne roku 2019, přemýšlím o tom, jaké předsevzetí bych si měl dát? Co si dávají jako předsevzetí více jak čtyřicetiletí lidé? S nadsázkou: ještě před pár dny to pro mě byli skoro-důchodci, a ač ten čtvrtý křížek už visí nějaký čas na mých bolavých zádech, nějak si to neuvědomuju (nepřipouštím?).

Kdysi jsem četl článek Alberta Einsteina, kde se přiznal, že byl vyděšený z toho, co Teorie relativity způsobila. Nikoliv ve fyzice, ale ve společnosti, potažmo filosofii. Všechno je relativní, slýchal najednou kolem sebe. Všechny etické hodnoty, filosofické jistoty - všechno je relativní. Ovšem rozvinutím této myšlenky dospěl k až absurdnímu závěru: Pokud je vše relativní, musí být relativní i relativita všeho. A pokud je tedy relativita relativní, platí vše popřené a popíratelné tak, jak platilo doposud. Podobně jako násobení dvou záporných čísel zplodí kladný výsledek. Takže i mých víc jak čtyřicet let je relativně relativních. I ta novoroční předsevzetí jsou relativní (ovšem pouze relativně), stejně jako relativně budoucnost už existuje, jen my ji zatím neznáme.

Trochu těžké myšlenky na Nový rok, ale nejspíš za to můžou klimatické podmínky. Kdyby napadlo dvacet, třicet čísel sněhu, vyběhl bych se Samuelem ven a postavili bysme minimálně jednoho sněhuláka, ale spíš by jich bylo víc než míň, a pak bysme sbalili sáňky a šli někam na kopec. Takhle to spíš vybízí k tomu, abych se šel na zahradě podívat, jestli se náhodou nesnaží ze země vyrazit sněženky a ocúny.

Přesto než jsem dokouřil, tak jsem si jedno novoroční předsevzetí dal. A když píšu tenhle fejeton, vzpomněl jsem si na písničku "Pozvání" Karla Plíhala, kde zpívá: Znám príma fór: přijde pán jednou k doktorovi, / ten se ho zeptá: "Co je vám?", / pán smutně řek' ..., jenže dál ti to nedopovím... Takže si své novoroční předsevzetí nechám pro sebe. Chce se mi napsat, že přeju všem kolem, aby dokázaly svoje novoroční předsevzetí naplňovat. Jenže zároveň si vzpomenu, že všechno je relativní. Včetně té relativity. Tak kdo se v tom má sakra nakonec vyznat?!