Zahrady a motýli Karlových Varů

Když se řekne "Karlovy Vary", většina lidí si vybaví lázně a termální prameny. Někdo třeba Hotel Thermal (nedávno snad byla dokončena rekonstrukce) a filmový festival. A snad si někdo vzpomene i na knížete básníků Johanna Wolfganga Goetha. I když v parku mezi Kolonádou a hotelem Thermal stojí socha Antonína Dvořáka. Snad jako připomínka toho, že v Karlových Varech zazněla poprvé na území Čech symfonie "Z nového světa"… (v tomto kontextu mě napadá že asi nejslavnější premiéru, ale měla "Novosvětská" až v roce 1969, kdy si nahrávku Dvořákovi symfonie vzal Neil Armstrong do kosmické lodi Apollo 11).
Ke Karlovým Varům patří neodmyslitelně třeba socha kamzíka německého sochaře Augusta Kisse, lanové dráhy z Divadelního náměstí k hotelu Imperial nebo druhá vedoucí na vyhlídku Diana. A jistě mnoho a mnoho dalšího…
A pak jsou mezi námi milovníci motýlů. Ti míří do Karlových Varů za jediným cílem, kterým je Papilonia – Motýlí dům Karlovy Vary. Po výstavě fotografií motýlů Zdeňka Odla v Polici jsem samozřejmě nemohl tuhle návštěvu vynechat. Když jsem seděl venku před Papilonií a sledoval Samíka, jak si hraje na dětském hřišti, trochu mě překvapila žena, která z Motýlího domu vyšla a na svetru si nesla překrásný exemplář tzv. "modrého tygra" (tedy Tirumala septentrioni). A pak už přišla naše chvíle. Uvnitř bylo nesnesitelné vedro a vlhko. A hlavně: sotva pár desítek metrů čtverečných, které se ovšem hemžily barevnými křídly motýlů tak, že v jednu chvíli skrz ně nebylo skoro ani vidět.
Motýlí dům… no spíš "Motýlí domeček" můžu doporučit všem návštěvníkům Karlových Varů. Krása přírody, zhutněná do malého prostoru, vážně stojí za shlédnutí. Jen se při odchodu pořádně prohlédněte – Martině se usadil ve vlasech krásný Siproeta epaphus z Mexika a na ruce velká mexická babočka Caligo atreus. A ani jeden z nich se s ní nechtěl rozloučit. Nevím, jak se citlivě odhánějí motýli – Martina je nakonec ze sebe doslova sklepala.
Pokud Motýlí dům je spíš Motýlím domečkem, tak aspoň vedle stojící rozhledna Diana je pořádnou rozhlednou, a ne žádnou Diankou.
Další den jsme si za cíl cesty určili galerii a Japonskou zahradu. Galerii jsme našli bez problémů (a v expozici se pokochali zajímavou výstavou s obrazy Zdeňka Sýkory, Jiřího Johna nebo Olgy Karlíkové), najít Japonskou zahradu bylo trochu složitější. Došli jsme až k Poštovnímu dvoru, tedy k místu, kde zazněla výše zmiňovaná premiéra Dvořákovi Novosvětské a kde koncertoval třeba i Niccolò Paganini, ale o Japonskou zahradu jsme nikde nezavadili. Od Poštovního dvoru jsme se vraceli po druhé straně silnice směrem k centru a uviděli jsme ji. Japonskou zahradu… no, spíš zahrádku. Vešla by se na malý dvoreček někde za domem (nebo domečkem). Ale samozřejmě, že Japonská zahrádka má svoje kouzlo a kdyby kolem ní nepobíhal nejprve samotný Samuel a pak ještě další dvě děti, možná bych objevil i nějakou tu skrytou energii. Takhle zůstala poměrně živá vzpomínka na Japonskou zahrádku.
Podobně jako na Motýlí domeček.
Zdá se mi, že se provozovatelé nebo zřizovatelé trochu báli zdrobněliny v názvu. Motýlí dům ve mně evokuje určitě větší prostor, než sotva pár desítek metrů čtverečných a kdybych si lehl do Japonské zahrady v Karlových Varech, měl bych asi problém, aby mi z ní nekoukaly ven nohy. A přitom si myslím, že by nikoho neodradilo, aby se šel podívat na motýli do Motýlího domečku nebo si "zameditovat" k Japonské zahrádce.
Po návratu domů, kdy jsem u nás na zahradě (půdorysně větší než Papilonia v KV) uviděl běláska zelného, běláska řeřichového společně s babočkou osikovou, pavím okem a babočkou admirál, bylo mi docela krásně. Ještě že tady ty motýly máme, řekl jsem si. A Japonská zahrádka by se k nám na zahradu taky pohodlně vešla.
Post scriptum. Děkuji panu Zdeňku Odlovi za určení motýlů, kteří nechtěli opustit Martininu ruku a vlasy.

