Zahradnické pohromy

Ono je to moc krásné. Mít vlastní zahrádku a vypěstovat si vlastní brambory, mrkev, cibuli, ředkvičky, ze stromů česat třešně a jablka, sbírat jahody nebo borůvky. A samozřejmě nechat kousek záhonku na okrasné květiny, aby se i oko mohlo pokochat barvami a nos vůněmi. Ale střet představy a reality může vypadat všelijak. Nejen že prořezat stromy je alchymie a je k tomu potřeba odborník, nejen, že všechny záhonky je třeba zalévat, nejen že rododendron potřebuje naprosto jinou půdu než třeba maceška. Ale může se stát, že se zahradník střetne s naprosto nečekaným problémem. Na jaře jsem zasadil rebarboru a v duchu už viděl ten úžasně voňavý koláč s tvarohem. Než jsem od rebarbory došel pro konev s vodou a přinesl ji na místo, stihla ji vyhrabat naše Daisy. Takhle to může dopadnout, když se i pes rozhodne, že udělá něco pro rozvoj zahrady. Před rokem v srpnu připomněla stoleté výročí začátku První světové války dvěma ohromnými zákopy pod třešní. Nejen, že jsem si tam podvrkl kotník, ale po roce mám pocit, že tam kde jednou něco vyhrabe náš pes, sto let (nejen) tráva neroste.
Což je ovšem skoro nic proti jiné pohromě. Z bazalky na záhonku nezbyla ani jedna. Listy salátu se postupně ztrácely a kolem se plazila snad stovka přežraných slimáků. Nejdřív mi jich bylo trochu líto: bezdomovci, kteří se nikdy nedokážou odlepit od země. Kdyby aspoň měli domeček, kam se můžou ukrýt… A letošní léto jim opět přeje. Nehledě na to, že – řečeno s klasikem – tento způsob léta se mi zdá poněkud nešťastným – ale náhlé srážky jim musí připadat jako zázrak a téměř vše, co roste na zahrádce, musí pro ně být něčím, jako mana nebeská pro Izraelce putující pouští.
Ale symbióza mezi zahradou a mnou na straně jedné a slimáky-bezdomovci na straně druhé se prostě nenašla. Ráno jsem si přinesl snídani ven na zahradu a zjistil, že skrz záhon jiřin provedli slimáci přes noc cosi, co lze v dřevařské terminologii nazvat holosečí. A tak jsem je začal likvidovat. Na ruku si nalíknu igelitový sáček a sbírám je stejně jako psí hovínka. Před lety jsem se při jedné noci pod širákem probudil s hrůzou, že mi po obličeji leze had. Byl to samozřejmě slimák, vztekle jsem ho zahodil někam pryč a od té doby se jich radši dotýkám jen zprostředkovaně. Takže jich vysbírám na zahradě kolem stovky, naházím je do kbelíku s vodou a pak je vyliji do potoka. Proud je potom odnese někam pryč od zahrádky a po dalším dešti to vše můžu a musím opakovat. Je to taková nekonečná zenová hra. Po několika stech metrech je tok říčky přehrazen, nejspíš kvůli vodě na zalévání, a tam se slimáci-bezdomovci zastaví, mnoho z nich se chytne kamenné stěny a lezou vzhůru. Nevím, zda se majiteli zahrady nahoře zdá můj způsob likvidace slimáků šťastným – spíš předpokládám, že nikoli – a já si uvědomuji, že problém jen posílám dál. Ale přesto nemám chuť chodit po zahradě s pytlíkem soli nebo shánět jakési husy, které jsou schopné slimáčí bezdomovce spolknout.
V jedné starojaponské básni píše Issa, syn rolníka: Klidně, jen klidně lez, / slimáčku, po úbočí Fudži, / vzhůru, až na samý vrchol! Dal bych mnoho za to, kdyby se všichni slimáci a slimáčci z okolí rozhodli vylézt až na samý vrchol hory Fudži. Jen si nejsem jistý, jestli by se Japoncům tento způsob slimáčí expanze nezdál poněkud nešťastným.