Píseň, co mě učil listopad

"Lidi dneska málo čtou Kerouaca. A proto je stopař u silnice vzácnější než rosnatka okrouhlolistá v přírodě." Když se rozhlížím kolem českých silnic, zdá se mi, že na tom je kus pravdy. Před patnácti lety stálo u Hradce Králové pět stopařů mířících ku Praze. Zařadil jsem se hezky na konce fronty a počkal, až pojede to moje auto. Možná jsem jedním z posledních z generace stopařů. Byl v tom kus romantiky a dobrodružství: prostě se postavit na kraj cesty s batohem na zádech a jet dopředu.

A taky to pro mě byla jedna z mála možností, kdy jsem si mohl nahlas beztrestně zpívat. Vzpomínám si na krásnou shodu okolností, kdy jsem si v chladu podzimního dne zpíval na konci Mnichova Hradiště: "U silnice vždycky vstával, vlasy do půl zad, ať si mával, jak si mával, nechtěli ho brát…" A když jsem nastoupil do auta, akorát zpíval Wabi Daněk: "Nikdy Kerouaca nečet a neznal třetí proud, přesto býval spolu s Deanem každý víkend on the road."

Moje první setkání s Wabi Daňkem se odehrálo před spoustou let v Broumově. Byl jsem na jeho koncertu a po skončení jsme s přítelkyní zašli do restaurace. Když jsem po večeři šel na záchod, potkal jsem ho tam. Nejspíš jsem mu řekl něco na ten způsob, že koncert byl skvělý etc. Během koncertu vypravoval, že vymýšlí texty pro telefonní záznamníky. Pamatuju si dodnes dva. "Dovolali jste se na minometnou základnu. Zanechte prosím svoje souřadnice." A druhý: "Tady lednička. Lidi nejsou doma, odešli někam pryč a nechali mě tady samotnou s tou krávou mikrovlnnou troubou. Nadiktujte mi prosím pomalu váš vzkaz, pokusím se ho připevnit magnetem na vnější stranu svých dveří."

Druhé setkání s Wabi Daňkem bylo asi před osmi lety v Havlíčkově Brodě. Kupodivu opět na záchodě v restauraci. Už si nepamatuju, jak se restaurace jmenovala, ale nabízeli tam naprosto hnusné utopence. Kdybych je měl známkovat jako ve škole, dostali by 4- (za 1 jsou pouze ty v Krčmě v Polici nad Metují, jak vědí všichni milovníci utopenců ve střední Evropě).

Ke třetímu setkání došlo před pěti lety v Praze v pizzerii West na Náměstí bratří Synků. Tam vaří naprosto exkluzivní medová křídla (kuřecí křídla v medově-hořčičné omáčce). Chodím tam tak dvakrát třikrát do roka už asi dvacet let a nikdy jsem si neobjednal nic jiného (pro případné zájemce důrazné upozornění: závislost vzniká po první dávce!). S obličejem upatlaným od medově-hořčičné omáčky jsem se šel na záchod omýt a vrazil jsem do Wabi Daňka. Začal jsem se smát. Koukal se na mě naprosto nechápavě a tak jsem mu během chvilky převyprávěl anabázi našich záchodových setkání. Do restaurace jsme vcházeli společně. Při loučení se ještě vrátil k naší záchodkové anabázi. "Z toho by snad šla napsat i písnička," řekl mi. "Tak to klidně udělejte," odpověděl jsem.

Naposledy jsem s ním mluvil telefonicky asi před třemi lety, když jsem ho zval do Police. Odmítl se zdůvodněním, že to je na něj moc daleko a není zdravotně moc fit.

Mám prostě slabost pro lidi, kteří čtou Kerouaca. A taky pro ty, kteří už od léta slyší písně, co jim zpíval listopad.