Sláva fotbalu

= Fotbal je hra, kterou hraje dvaadvacet lidí a kterou vždycky vyhrají Němci. =

Gary Lineker, anglický fotbalista

Při každý cestě po Čechách si užívám krásu jazyka, která se mj. projevuje v názvech vsí a obcí. Hvožďany, Pšovlky, Žabokrky či Uzeničky lákají k zastavení už jen tím, jak se jmenují. A snažím se aspoň na chvilku vidět život v nich. Sem tam ještě na konci prázdnin zahlídnu májku s rezatým stromkem na vršku a vybledlým zbytkem kdysi barevných stuh. Nebo vysychající nádrže a rybníky na návsích. Opravované a opravené statky, udržovaný parky a zástupy různobarevných kontejnerů. Lidi sedící před hospůdkami a nejrůznějšími občerstvovnami na jakékoliv návsi nebo náměstíčku.

A existuje ještě jedna jistota hraničící s nezměnitelností přírodních zákonů: každý přejezd hranice Kraje nebo bývalého okresu se pozná podle změny kvality povrchu silnice. Nezáleží na tom, zda z lepšího k horšímu nebo naopak. Podstatná je ta změna.

A k tomu ještě jedna jistota: nedělní odpoledne a fotbal. Hraje se všude. A téměř ve stejném čase. Jedno nedělní odpoledne jsem jel odněkud někam. Během jedné a tři čtvrtě hodiny jsem měl možnost vidět téměř nepřetržitý fotbalový zápas na několika hřištích v několika městečkách a obcích. Vypadalo to sice jako šíleně surreálný film vyšinutého režiséra – měnily se dresy a kulisy, diváci i rozhodčí, tribuny, lavičky i hráči, ale zůstával zelený trávník, bílé čáry a kulatý míč. A neplatí to jen o České republice. Před 15 lety jsem při cestě kolem Balatonu navštívil fotbalový zápas formátu našeho okresního přeboru. Sedl jsem si na dřevěnou lavičku, trochu uzurpován hustým rákosím, a ke svému údivu jsem poprvé v životě uviděl ženu-rozhodčí. Za týden, o několik desítek kilometrů dál, v jiném městečku, se scéna opakovala: fotbal, dřevěná lavička, víno, míč, rákosí (jen ta rozhodčí scházela). Večer jsem potom střídačku využil pro přespání – jen nevím, jestli jsem spal v prostoru pro hosty (Vendégek) nebo domácí (Hazai). Pár let poté jsem dokonce v lichtenštejnském Vaduzu přespal na stadionu pro mezistátní utkání. A v přístavní čtvrti v Marseille znali místní černoši jediného Čecha – Petra Čecha (nechytli se ani na Pavla Nedvěda, ač v té době už válel za Juventus).

Ale zpátky domů. Nedělní odpoledne je vyhrazené fotbalu. Hraje se v obcích, čítajících stovky obyvatel i v městech s desítkami tisíc místních. Hraje se pro pár desítek diváků i pro tisícové návštěvy. Hraje se před tribunami i před dřevěnými lavičkami. A v každém týmu zaručeně běhá malý Bican nebo Nedvěd a v bráně stojí malý Plánička či Viktor. Na to vsadím cokoliv.

Nevím, jestli lze kulturnost národa odhadnout podle fotbalu. Ale i kdyby ne (a pravděpodobně ne), tak je pozitivní minimálně to, že si najdeme čas zajít na fotbal. Respektovat pravidla a podřídit se jim. Napříč generačním spektrem, přes hranice států a národů, bez ohledu na politiku a ekonomické ukazatele. A to nemluvě o tom, co se stane s hrdostí města, když místní vyhrají Champions League, nebo národa, jehož reprezentace vyhraje mistrovství světa. Fotbal bychom měli chválit. Nejen pro hrdost vítězů, ale i pro smutek poražených, protože i na nich záleží.