Vzpomínky na pařížskou impresi

Pokud se na chvilku přidržíme pověstného faktu, že Praha je geologickým středem Evropy, musíme jedním dechem dodat, že hlavní město Francie, Paříž, je jejím středem kulturním. Téměř celé dvacáté století se do Paříže sjížděli umělci z celého světa. Jen namátkou: Hemingway, Braque, Dalí, Kupka, Éluard, Le Corbusier a mnoho dalších. Pouhý výčet skvělých umělců by vydal na několik stránek. Možná za to může dobré víno a spousta kaváren, možná vstřícnost Pařížanů k novým výrazovým prostředkům, možná ovzduší kolem Sieny, možná impresionisté, kteří přilákali do tohoto města malíře celého světa. Nejpravděpodobněji za to může koktejl smíchaný ze všech těchto předpokladů, a ještě něčeho navíc.

Moderní architektura, sbírky uměleckých děl, světová móda, autosalóny, historická architektura, Montmartre se svými prostitutkami – to vše přiláká do města nad Sienou mnoho tisícovek návštěvníků za rok. Tenhle fakt s sebou nese i stinnou stránku turistickýho ruchu: spousty žebráků a somráků. Ženy s hlavami omotanými šátky a s děckem v náruči se procházejícího zeptají, jestli umí anglicky, a aniž by vyčkaly na odpověď, strčí mu pod nos kus papíru s anglickým textem popisujícím tíživou životní situaci (od umírající matky, přes bratra ve vězení někde na Středním východě, po nezbytnost nákupu léků pro dítě v náručí). Jediným způsobem, jak přežít tuhle Paříž je, dokonale ji ignorovat. Jakmile totiž člověk ukáže nějakou slabost, stane se ocucaným bonbonem ležícím na zemi a vosy se slétnou a nepřestanou, dokud budou cítit aspoň trochu sladkosti. (Přirovnání pro Paříž příhodnější je spíš takovýhle: jakmile dáte žebrajícímu peníze, jste na tom stejně jako kdybyste chtěli před Centre Pompidou nakrmit jenom jednoho holuba.)

Úspěšně jsem míjel jednu žebračku za druhou, jednoho somráka za druhým a snažil se na ně nedívat. Chodil jsem kolem víc se skloněnou hlavou, než by bylo záhodno. Trochu jsem se styděl za sebe, že jim nemůžu pomoc a styděl jsem se i za ně.

Když kolem mě na nádvoří Louvre prošli vojáci se samopalem, zvednul jsem hlavu. V dohledu ani jeden žebrák a před očima úžasná skleněná pyramida, spousta vody a zeleně. Mezi davem vyčnívala hlava velikého černocha, který se na mě usmíval, jeho bílé zuby zářily úplně neskutečně. Ani se mi nechtělo věřit, že to tak může být.

Zářivý černoch došel až ke mně a začal mi vysvětlovat, že pro UNICEF vybírá peníze na školu v Africe. A pak se mě zeptal na to, odkud vlastně jsem. Vysvětlil jsem mu, že jsem český student. Odpověděl mi, že on je z Nigérie, pak se na mě zadíval a říkal:

"Czech republic, Slávia Prag, Slávia Prag," a vztyčeným palcem ukazoval, že Slávia je jednička. Evokoval ve mně vzpomínku na Krčmu v Polici, na slávistickou vlajku pověšenou na stěně za kulečníkem. A pak jsem si řekl, že tohle přece panu Pášmovi udělat nemůžu, abych mu aspoň něco nedal a vytáhl jsem peněženku.

Není důležitý, kolik jsem mu dal, nebylo to moc. Ale něco jsem dal. Na školu v Africe. Dal jsem mu ty peníze za sebe, ale tak trochu i za Slávii Praha a za pana Pášmu z Polické Krčmy. A pořád si myslím, že jsem udělal dobře. Třeba i jenom proto, že Slávii znají i černoši z Nigérie žijící v Paříži.

Poznámka k vojákům se samopalem: Bylo 13. července 2009, den před 220 výročím dobytí Bastilly a na Champse Elysée se chystala vojenská přehlídka za účasti francouzského prezidenta a nejspíš i některých členů vlády.