Paradoxy

Ochrana přírody je jistě důležitá věc. Tomuhle fakt věřím. Bývaly doby, kdy jsem chodil do skal a k nejbližšímu kontejneru jsem cestou zpátky nosil spoustu odpadků, které jsem v lese a mezi skalami našel. Takže ano, věřím, že chránit přírodu je nutné. A taky věřím tomu, že když se nebudeme chovat jako prasata, tak to bude lepší.

Ale ochrana přírody by neměla být direktivně nakázána. Ony totiž všechny ty zákazy, příkazy a hrozby perzekucí tak trochu podvědomě nutí k tomu vyzkoušet si, jestli to nepůjde nějak "očůrat". Ta podivná holka ze Švédska sice může křičet, že jí sebrali dětství, ale když to porovnám s dítětem někde z Afriky, které kutá vzácný kovy, aby Evropa mohla žít svůj elektromobilní sen, vychází mi, že holka ze Švédska se má jako ten pověstný sudokopytník uprostřed obilného pole.

Paradoxně největším problémem ochrany přírody je její dobrý stav. Aspoň na první pohled. V potocích už dávno netečou pestrobarevné splašky z barevny a třeba na Ledhujce každoročně sedí rodinka kachen; v okolí měst nekouří a nesmrdí skládky a mnohá místa, která si jako dítě pamatuju, že byla plná rezivějícího odpadu, jsou dneska zelená. Když ještě potoky hýřily barvami a okraje lesů zdobily skládky, byl skoro každý ochoten si "urvat od huby" a něco pro nápravu udělat. Ale dneska? V potocích je život, na okrajích lesů jsou ostružiny a kopřivy, tak proč si "rvát od huby"? A co, že je tady kůrovec. S tím přece jedinec nic neudělá, to je starost majitele lesa a ne moje.

Chodím na procházky s našimi psy. A na jaře si doslova užívám ten zázrak, kdy se skoro ze dne na den potáhne pole zeleným kobercem, kdy najednou není vidět skrz korunu stromu, ač ještě před pár dny ukazoval světu pouze holé větve. A najednou je všude kolem spousta barev.

Procházky mi taky nabízí další pohledy: občas se objevím na místech, kde jsem několik let nebyl. A pak se kochám a kochám… prostě je jaro. Člověk (a možná obecně jakýkoliv živý tvor) je tak nějak citlivější ke všem těm změnám kolem. Možná za to můžou hormony, možná jenom skutečnost, že skončila zima, nemusí se topit, nemusí se vyhrnovat sníh, když zrovna náhodou nějaký napadne; skončily mrazivé noci a začalo teplo. Na jaře si ho ještě užíváme, za chvíli budeme nadávat na hrozný horko a na vedro k padnutí. I tohle je člověk: věčně nespokojený se stavem kolem sebe. Za sucha si přejeme déšť, za deště bychom chtěli slunce, v zimě se nám stýská po teple a v létě by to chtělo trochu ochladit. Všechny ty kontrasty našeho vnímání světa se scházejí na jednom místě a není na světě nikdo, kdo by se do některého z nich nedostal.

Je to trochu jako ve sportu: v květnu se hraje hokej a v prosinci fotbal (naštěstí ještě nikoho nenapadlo uspořádat v České republice mistrovství světa v plavání ve venkovním bazénu na přelomu ledna a února, ale co není, může být!). Pochopí to někdo? Ze záhonku vytrháváme trávu a o dva metry vedle jí na trávníku pěstujeme, zaléváme a hnojíme. V zimě chceme teplo a v létě chlad. Říká se, že svět je pestrý a jako důkaz se udává, že někdo má rád blondýnky a někdo brunetky (abych byl genderově korektní: někdo má rád blonďáky a někdo brunety). Ale taky platí, že kdo má doma blondýnku/blonďáka, chtěl by brunetku/bruneta. (Jak k tomu přijdou zrzky a zrzkové opravu nevím.) Vždycky chceme to, co aktuálně nemáme. Když se Samuelovi rozbije hračka, vždycky to je ta, kterou nutně potřebuje (všimněte si, že hračky se dětem rozbíjí samy – existuje pro to i terminus technicus: přišel pan Samoseto a není bez zajímavosti, že třeba při rekonstrukci domu nebo skládání uhlí se pan Samoseto hodně dobře ukrývá.)

Ale na druhou stranu: tyhle paradoxy mám vlastně rád. Dokážou pobavit a bez nich by ten svět byl tak nějak míň barevný. Jen se naučme tolerovat paradoxy ostatních a když se půjdeme projít do skal a najdeme na zemi zahozenou petku, seberme ji a odnesme do nejbližšího kontejneru. I když to může klidně být 5 kilometrů daleko. Ale bude se nám tady žít o trochu lépe. I s těmi našimi paradoxy.