Patníky

Ty sloupky, které lemují silnice mám ve své podstatě rád. Evokují vzpomínky na hodiny a kilometry ujeté stopem po Evropě. I když se kolem měnila krajina, jezdily jiné preferované automobily, měnily se MPZ; dvě věci zůstávaly jistotou. Asfalt a krajnice a patníky.
A pak jsem u Říma potkal patník, který lemoval prastarou antickou cestu. Tenkrát jsem neodolal a posadil se na chvilku vedle něj. Možná jsem čekal, že mi začne vypravovat o tom, co všechno kolem sebe viděl a co všechno kolem něj projelo. Nepromluvil, ale bylo to krásné zastavení se na cestě a připomenutí toho, co mě bude ve Věčném městě čekat. (Abych uvedl vše na pravou míru: ten kámen nebyl patníkem v dnešním slova smyslu, ale tzv. milníkem, tedy kamenem, který ukazoval vzdálenost do Říma. Další by měl být o 10 stadií dál, ale tam jsem už nešel…)
Později se začaly objevovat dřevěné doplňky informující třeba o křížení silnic. To už byla dnešní kombinace patníku s dopravní značkou. Kdo měl v té době přednost, která cesta byla hlavní a jestli už tenkrát existovalo pravidlo pravé ruky, nevím. Třeba se nepočítalo s tím, že by se v řídkém provozu mohly setkat dva vozy na jedné křižovatce v jeden okamžik. Ale předpokládám, že díky zákonu schválnosti k tomu docházelo poměrně často…
Jeden z nejkrásnějších patníků jsem potkal u silnice mezi Radostínem a Skuhrovem (silnice z Havlíčkova Brodu do Golčova Jeníkova). Opět to nebyl patník, tak jak ho známe dneska, ale tzv. brzdový kámen. Tedy vysoký čtyřboký sloupek u silnice s vyobrazením rukojeti smykové kočárové brzdy. Tenhle patník vlastně sloužil i jako dopravní značka a informoval o tom, že se blíží prudký sjezd a bylo by dobré mít ruku na brzdě.
Ale patníky dnes ztratily svou robustnost. Dříve kamenné sloupky byly v druhé polovině 20. století nahrazeny plastovými a ty dneska už jen suplují plastové pásky. Nejčastěji v základní bílé barvě, která ohraničuje šířku silnice. V místech, kde hrozí náledí při přízemních mrazících jsou patníkové pásky modré a v místech, kde se napojuje neznačená polňačka pak červené.
Já nejčastěji potkával bílé plastové patníky s odrazkou. A rád jsem si na nich četl vzkazy typu: 24. 8. 2001, sedm hodin. Evidentně se na tomto místě vzkazujícímu stopaři moc nedařilo. Hezké bylo najít češtinu na patnících v zahraničí. Jeden si pamatuju z Flensburgu. Informace obsahovala pouze datum, jméno a zkratku CZ.
Zkuste dneska něco napsat na ten podivný plastový pásek u silnice. Na druhou stranu ale je pravdou, že vlastně není, kdo by tam cokoliv psal. Stopařky a stopaři se stali ohroženým druhem, ale zatím ještě nejsou zákonem chráněni. Jack Kerouac pomalu odkládá svůj svatý patronát nad stopaři, protože není koho chránit.
Vzpomínám si, že asi nejstarší zmínka o stopařích je v románu "Muž, který znal prezidenta" od Sinclaira Lewise z roku 1928. Tímto románem se mihne postava předchůdce Jacka K.
A tak zůstanou jenom vzpomínky a ty budou čím dál hůře pochopitelné. A jednou nastane doba, kdy bude potřeba vysvětlit, co to znamenala jízda stopem. Pak už bude k pochopení o čem zpíval Wabi Daněk v písničce Dívce z mercedesu: "Až poznáš, co jsi vlastně chtěla, / vem si rtěnku, dívko v mercedesu, / slova dlouho nehledej / a na dlaň levý ruky začni psát, / ten dopis potom pošli na adresu: / patník u cesty číslo padesát."
Patníky zůstanou. I když, co si budeme nalhávat, ani ty patníky kolem silnic už nejsou co bývaly. Tak snad jen ta tma, ta tma je snad pořád stejná. I když: kdo ví?
PS. Silnice i/50 je páteřní česká silnice I. třídy vedoucí Jihomoravským a Zlínským krajem. Je dlouhá 101,887 km a je po ní vedena evropská silnice E50. Vede z Brna přes Uherské Hradiště na hraniční přechod Starý Hrozenkov, kde na ni navazuje slovenská silnice I/9 směr Trenčín. Třeba ta některém ze zapomenutých patníků zůstal ten vyžádaný dopis od dívky z mercedesu.