Nástup pana profesora k Českému kvartetu v roce 1894

"České kvádro"

Vím také, že nemáte teď ani gam ani myšlenek, neboť Vám nastávají opět starostlivé dni ohledně výpravy do Německé říše. Doufejme však, že vše dobře dopadne a "České kvádro" a "česká muzika" opět grosse Enfoich docílí.

Otto Berger, dopis Českému kvartetu ze dne 21. 10. 1894

Fotografie O. Bergera: Autor: nezjištěn (neznámí) – https://www.slatinanadupou.cz/volny-cas/kultura-a-historie/osobnosti/?more=32, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=82437240</p>

V sobotu 13. listopadu 1892 se poprvé na mapě hudebních uskupení v Českém království objevilo jméno Českého kvarteta. Prvním hostitelským městem se stal Rychnov nad Kněžnou. Neznamená to, že čtveřice mladých muzikantů Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger tam hrála poprvé veřejně spolu. Ještě před tím vystoupili 12. listopadu 1891 v rámci VI. koncertu Jednoty pro komorní hudbu a pak 22. října 1892 a oba koncerty se konaly v pražském Rudolfinu. Znamená to, že mezi 22. říjnem a 13. listopadem se domluvili na jméně a toho 13. 11. se poprvé na plakátech objevilo České kvarteto. Josef Boleška v publikaci Deset let Českého kvartetta o vzniku názvu napsal: "»České kvartetto«. Názvem tímto – po příkladě »Florentinského kvartetta« voleným – okřtili se umělci naši teprve po prvním samostatně uspořádaném koncertě pražském dne 22. října 1892, jímž vlastně počíná nepřetržité veřejné působení jich pro celé další desetiletí. Název ten případně byl volen. Okázati měl jednak na geografický a národní původ celého sdružení, jednak na umění, jehož pěstění bude význačnou částí jeho programu." Jan Vratislavský o dvaaosmdesát let po Boleškovi vysvětlí vznik jména následně a poodhrne trochu oponu do zákulisí: "Chyběl už jen výstižný název; vždyť ještě na zmíněném říjnovém koncertu vystupovali skromně jako 'absolventi pražské konzervatoře'. Kvartetisté zprvu uvažovali o názvu Pražské smyčcové kvarteto a k pojmenování České kvarteto přišli možná tak trochu náhodou, z druhé ruky. Nedlouho po říjnovém koncertu mladých 'absolventů', oznamovalo totiž pražské hudební nakladatelství Fr. A. Urbánka, že v nejbližší době vydá tiskem Sousedské pro smyčcový kvartet Emanuela Chvály. Zprávu doprovodilo poznámkou, že skladbu pojalo do programu svých koncertních cest 'České kvarteto'. Nebudeme tedy asi daleko od pravdy, když 'křest' připíšeme na vrub podnikavému pražskému nakladateli, zvláště když víme, že převzal i aranžmá koncertů tohoto souboru." Janem Vratislavským zmiňovaná anonce na vydání Chválových Sousedských vyšla 5. listopadu 1892 a doslova se v ní uvádí: "Chválovy Sousedské v komorním hudebním slohu pro dvoje housle, violu a violoncello, které při provedení (z rukopisu) v 'Umělecké besedě' a Měšťanské besedě Karlínské rozhodně se líbily a kritikou nadšeně byly přijaty, vydá hud. nakladatel Fr. A. Urbánek v partituře, ve hlasích a v úpravě pro klavír na 4 ruce. 'České kvartetto' pp. Bergera, Hoffmanna, Nedbala a Suka pojalo skladbu tuto do programu při koncert. cestách svých." Vzhledem ke kontextu textu spíše usuzuji, že redaktor rubriky "Nové hudebniny" při použití slov české kvarteto víc myslel na národnost umělců než na samotný název tělesa – i když na druhou stranu uvedení slov České kvarteto v uvozovkách zase spíše napovídá, že šlo o jméno hudebního tělesa… ale patrně na tom nejspíš nesejde a přesný datum "křtu" zůstane zahalen tajemstvím. Stejně jako autor názvu, jež případně byl volen.

Hned v lednu následujícího roku okouzlili Vídeň. Zatímco z Prahy odjížděla čtveřice mladých talentovaných hudebníků, kterým kritika a profesoři na konzervatoři predikovali zářnou budoucnost; do Prahy se vrátili čtyři nové hvězdy evropského hudebního nebe. Následovaly další koncerty a spřádaly se plány na koncertní turné po Německu, Anglii, Rusku, a dokonce se objevily i spekulace o Turecku. Nic se v té chvíli nezdálo nemožné. Je třeba si uvědomit, kolik bylo členům Českého kvarteta let.

Karel Hoffmann se narodil 12. prosince 1872 na Smíchově.

Josef Suk se narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích.

Oskar Nedbal se narodil 25. března 1874 v Táboře.

Otto Berger se narodil 22. února 1873 ve Slatině nad Úpou.

V době prvního vídeňského koncertu jim bylo v průměru 19 let a 172 a půl dne. Právem mohli mít pocit, že stačí už jen krůček, a hudební Evropa jim bude ležet u nohou.

První mráček na azurovém nebi se objevil hned v březnu 1893. Národní listy 9. března zveřejnily krátkou zprávu s názvem Odložený koncert »Českého kvarteta«: "Pro churavost cellisty pana Bergra uspořádán bude na dnešek ustanovený koncert až pozejtří, v sobotu dne 11. t. m. o půl 8. hodině večerní. Zakoupené lístky nepozbývají své platnosti." Ale kdo by se zabýval mráčky na obloze, když další dny slibují výhradně ažuro? Jenže churavost cellisty neustupovala tak rychle, jak se dalo předpokládat. Nadějí bylo léto, kdy se koncertní život odmlčel, a tudíž byl čas na vyléčení všech neduhů. Ale už se tušilo a vědělo, že se zdravím Otto Bergera není všechno v pořádku. Otázkou je, jak celá čtveřice vnímala Bergerův zdravotní stav? Svědectví podává Josef Boleška v publikaci Deset let Českého kvarteta: "Ale po úplném vyčerpání saisonního programu ukázalo se, že bezdůvodně byla přeceňována síla Bergerova fysického zdraví. Dne 6. června dostavilo se u něho chrlení krve z plic a po čtyřnedělním ošetřování v nemocnici musil přikázán býti mladému virtuosu lékařskou radou úplný klid. V Machově, kde otec jeho byl řídícím učitelem, nalezl ho v rodinném krbu na celý čas prázdnin, a jeho soudruzi v podzimu přenesli rádi z Prahy do blízkého Náchoda svůj dominicil, aby ulehčili mu společnou přípravu na příští kampaň." Odpočinek byl přerušen pouze jednou. Národní divadlo připravilo cyklus Smetanových oper, který byl zakončen komorním večerem, na kterém nakonec vystoupilo i České kvarteto. Podle vzpomínek Josefa Bolešky se tak stalo až po důtklivé žádosti ředitele Národního divadla F. A. Šuberta a lékaři svolili pouze k tomuto jednomu koncertu. Deník Čech přinesl tuto zprávu: "Dnes bude slavnostním způsobem zakončen cyklus oper a skladeb Smetanových. Dávati se bude Smetanova skladba 'Z mého života', již hráti bude České kvarteto pp. Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger. Cellista pan Berger, který byl po tři měsíce velmi těžce nemocen, zotavil se poslední dobou tak, že již dnes opět s ostatními členy kvarteta může poprvé účinkovati." Za zdůraznění stojí slova z Čecha, že Otto Berger byl po tři měsíce velmi těžce nemocen. V podstatě totožný text vyšel ve stejný den i v Národních listech. Ty ještě připomínají, že "smetanovský" cyklus je výjimečným počinem Národního divadla: "Koncert dnešní jest mimo předplacení a neplatí a nevydávají se k němu žádné volné lístky. […] Z cizích hostí dostaví se ke koncertu drážďanský kritik p. L. Hartmann a vídeňský skladatel a kritik časopisu 'Wiener allgemeine Zeitung' p. A. Kauders, dvorní rada Herz, jakož i jiní hosté přespolní. Možno očekávati, že dnešní večer stane se nejskvělejší oslavou mánův Smetanových." Z dalšího působení Kvarteta můžeme odvodit, že Otto Berger minimálně chtěl – aspoň v omezené míře – pokračovat v koncertní činnosti. Dá se předpokládat, že si byl vědom závažnosti nemoci, ale na druhou stranu jistě věřil v uzdravení nebo aspoň v to, že jeho stav sice bude vyžadovat jistá omezení a citlivý přístup, nicméně za dodržení daných podmínek ho nebude v práci v Kvartetu nijak omezovat. Hned týden po zprávě o koncertu v rámci smetanovského cyklu píše časopis Dalibor, že Kvarteto "podnikne počátkem příští zimy uměleckou cestu po Německu; v m. listop. a prosinci, pak v květnu 1894 bude koncertovati v sále Bösendorferově ve Vídni." Jakoby nic, jako by se nechumelilo. Pohled do zákulisí nabízí nedatovaný dopis Bergerovi maminky Anny své sestře Hedvice Řepkové (dopis je uložen ve fondu Otto Bergera v Českém muzeu hudby), která v té době bydlela v Náchodě. "Item Tvé obavy, sdílíme ji také, ale když sem chtěla, aby raděj odjel do Griesu tak řekl, že se cítí sám, jak mu je, že by se tu tak dlouho nezdržel, kdyby se cítil nějak více nemocným. Od prvního okamžiku sme mu to vymlouvali, když si usmyslil, že budou v Náchodě dělat zkoušky, by raděj přijeli k nám, o tom ani slyšet nechce a já bych to raději viděla, neb to tady mám již tak zařízené s tím mlékem, že mu to neudělá žádných obtíží." V textu dopisu pak následuje omluva za to, že Bergerovo rozhodnutí zkomplikuje život Hedviky Řepkové. Pak přicházejí na řadu praktické informace: "Otto chce přijet do Náchoda v pátek odpoledne omnibusem; také si tam chce nechat ušít ty šaty, co si koupil, protože nechce ku Praze jet, nýbrž zrovna do Vídně […] Za ty koncerty ve Vídni a Štýrském Hradci dostane přes dvě stě a nemusí hrát jen dva kusy, tepleji tam také bude, tak že se pak bude moct o dva měsíce déle zdržet v Griesu. Bože jen dej, aby mu to tam prospělo." Z kontextu dopisu můžeme odvodit, že byl napsán někdy na začátku listopadu nebo koncem října. Annou Bergerovou zmiňovaný vídeňský koncert se uskutečnil 17. listopadu. Časopis Dalibor (11. 11. 1893) k tomu uvedl, že České kvarteto "… vystoupí po nebezpečné nemoci cellisty Bergera v této saisoně ve Vídni poprvé dne 17. t. m. v sále Bösendorferově." Koncert byl naplánován už v lednu, jak píše Otto Berger svému bratrovi Vilémovi do Brna z Vídně 27. ledna 1893. (Text dopisu, díky své otevřenosti, navíc ukazuje, jak vypadal život Kvarteta po prvních dvou úspěšných koncertech a že slova o čtyřech hvězdách evropského formátu nebyla nijak nadnesena. A zároveň si lze díky němu udělat i obrázek o výši jejich tehdejších honorářů). "Dne 10. února pořádáme 3tí koncert. Včera jsme byli pozváni u jednoho zdejšího žida a dostali jsme 200 zl. za 2 kvarteta. 1. února hrajeme na svatbě u Harracha. 500 osob je zváno (všichni arcivévodové a arcivévodkyně). Hrajeme 4 malé věty a dostaneme 400 zl. tyto dny hrajeme zase u jednoho žida zde a dostaneme 300 zl. Jak vidíš, jsme stále někde zváni. Včera jsme byli u Gutmanna na soirée. Hráli jsme Dvořákův kvintet s Grünfeldem. Na podzim chce s námi zde ve Vídni koncert pořádati. 2ho února jedeme do Prahy a 8. února opětně na 3tí koncert [zpět do Vídně – pozn. P. F.]." V podstatě ani chvilka oddechu, ani chvilka klidu anebo třeba možnosti se jen tak projít po městě a odreagovat se. Na druhou stranu lze jejich nasazení plně chápat: bylo jim kolem dvaceti let a rozhodli se chytit příležitost za pačesy. Dva týdny po uveřejnění článku o prvním koncertu po nebezpečné nemoci cellisty Bergera v této saisoně ve Vídni pak na stránkách hudebního časopisu Dalibor (25. 11. 1893) najdeme zprávu o dalším plánovaném vídeňském koncertu. "'České kvarteto' […] soirée dne 15. pros. večer o ½ 8 hod. v sále bösendorferově […] 'České kvarteto' vypraví se odtud do Griesu u Merana, do Lublaně, Štýrského Hradce a do Pešti, aby zde koncertovalo." Několikrát výše v textu zmíněný název obce Gries označuje jihotyrolské lázně nedaleko Bolzana, které před Velkou válkou ještě náležely Rakousko-Uhersku a které se specializovaly na léčbu tuberkulózy.

Ke konci roku 1893 si České kvarteto nutně muselo uvědomit, že jeho existence je ohrožena nemocí violoncellisty Otto Bergera a jeho nadcházejícím, minimálně několikaměsíčním léčením. Je zřejmé, že ostatní členové kvarteta začali podnikat nezbytné kroky k tomu, aby předešli destrukci souboru a zajistili jeho zachování.

Časový snímek veřejného působení Hanuše Wihana na podzim roku 1893

Wihan je dle soudu našeho jedním z nejgeniálnějších umělců svého nástroje, jež jsme kdy slyšeli. […] Wihan spojuje zjevnou energii pravého umělce s hlubokým citem inteligentního tlumočníka; každá frase je tu na svém místě, každý přechod, ba každá pausa virtuosova je výmluvným podáním jeho odůvodněna. Při Wihanově přednesu poznáváte zřejmě význam populárního rčení, že cello k vám téměř mluví.

Dalibor, 8. 12. 1888

Konec roku 1893 byl nabitý koncertní činností i pro profesora Hanuše Wihana. 25. října hrál v německém Würzburgu na I. koncertu královské hudební školy, kde mimo jiné přednesl i svou Ukolébavku. Dalibor (11. 11.) k programu koncertu otiskl i lakonickou doušku: "Prof. Wihan hrál velmi krásně a líbil se neobyčejně." O šest dní později už byl v Praze, kde 31. října účinkoval na V. koncertu Jednoty pro komorní hudbu v Rudolfinu (Spohrovo Kvinteto pro piano a smyčcové nástroje, op. 53). 26. listopadu pak Umělecká beseda vzdávala koncertem hold nedávno zemřelému P. I. Čajkovskému. Národní listy 30. listopadu o koncertu poměrně podrobně referovaly. "Nedělní koncert Umělecké besedy zasvěcen byl mánům Čajkovského. […] Koncert zahájen triem pro klavír, housle a violoncello Op. 50 (pp. Trneček, Lachner, Wihan)." K nejsilnějšímu zážitku z koncertu podle recenzenta ale teprve mělo dojít: "Rozhodným kulminačním bodem, vrcholem celého koncertu bylo však bez odporu sextetto pro smyčcové nástroje (2 housle, 2 violy, 2 violoncella) Op. 70 nadepsané »Souvenir de Florence«, věnované vzpomínkám města Dantova, města věčných květů nad proudy Arna." A v posledním odstavci redaktor v dokonalé zkratce definoval přístup Hanuše Wihana k práci v hudebním tělese – a samozřejmě nezáleží na tom, zda se jedná o kvartet nebo sextet. "[Čajkovského – pozn. P. F.] Sextet, který je pražskému obecenstvu novinkou, pojat byl též se srovnávajícím se nadšením, se zápalem, s jakým i sehrán byl pp. Lachnerem, Reissingem, Bauerem, Sommerem a Burianem pod železnou rukou Wihana, dokonalého mistra nástroje. Dílem i jeho provedením dostalo se koncertu důstojného zakončení." Pod železnou rukou Wihana… tohle je skutečně dokonale výstižný popis Wihanova chování, který nepotřebuje další komentář.

Čajkovského sextet hrál pak Wihan s ostatními ještě o 14 dní později na VII. koncertě Jednoty pro komorní hudbu (kromě něj ještě byl na programu Mozartův kvintet pro smyčcové nástroje a lesní roh). O koncertu informoval Dalibor těsně před Štědrým dnem (23. 12.) následně: "Druhá komorní skladba programu, Čajkovského sextet »Souvenir de Florence« byla zvláště v řadách českého obecenstva s potěšením uvítána. Konstatováno volbou touto jednak příslušné projevení úcty památce velikého mistra […] jednak provedena opět jednou práce skladatele slovanského, pro něž nezdá se míti Jednota ani zvláštních sympatií, ani náležitého porozumění." A kritika vybraných programů koncertů "Jednoty" pokračuje v závěru článku: "Na sklonku roku dovolena budiž referujícímu malá zmínka ve příčině činnosti koncertní za uplynulé roční období. Leží před námi programy všech večerů od 24. list. 1892 až do 11. pros. 1893 a s politováním konstatujeme, že nenalézá se na nich ni jediné číslo původu českého. Podivná to bilance! […] [Spolek – pozn. P. F.] který přes to houževnatě se uzavírá proti všemu, co česká produkce nového vykazuje, který dnes, v době mohutnící a šířící se popularity mistrův našich po cizině, neprovede po celý rok ni jediné číslo od Smetany, Dvořáka, Fibicha – není spolek takový – nejmírněji řečeno – kuriositou?" Je potřeba si uvědomit, že se pohybujeme před polovinou posledního desetiletí XIX. století a v mnoha ohledech vrcholí národní obrození. Hudba – a umění vůbec – se stala v mnoha ohledech dokonalým "vývozním artiklem", který po světě ukazoval (a pro mnohé vůbec poprvé objevoval) češství a představoval český národ. Bráno z tohoto úhlu pohledu nemohla volba pojmenování nového kvarteta dopadnout jinak, než jak dopadla. S vědomím, že Jednota pro komorní hudbu neuvedla za rok 1893 žádného českého autora, je dobré se podívat na repertoár Českého kvarteta na jaře roku 1893 v rámci turné po Čechách. Jan Vratislavský v publikaci České kvarteto zaznamenává téměř statistická data: "Tak se stalo, že od 12. března do 7. května 1893 podniklo České kvarteto jarní turné, na němž vystoupilo na devatenácti koncertech. […] Na tomto zájezdu uplatnili kvartetisté tehdejší svůj repertoár: smyčcové kvartety (Mozart, Beethoven, Schumann, Grieg, Smetana, Dvořák), Dvořákovy Valčíky, Chválovy a Kàanovy Sousedské, Dvořákův klavírní kvintet a Beethovenovo smyčcové trio." K repertoáru můžeme ještě doplnit, že během jarních koncertů ještě z českých autorů zazněly skladby Karla Weisse, Oskara Nedbala, Zdeňka Fibicha, Davida Poppera a Josefa Suka. O ty se v rámci sólových vystoupení, které tenkrát byly běžnou součástí komorní produkce, podělili postupně všichni členové kvarteta (i když Josef Suk jako sólista vystoupil pouze jednou). Možná v této pestrosti repertoáru a nezanedbatelné české stopě může být jeden z pramenů ohromné a velice rychlé popularity Českého kvarteta.

Předchozí odstavce ale měly jasně ukázat, kolik toho dokázal Hanuš Wihan stihnout za měsíc a půl a zároveň k tomu přidat i žízeň po české hudbě. K výše popsanému je nutno ještě připojit skutečnost, že primárně byl Wihan zaměstnán jako profesor na konzervatoři, kde kromě violoncellové třídy měl na starosti i hudbu ansámblovou (tedy dnešními slovy hudbu komorní). A navíc se angažoval i jako pořadatel a neúnavně se snažil dostat do Prahy nejvýraznější postavy tehdejší evropské hudební scény.

Milovaný učitel Wihan

Každý, kdo měl kdy příležitost učit se od Wihana, pokládá to za velké štěstí svého života. […] Wihan byl pro mladé lidi skutečná autorita a dovedl mnohdy svým strohým způsobem přivésti mladého člověka k hlubokému přemýšlení.

Jan Miroslav Květ, 1933

Rok 1893 se překulil do roku 1894 a 13. ledna se objevila v hudebním časopise Dalibor zpráva, že České kvarteto našlo záskok za nemocného Otto Bergera. "Pan Otto Berger, znamenitý violoncellista, člen 'Českého kvartetta', nemůže pro zatvrzelou chorobu dále koncertovati, čehož jest velice litovati. I bude vypomáhati za něho do prázdnin měsíčně po 14 dní, pokud mu dovolí úřad jeho profesorský při konservatoři, p. H. Wihan a od prázdnin čiperný violoncellista p. Burian, nyní ještě na pražské konservatoři." Jan Burian byl žákem Wihanovi violoncellové třídy na pražské konzervatoři a s "kvádrem" hrál třeba už na koncertu Umělecké besedy v Praze 7. listopadu. Program koncertu byl celkem zajímavý, protože na něm nezazněl ani jeden kvartet. Hrálo se Klavírní trio D-moll Aloise Jiránka v podání klavíristy Josefa Jiránka (bratra skladatele), houslisty Karla Hoffmanna a Jana Buriana. Druhým číslem koncertu byl Sukův Klavírní kvintet G-moll, který přednesli Josef Jiránek, Karel Hoffmann, Rudolf Reissig (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Jan Burian. Zajímavé je, že v publikacích o Českém kvartetu, v novinových článcích, které vycházeli k výročí vzniku souboru ani ve vzpomínkách současníků se nikde plán na angažování Jana Buriana neobjevuje. Můj soukromý názor, vycházející z povahy Hanuše Wihana, je takový, že Wihanovi se práce v Kvartetu doslova zalíbila a někdy v průběhu prvního půlroku přišel s nabídkou, že zůstane v Kvartetu. Ale je to pouze můj subjektivní názor.

Pojďme se tedy podívat na to, jak je přelom let 1893 / 1894 a první střídání hráčů v Českém kvartetu zaznamenán v literatuře a vzpomínkách.

Primarius Kvarteta Karel Hoffmann v textu s názvem K naší čtyřicítce vzpomíná na tuto dobu velice stručně: "Bohužel byli jsme v plné práci zasaženi bolestnou ranou, způsobenou vážným plicním onemocněním našeho cellisty Otty Bergera, který musel opustiti své místo. Převzal je po něm náš milovaný učitel Wihan. S Wihanem se náš repertoár vůčihledně rozšiřoval…"

Klavírista Josef Jiránek, který absolvoval s Wihanem první společné turné už v roce 1875 a od r. 1891 profesor klavíru na konzervatoři a hrál s Českým kvartetem na jejich prvních koncertech ve Vídni vzpomíná na inkriminovanou dobu následně: "Otto Berger, všeobecně obdivovaný výkonný umělec pro svůj vřelý přednes a neomylnou techniku, povážlivě onemocněl tuberkulosou (kterou si přivezl z Prahy), takže již po jediném roce svého působení v Českém kvartetu byla mu lékařem zakázána další činnost. Lékař mu doporučoval pobyt v teplejším kraji, nejlépe v Griesu; ostatním členům kvarteta pak důtklivě radil, aby za Bergera ihned vyhledali náhradníka. Byl jsem proto požádán, abych získal za trvalého náhradníka prof. Wihana, svého dávného přítele. To znamenalo, že přijme-li Wihan tuto nabídku, musí se vzdáti svého místa na konservatoři, pozbude práva na služné a smí si jen dále platiti do pensijního fondu, aby měl po letech právo na skromnou pensi. A přece se Wihan k tomu odhodlal." Ke vzpomínce snad jen dvě poznámky: Otto Berger si tuberkulózu nepřivezl z Prahy, ale nejspíš se jednalo o dědičnou zátěž – na tuto nemoc umírá v roce 1896 i jeho matka Anna. A druhá věc: je třeba zdůraznit skutečnost, že tímto rozhodnutím Wihan přišel o jistotu výsluhy… Wihanovu motivaci Vysvětluje Josef Boleška v publikaci Deset let Českého kvarteta v podstatě jako přijmutí profesní výzvy: "Získati Wihana pro myšlénku, aby stal se členem »Českého kvarteta«, nebylo nesnadno. Kynulo mu přece dosažení toho, po čem vždy byl toužil: práce s rovnorodými jemu umělci. Jeho oku se zjevovala budoucnost »Českého kvarteta« v růžovém světle, a proto neviděl ani zvláštní oběti v případném opuštění svého místa a ve spojené s ním ztrátě nároku na opatření ve stáří." Jan Vratislavský k tomu dodává: "Je to vskutku ojedinělý případ víry v umělecké hodnoty a perspektivu souboru, jehož byl tvůrcem." Když se podíváme do Wihanovi profesní minulosti, najdeme tam angažmá v kvartetu bratří Müllerů v Sondershausenu, následně ve Walterově kvartetu v Mnichově a po příchodu do Prahy téměř okamžitě nastupuje k "Stammkvartetu" Jednoty pro komorní hudbu. Lze z toho odvodit, že Boleškova slova o dosažení toho, po čem vždy byl toužil nejsou nijak nadsazená, ale ve své prostotě více než pravdivá. Wihan před sebou jednoduše uviděl cíl v podobě koncertních turné a nabízející se téměř neomezenou šíři repertoáru.

Jan Miroslav Květ ve stati nazvané Počátky Českého kvarteta (úvodní stať sborníku 40 let Českého kvarteta) o střídání na pozici violoncellisty napsal: "Nový rok [1894 – pozn. P. F.] přicházel pro České kvarteto ve znamení těžkých starostí o cellistu. Ale těchto starostí byli záhy po Novém roce zbaveni radostnou zprávou, že jejich učitel Wihan se rozhodl vstoupiti do Českého kvarteta. Toto rozhodnutí nutno oceniti spravedlivě, neboť Wihan opouštěl postavení profesora na konservatoři se zajištěným stářím – nesmíme zapomínati, že Wihanovi táhla čtyřicítka – a vstupoval mezi tři mladíky, začavší právě životní kariéru." Opět zdůraznění opuštění jistoty. Na místě je dobré připomenout, že v mnoha ohledech se Wihan choval jako bohém a ze všech zjistitelných pramenů se dá soudit, že ve finančních věcech byl naprostý analfabet a tento rozměr jeho vlastního života ho v podstatě nezajímal. Generační souputník tří mladších členů Kvarteta, hudební skladatel Vítězslav Novák do sborníku 40 let Českého kvarteta zaslal text bez uvedení nadpisu i s těmito větami: "Otto Berger, nejlepší žák Wihanův. Ten hodně zkusil od svého učitele – prof. Wihan byl strašný ve svých požadavcích […] Bergrovým nástupcem stal se, jak známo, prof. Wihan. Ač rozdílný věkem, zapadl dokonale svým mladickým temperamentem mezi své bývalé žáky. Ba dokonce žádný z jeho mladších kolegů přímo nesálal takovou vášnivostí při hře." V roce 1984 vyšla publikace Jana Vratislavského s lakonickým názvem České kvarteto a jedná se asi o nejucelenější text o Kvartetu. A všímá si další důležité věci: střídání Wihana za Bergera muselo proběhnout naprosto hladce, protože Wihan byl "vychovatelem" – v hudebním smyslu slov – jak Otty Bergera, tak samotného Kvarteta. "Brzy po Novém roce 1894 došlo k nečekanému šťastnému zvratu. Profesor Hanuš Wihan se totiž rozhodl zaujmout místo po svém žáku a krajanu Bergerovi. […] Pro České kvarteto to bylo ovšem řešení ideální. Získali vynikajícího umělce s dlouholetou kvartetní praxí, opravdovou osobnost […] A co bylo nejdůležitější: České kvarteto nemuselo touto změnou měnit svůj interpretační styl ani způsob práce, protože Wihanovu školu měli všichni v krvi." Zajímavou poznámku ke vztahu Otto Bergera a Hanuše Wihana lze najít v příspěvku Viktorie Koskové ve sborníku Stopami dějin Náchodska: "Otto Berger měl výborný vztah se svým učitelem H. Wihanem. Hanuš Wihan byl známý svou výbušnou povahou, avšak k Ottovi se choval, jako k rovnocennému partnerovi. Cítil v něm génia, který jednou přeroste svého mistra. […] Nutno dodat, že Otto Berger byl tak talentovaný, že 29. března 1892 byl vybrán D. Popperem, aby hrál s ním a se svým učitelem H. Wihanem skladbu Requiem D. Poppera pro tři cella."

A ještě je na místě se podívat, jak viděl Wihanův příchod životopisec Oskara Nedbala, Alexandr Buchner, který zásluhu na přemluvení Wihana připisuje právě Nedbalovi: "Pro vážné onemocnění violoncellisty Otty Bergra však se zastavila na krátkou dobu činnost Českého kvarteta. […] Pro České kvarteto to byla citelná rána, Nedbal však krizi šťastně zažehnal. Podařilo se mu pro soubor získat vynikajícího umělce a v komorní hře všeobecně uznávanou autoritu, profesora pražské konzervatoře Hanuše Wihana. Za jeho spolupůsobení uspořádalo České kvarteto už v roce 1894 šedesát koncertů." Osobně se spíše přikláním k variantě, že Oskar Nedbal nepřemlouval Wihana osobně, ale byl tím, kdo požádal o přednesení této prosby Josefa Jiránka.

V jindřichohradeckém týdeníku Ohlas od Nežárky vyšel 30. března 1894 fejeton s názvem Ku programu koncertu Českého kvartetta. Autor v něm připomíná i těžkou situaci Kvarteta: "Jen jednomu z nich nedopřáno těšiti se úspěchům, jež i jeho byly dílem. Je to mladistvý umělec p. Berger, cellista, na něhož jmenovitě naše dámy se budou pamatovati, onen snivý jinoch, jenž tak mistrně ovládal svůj nástroj a hrou svojí tolik rozkoše nám způsobil. Dnes, kdy těžkou chorobou zabráněno mu účastniti se cest svých druhů, nahrazuje jej sám učitel a mistr jeho professor pražské konservatoře H. Wihan. Prof. Wihan jest již dávno známým umělcem i za hranicemi Čech, i z koncertního podia pražského a předloňských cest Dr. A. Dvořáka. Litujeme, že nelze nám jej slyšeti jako solistu, leč i v kvartettu jistě virtuosnost jeho hry nezanikne." A ještě jeden pohled, který v roce 1902, u příležitosti desátého výročí vzniku Kvarteta, publikoval v příloze České hudby Karel Emanuel Hrobský: "Však bohužel sdružení toto nemělo delšímu trvání se těšiti, neb neúprosná smrt zkosila z jich středu velenadaného umělce Otto Bergera […] V této kritické době, ač očekávalo se, že přátelé se rozejdou, zpomožněno jim a sice na radu prof. Hanuše Wihana, sestoupili se naši kvartetisté opětně ve sdružení, jež bohudík jich báječné trpělivosti, pilnosti a sjednocennosti – tak vysokého stupně dosáhlo. Po uplynutí několika měsíců shledáváme se s tímto novým sdružením (Hoffmann, Suk, Nedbal a Wihan) na větším koncertním turné." Nemůžu si pomoci a musím upozornit na kouzelnou češtinu konce XIX. století.

Jak se na to vše díval v reálném čase a následně s odstupem Jan Burian není známo. Každopádně s Wihanem byl i nadále v kontaktu – stejně jako s celým Kvartetem. 31. prosince 1911 posílá Wihanovi přání k Novému roku: "Vážený pane profesore! Dovoluji sobě zaslati Vám co nejsrdečnější gratulaci k Novému roku! Váš srdečný žák Burian" Jediným stínem na tomto přání je chybně uvedená adresa, kde Jan Burian namísto Ve Smečkách 11 napsal čp. 17. Ale umím si představit situaci, kdy si přečte zprávu o koncertu Českého kvarteta třeba v Anglii nebo Rusku a řekne si: "Mohl jsem tam být s nimi." Ale to je pouze má, lehce literární, spekulace.

Každopádně 13. ledna 1894 se hudbymilovný a o hudbu se zajímající čtenář časopisu Dalibor dočetl, že minimálně do prázdnin bude za Otto Bergera zaskakovat Hanuš Wihan. A hned o týden později přináší ten samý časopis zprávu o prvním koncertu Hanuše Wihana jako zastupujícího člena Českého kvarteta. "Umělecká cesta 'Českého kvartetta' (pp. Hoffmann, I. housle, Jos. Suk II. housle, Oskar Nedbal viola a prof. H. Wihan za nemocného Otta Bergera violoncello) Dne 15. t. m. vydali se naši umělci na novou cestu 14tidenní, jež počala v Št. Hradci, načež navštíví města Celovec, Maribor, Záhřeb (2 koncerty), Karlovac, Terst (po případu 2 koncerty), Gorici a Gradisku. Na programu jsou mimo díla klasická hlavně Smetana ('Z mého života') a Dvořák (Kvartetta C-dur a S-dur)." Redaktorovi Dalibora přišlo vhodné a důležité zdůraznit český repertoár Kvarteta. Po skončení turné a návratu do Prahy se Hanuš Wihan vrátil na konzervatoř ke své pedagogické činnosti. Ale už o necelý měsíc později informují Národní listy (17. 2. 1894) o Wihanově koncertním turné v Rusku. "Pan prof. Vihan přednesl v koncertu, jenž pořádán byl v sobotu [10. 2. – pozn. P. F.] Volkmannův koncert na cello a uchvátil uměleckým výkonem svým obecenstvo tou měrou, že sedmkráte byl vyvolán na podium. Druhým číslem, jež v carském koncertu přednesl, byla Bruchova melodie hebrejského zpěvu 'Kol nidrei'; posluchačstvo bylo tak okouzleno, že vyvolalo mistra osmkráte." Při čtení této zprávy si nelze nevzpomenout na fejeton z Jindřichova Hradce, otištěný v Ohlase od Nežárky, že litujeme, že nelze nám jej slyšeti jako solistu… Dále recenzent píše, že po skončení turné v Rusku zamíří Wihan do Krakova, kde se připojí k Českému kvartetu a vydají se na společné turné. Autor textu opravdu psal Wihanovo jméno s jednoduchým V. 21. února se objevuje ve Slováckých novinách pozvánka na koncert Českého kvarteta do Uherského Hradiště (koncert je naplánován na 13. března). "Nový člen tohoto kvartetta pan prof. Vihan, člen pražské konservatoře, vrátil se právě z koncertní cesty. Hrál s ohromným úspěchem v Moskvě […] Na to hrál profesor Vihan s českým kvartettem v Krakově a ve Lvově za okázalých ovací. Tímto veškeré naše obecenstvo opětně na koncert tento upozorňujeme, neboť poskytne nám umělecký požitek vzácné řídkosti." I tady redaktor užil jednoduché V ve Wihanově příjmení.

Do dokonale naplánované cesty vstoupila nečekaná událost. Informují o ní Slovácké noviny dne 28. února (stále s jednoduchým V ve Wihanově příjmení): "Profesor Vihan, který zavítá s českým kvartettem do Uh. Hradiště, byl na své cestě z Moskvy do Haliče okraden o peníze a listiny, takže byl nucen svým přátelům do Prahy telegrafovati o peníze, aby se mohl dostati dále." Představa Hanuše Wihana, který stojí někde na haličském nádraží a zjišťuje, že mu někdo ukradl peníze a doklady, je v podstatě úsměvná. Troufnu si odhadnout, že po tomto zjištění okamžitě letěl zkontrolovat své cello a teprve pak začal řešit krádež. No, řešit… jeho řev musel být slyšet po přilehlých ulicích a slova, která prudce dopadala do kolejiště by nejspíš byla publikovatelná až po 22. hodině. Rozčílit se uměl pan profesor přímo dokonale. Teprve potom, co vynadal všem kolem sebe mu došlo, že se nemá, jak dostat do Krakova. A začalo druhé kolo křiku. Kdyby někdo nejprve ze zaměstnanců dráhy a následně policie měl možnost mu okamžitě nechat vyrobit padělek pasu, jistě by to okamžitě udělal.

Nicméně se do Krakova včas dostal. Potom následovaly koncerty v české části Slezska a návrat do Prahy, kde 2. března vystoupilo Kvarteto na II. koncertě Jednoty pro komorní hudbu. A druhá polovina března byla opět ve znamení koncertního turné. Znamenalo to, že Wihan skutečně dodržel to, co anoncovala zpráva z 13. ledna v časopise Dalibor. Tedy vždy 14 dní práce na konzervatoři a 14 dní turné s Kvartetem.

Národní listy přinesly na začátku dubna (4. 4. 1894) zprávu o Českém kvartetu. "České kvartetto pp. K. Hoffmann, J. Suk, O. Nedbal a prof. H. Wihan vrátilo se v minulých právě dnech z delších uměleckých cest, na kterých důstojně šířilo slávu českého umění skladatelského i výkonného. V krajích polských, v jižních zemích slovanských i ve Vídni doznávali stateční naši umělci tak nelíčeného přijetí a následného obdivu, že i stručné zaznamenání toho zdá se býti zveličujícím přepínáním." Zpráva pokračuje pozváním na koncert Umělecké besedy, kde Kvarteto vystoupí 10. dubna.

A mezi 4. a 10. dubnem oslavil Hanuš Wihan svůj svátek. Johann se tehdy slavil 7. dubna. Jedním z gratulantů, kteří písemně popřáli Wihanovi byl i křečovický učitel Josef Suk. Bohužel dopis není datován, ale z kontextu sdělení a slovního určení Wihanových jmenin lze odvodit, že dopis vznikl na začátku dubna 1894. Pravděpodobně těsně po návratu Kvarteta z turné, o kterém informovaly Národní listy 4. dubna. Z dopisu doslova čiší vděčnost rodičů za Wihanovo rozhodnutí spojit se s Českým kvartetem. Navíc ukazuje, kolik úcty si Wihan u lidí vysloužil. U Sukovi rodiny to je samozřejmě umocněno tím, že to byl pan profesor, který na konzervatoři učil jejich syna a který doslova stvořil České kvarteto v původní sestavě. Ale dejme už slovo Josefu Sukovi, řídícímu učiteli z Křečovic – dovolím si přepsat celý text dopisu: "Vysoce Vážený Pane Profesore! Vzácná Vznešená přízeň, s kterou se uráčila Vašnost – nemocí postiženého kolegy Bergera – opuštěných drahých tří dětiček našich tak laskavě a velikomyslně ujmouti, vzbuzuje ve mně veliký vděk, jenž mi velí, abych v den slavných Jmenin Vašnosti projevil, jakými blahými city jest duše má a celé rodiny mé naplněna. Dobrotivý Bůh ráčiž laskavou dobrotivosť, lásku, příchylnosť a obětavosť Vašnostinnu po zásluze odměnit hojným požehnáním a uděliž Vašnosti pevného a stálého zdraví. On prodloužiš léta života Vašeho a dopřej Vašnosti všeho, coby sloužilo ku štěstí, k největšímu blahu a spokojenosti, uchovej Vašnost každé nehody a starosti – a uděl Vašnosti síly a vytrvalosti, byste s vděčnými mladíky – jichž Jste se laskavě a velikomyslně ujmouti ráčil té největší zasloužené slávy si vydobýti a z jejich vděčnosti k Vašnosti radovati se mohl. Děkuji i s celou svou vděčnou rodinou co nejsrdečněji za Vašnostinu obětavost a laskavost, prosím snažně, byste ráčil i nadále tuto svou vzácnou a Vznešenou přízeň vděčným chovancům Vašim i nám všem do budoucnosti laskavě zachovati, v té blahé naději jsem Vašnosti v nejhlubší úctě oddaný a vděčný Josef Suk, říd. učitel." Ještě jedna věc z dopisu: je prodchnut úctou k profesorské práci.

Psal se duben roku 1894 a Wihan doslova zaplul do sestavy Českého kvarteta. Předpokládám, že už v této době chtěl s Kvartetem zůstat a přemýšlel, jak to zařídit na konzervatoři. Anebo to už možná byla doba, kdy bylo vše rozhodnuto. Následující novinové zprávy o plánovaných koncertech či jejich recenze se shodují v jednom: ač hrozil Kvartetu rozpad, s nástupem Wihana je nejen zažehnán, ale vysoká umělecká úroveň zůstala.

Ještě přidám ve zkratce pár posledních informací o Otto Bergerovi. Dalibor 21. dubna oznamuje: "Umělecké cesty 'Českého kvarteta' (Hoffmann, Suk, Nedbal a Wihan): dne 14. Pardubice, 15. Břeclav, 18. Štýrský Hradec, 19. Maribor, 20. Terst, 23 Bozen-Gries a 24. Meran. Ve dvou posledních místech hraje zase p. Otto Berger, jenž se léčí v Griesu." Koncerty v Meranu a Griesu byly těmi posledními, kde s Českým kvartetem hrál Otto Berger. Od té doby už činnost Kvarteta jen sledoval z tisku a z dopisů. Josef Boleška v publikaci Deset let Českého kvarteta ke střídání u violoncellového pultu napsal: "Z ohledů šetrnosti k Bergerovi pro forma jeho [Wihanovo – pozn. P. F.] přistoupení ohlášeno bylo jen jako prozatímní substituce. A vskutku Wihan nadále působil ve svých pražských funkcích, i jako professor konservatoře, i jako výkonný člen v »Jednotě pro komorní hudbu«." Hanuš Wihan zůstával stále profesorem, ale na konzervatoři se nechával zastupovat – nejčastěji Janem Burianem. A svou profesorskou kariéru zakončil až v roce 1897, kdy v Machově umírá Otto Berger.

Ale vraťme se ke zprávě o dvou koncertech, kde hraje zase p. Otto Berger. Myslím si, že je na místě přepsat repertoár, se kterým České kvarteto vystoupilo naposledy s původním violoncellistou, jak ho přinesl časopis Dalibor 12. května 1894: "Gries u Bozenu (v Tyrolsku). Koncert 'Českého kvartetta' (I. housle Karel Hoffmann, II. Jos. Suk, viola Oskar Nedbal a violoncello Otto Berger) dne 25. m. m. ve velkém sále měšť.: 1. Dvořák, Quartett Es-dur op. 51. (a) Allegro moderato, b) Dumka [Elegie] Andante noc moto, c) Romance, Andante noc moto, d) Finale, Allegro noc brio; 2. a) Čajkovskij, Andante cantabile z kvartetta D-dur; b) Grieg, Saltarello z kvartetta G-moll; 3. Smetana, Smyčcový kvartet E moll 'Z mého života' (1. Allegro vivo appassionato, 2. Allegro moderato à la Polka, 3. Largo sostenuto, 4. Vivace)." U jména Otto Bergera je hvězdička odkazující k redakční poznámce: "Zde hrál s nimi opět bývalý jejich výtečný spolučlen jsa v Griesu na léčení."

Hanuš Wihan, ať už jako zastupující člen nebo jako člen Kvarteta řádný, nakonec odehrál s Českým kvartetem zhruba dva tisíce koncertů po celé Evropě. Prvním koncertem Českého kvarteta, kde k violoncellovému pultu usedl Hanuš Wihan, byl koncert ve Štýrském Hradci 15. ledna 1894; tím posledním pro něj byl koncert v Neapoli 4. dubna 1914. Tedy dvacet let, dva měsíce a dvacet dní. Dalo by se to zapsat i následně: 20-2-20

x   x   x

Mnohdy historii vnímáme jako zaprášenou dávnou součást toho, co bylo či bývalo kdysi a s odstupem času sice umíme některé věci přesněji definovat a zařadit do daného kontextu, ale také často na mnoho věcí zapomínáme. Hanuš Wihan nastoupil k Českému kvartetu před 131 lety a dnes se to zdá skoro jako pravěk. Ale mnoho věcí z "pravěku" umí stále ovlivňovat současnost. V lednu roku 1939 publikoval Viktor Jahn obsáhlý text s názvem Příspěvky k životopisu O. Bergera, který vycházel po částech v Náchodě v periodiku U nás. Text je skutečně nadčasový: "Nechci zde mluviti o významu a důležitosti Českého kvarteta pro hudební život pražský a světový, o tom bylo jinými často a důkladně psáno. Však dalekosáhlá a široká jest důležitost Českého kvarteta pro český venkov. A venkov, to jest většina obyvatelstva, větší část národa. – Největší část činnosti Českého kvarteta uplynula v době, kdy nebylo rozhlasu, kdy venkov, menší města, byla téměř úplně odříznuta od kulturního života. […] V odstupu let jeví se tyto koncerty profesionalistů na venkově v několika historických pásmech. Do r. 1892 uplatňují se jen solisté, v r. 1892 hostuje v českých městech trio Dvořák-Lachner-Wihan a v témže roce začíná České kvarteto. Po r. 1898 přichází Jan Kubelík a jeho následovníci […] počínaje r. 1902 jezdí na venek Česká filharmonie […] Po vzoru Dvořákově obrátilo České kvarteto hned ve svých počátcích vědomě a účelně své působení na venkov. […] Pro výchovu a hudební vzdělání obecenstva měly tyto koncerty význam ohromný." Podle slov Viktora Jahna začala profesionalizace hudební produkce památným turné Antonína Dvořáka před odjezdem do Ameriky po českém venkově (s výjimkou sólových vystoupení). Společně s mistrem Dvořákem se turné zúčastnil i houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan. Dá se předpokládat, že si České kvarteto vzalo tento mustr a vyrazilo podle něj. A stejně tak se dá předpokládat, že na tuto cestu je navedl právě Hanuš Wihan. A ke cti Kvarteta se sluší říct, že český "venkov" nezanedbávalo ani v dobách, kdy bylo evropskou superstar o jejíž koncerty se prali největší pořadatelé koncertů po celé Evropě.

28. 2. – 19. 3. 2025 / Police nad Metují – Ústí nad Labem – Broumov a Jílové u Prahy

Archivní prameny:

ČMH, fond Otto Berger (dopis O. Bergera Českému kvartetu z 21. 10. 1894, nedat. dopis A. Bergerové H. Řepkové).

SOkA Náchod, fond Otto Berger (dopis O. Bergera bratru Vilémovi z 27. 1. 1893).

Publikace:

Boleška Josef: Deset let Českého kvartetta, 1892-1902; Mojmír Urbánek, Praha, 1902.

Buchner Alexandr: Oskar Nedbal; Panton, Praha, 1986.

Hoffmann Karel: K naší čtyřicítce; in: Mikan Jaroslav: Památce Českého kvarteta k 50. výročí jeho vzniku (katalog k výstavě); Novina pro kulturní radu, Praha, 1942.

Kosková Viktorie: Otto Berger a jeho přínos pro českou komorní hudbu; in. Čížek Jan, Čáp Jaroslav (eds.): Stopami dějin Náchodska 16, (sborník Státního okresního archivu Náchod); Státní oblastní archiv v Zámrsku – Státní okresní archiv v Náchodě, Náchod, 2018.

Květ Jan Miroslav: Václav Talich (k padesátinám); in. Listy Hudební matice, 5/1933.

Květ Jan Miroslav: Začátky Českého kvarteta; in: Květ Jan Miroslav (ed.): 40 let Českého kvarteta; Český spolek pro komorní hudbu, Praha 1932.

Novák Vítězslav: (bez uvedení názvu); in: Květ Jan Miroslav (ed.): 40 let Českého kvarteta; Český spolek pro komorní hudbu, Praha 1932.

Pistoriová Blažena, Pistorius Luboš (eds.): Smetanův žák vzpomíná (vzpomínky a korespondence Josefa Jiránka); Topičova edice, Praha, 1941.

Vratislavský Jan: České kvarteto; Supraphon, Praha, 1984.

Periodika:

Čech, 23. 9. 1893.

Česká hudba, 1902, 8.

Dalibor, 30. 9. 1893, 4. 11. 1893, 11. 11. 1893, 25. 11. 1893, 9. 12. 1893, 23. 12. 1893, 13. 1. 1894, 20. 1. 1894, 3. 3. 1894, 21. 4. 1894, 12. 5. 1894.

Národní listy, 9. 3. 1893, 23. 9. 1893, 30. 11. 1893, 17. 2. 1894, 4. 4. 1894.

Ohlas od Nežárky, 30. 3. 1894.

Slovácké noviny, 21. 2. 1894, 28. 2. 1894.

U nás, 13. 1. 1939.