Pletí skalníků
Skalník (Cotoneaster) je rod keřů, méně často stromů, z čeledi růžovitých, rostoucí v Eurasii a Severní Africe. Jedná se o keře vzpřímeného nebo poléhavého vzrůstu. Jejich listy se barví na podzim do červena, některé druhy jsou stálezelené.
Mnoho druhů je používáno jako dekorativní stromy nebo keře. Některé se používají ke zpevnění svahů nebo jako živé ploty, poléhavé druhy se hodí na skalky nebo obruby záhonů. Vyžadují propustné, sušší půdy a dostatek slunce. (podle wikipedie.cz)
Přivedla mě k místu, kde jsem měl plevat skalníky. Koukal jsem na ten kus břehu a v první chvíli si myslel, že je to nějak nepovedený vtip. Břeh totiž vypadal jako špatně udržované ragbyové hřiště nebo mez na poli. Nejen, že jsem si nedokázal představit, že tohle mám vyplevat, ale ani jsem nikde neviděl ty skalníky.
"Určitě tam ty skalníci jsou?" zeptal jsem se s nadějí, že si šéfová spletla místo. Ale odzbrojila mě odpovědí, že určitě jsou někde tady.
"Však vy už je najdete," řekla ještě a odcházela. Na kraj meze začalo svítit slunce. Pomalu jsem k tomu místu došel a sedl si. Při cigaretě jsem se rozhlížel kolem sebe a zkoumal, co z toho všeho může tak být skalník. Pak jsem ho objevil. Můj první skalník! Mezi pampeliškou (smetánka lékařská) a kokoškou (kokoška pastuší tobolka). Velikosti asi mojí zavřené pěsti. A kolem drny, který by snad šly prodat do Wimbledonu nebo na Letnou, ale vytrhávat je? Začít jsem ovšem musel.
Den první: docela to jde. Pampelišky sice drží v zemi víc než pověstná helvétská víra, ale objedu je kolem nožem a vyrvu, co vyrvat lze. Kokoška jde vytrhávat krásně. Sice mě z toho trochu bolí záda, ale pár metrů mám za sebou. Drny a veškerý plevel odhazuju na cestu dole a zametávám na hromadu. Ale když se kouknu na metry před sebou, který pořád vypadají jako zapomenutý kus louky, je mi z toho trochu úzko.
Den druhý: pořád to docela jde. Jen ráno je dost citelná zima. Vytrhal jsem plevel z míst, kam se dostane slunce jako první, takže kus dopoledne se tam odbíhám ohřát. Už si připadám jako profík: na první pohled rozeznám skalník od plevelu! Ubývá pampelišek. Přibývá jetel. A k tomu ještě jakýsi druh bodláku. Když oschne hlína mokrá ranní rosou, jdu si na slunné místo sednout. Aspoň nevidím, kolik toho ještě schází. Včera jsem si uvědomil, že čerstvá hlína krásně voní. Možná to je ještě zbytek prehistorie v člověku XXI. století: vnímat vůni prsti, mnout mezi prsty hlínu, cítit její strukturu...
Den třetí: právě jsem vytrhnul svůj první skalník! Jak se mi dostal pod ruku, absolutně nechápu. Ale už byl venku - drobný kořínky vystavený světlu. Prohlížím si ho. Napadá mě, že to snad je jenom mrzák, který by stejně nedožil léta. Ale pietně ho zase vracím na místo. V hlíně ještě rozeznávám původní zeminu z prodejny. Zasadím ho a pokračuju dál. Už se neohýbám, ale vytrhávám plevel v sedě. Aspoň mě tolik nebolí záda. Od dvanácti hodin hypnotizuju čas, aby skočil na druhou odpoledne. V jednom místě jakési zvíře vytvořilo kousek pod povrchem obstojný tunel a nad ním se válí pár mrtvých skalníků - plevel to samozřejmě přežil. Možná metro pro krtky...
Den čtvrtý: mám toho plný zuby. Bolí mě úplně všechno. Ruce pořád špinavý od hlíny, vysušený a kolem nehtů záděry. A že by zemina jakkoliv voněla? Když jsem si to myslel, musel jsem být úplně mimo. Nejspíš se o mě pokoušely mdloby z toho, kolik drnů ještě čeká na vytržení. Odpoledne sedím na mezi na sluníčku, kouřím už třetí cigaretu a mám toho tak akorát. Přichází šéfová. "To snad není ani možný," začínám dřív, než promluví ona, "před půl minutou jsem si sednul a vy hned přijdete. To na to snad máte nějaký radar, nebo co?" Usměje se a řekne, že samozřejmě radar má! Chvíli se rozhlíží po skalnících (opravdu jich někde pár je) a pak odchází. Nechávám ji odejít se spokojenou představou, jak nachytala toho pitomce. Svítí slunce. Lehám si na záda a absorbuju jeho teplo. Mám dost času, než se vrátí.
Den pátý: v noci pršelo. Plevel jde sice celkem snadno vydolovat z hlíny, ale za chvíli mám na podrážkách odhadem tak kilo bláta. Pokud tady budu ještě chvíli, tak nebudou mít sklaníci v čem růst. A navíc si nemám kde sednout. Všechno mokrý. Vztekle vytrhávám všechny ty kokošky, pampelišky, kontryhely a jitrocel a házím je za sebe na cestu. Ať si to tam zamete, kdo chce. Těsně před druhou odpoledne jsem narazil na ostružiní. Naštěstí se blížím ke konci meze. Večer, namísto představení do telefonu, říkám "Haló, tady skalník...!"
Den šestý: v noci se mi zdálo o Skalníkovi. Měřil snad metr, možná ještě víc, a zápasil s obdobně vysokou pampeliškou. Skalník prohrál ve chvíli, kdy mu mezi lístky chrstla hrst svýho chmýří. Doploužil jsem se k mezi. Už vypadá jinak. Je vidět hlína a místy cosi malého a nazelenalého. Skalníci. Těsně před polednem mám hotovo. Vypleváno. Hroutím se na zem. Zavírám oči. Zdá se mi, že zemina zase začíná krásně vonět. Nebo mě už přikrývá?