Těžko na hnojišti, lehko na bojišti
"Bojová ukázka" byla na jaře veliká akce v Malých Svatoňovicích. Celé dopoledne jsem potkával muže a ženy v uniformách sovětských a německých vojáků, kolem projížděly jeepy (většina z nich měla na sobě kromě nápisů v angličtině rudou hvězdu!), BVP (bojová vozidla pěchoty), temně zelené motocykly, tanky… z areálu dolu Ida ježily svoje hlavně těžké kulomety, v sovětském lazaretu se vařil guláš a další okolí pak vypadalo trochu jako o pouti. S tím rozdílem, že nabízený sortiment se týkal výhradně buď jídla a pití, nebo čehokoliv spojeného s válečnou historií.
Sledovat setkání Klubů vojenské historie, je vždy zážitek. Ovšem osoba nezběhlá v dané tématice, se může jít zahrabat. Samozřejmě vím, kdy začala válka, kdy skončila, kdo proti komu a s kým bojoval, sem tam pár jmen, ale moje vědomosti jsou tak na 10% toho, co nosí v hlavě běžní účastníci "Bojové ukázky".
Nevím, kolik lidí se nakonec vtěsnalo do nejbližšího okolí louky, kde se ukázka měla uskutečnit. Byl to neuvěřitelný dav. Podobný jsem naposledy viděl, když jsem před několika lety odcházel ze Strahova po zápase Sparty se Slávií. Nebo při odchodu z O2 arény po koncertu Pražského výběru. Lidí v Malých Svatoňovicích bylo prostě mnoho. Slunce pralo a ti, kteří stáli ve třetí řadě, už měli velice ztížený výhled na bojové pole. Tribuna nikde, ale člověk si poradí. Když jsem přicházel – jako jeden z posledních – nedokázal jsem uvěřit vlastním očím. Zhruba dvacet metrů o místa vyhrazeného bitvě byla navezená kupa hnoje. O délce cca 70 metrů a výšce třech či čtyřech metrů. A tahle kupa suplovala neexistující tribunu. Byla doslova obsypaná lidmi. Všímal jsem si kraťasů a sandálků na nohou, dětí zpočátku krčících nosíky, ale pak, když si čich zvykl, už s hnojem pod nohama nebyl problém. Pokud na tý hromadě stála celá rodina, je to v pohodě. Pokud jen část rodiny, problém je na světě. Protože rodina se potom nutně rozdělí na ty smrdící a ty nesmrdící. Ti smrdící budou nejspíš osrakizováni. Představuji si pak doma začátek dialogu, (který je ve skutečnosti monologem) kdy maminka říká tatínkovi se synem: "Dokud se pořádně neumyjete a nepřevlečete, nebude večeře!" Tady je jakákoliv odpověď zbytečná.
Bitva začala. Vyletěla světlice, vyjela německá hlídka na motocyklech se sajdkárou, pak proti nim vyrazil vpřed oddíl sovětské armády. Vedle mě sedící malí kluci se nechápavě dívali na rudou vlajku se srpem a kladivem. "Co to je za vlajku?," ptal se jeden druhého. Nakonec se školáci shodli: je to Čína! Je fakt, že takhle alternativní náhled na minulost jsem ještě nezažil. Ale já toho ještě nezažil…
Nad bojištěm se objevily dva stroje: Messerschmitt a Spitfire. Malý náznak bitvy o Británii. Největším překvapením pro mě bylo, že německý Messerschmitt byl slyšet jen na vzdálenost asi 300 metrů. Pokud by to bylo ve válce a já bych si všiml nepřátelské stíhačky až když by byla 300 metrů ode mě, tak bych moc šancí neměl. V tuto chvíli děkuju tomu, že užívám podmiňovací způsob.
Mezitím sovětská armáda začala s obchvatem po levém křídle, jak divákům sdělil komentátor. Ten pojal svůj komentář v duchu práce sportovního, když musí komentovat zápas posledního kola ligy, kdy už nikomu o nic nejde. Každý divák, že to stejně skončí 0:0. Ozývaly se zvukové efekty, pak začal hořet německý tank.
Co lidi láká tak, že se jich sejde tolik, aby se podívali, jak vypadala válka? Co je tím spouštěčem, že ji lidi chtějí vidět? Je to genetická informace, která nám lidem říká, že se o svoje místo na světě musíme rvát? A jak objektivně zdůvodnit to, že ve snaze opravdu válku uvidět klidně lezeme i na smradlavou improvizovanou tribunu.
Alexandr Vasiljevič Suvorov je autorem slavného výroku: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti." V Malých Svatoňovicích při Bojové ukázce ovšem platil tento výrok v mírně upravené verzi: "Těžko na hnojišti, lehko na bojišti." Ale upřímně: radši na hnojišti…