Země zaslíbená

Bylo to hodně opředené symbolikou. Nejdřív jsme po brzkém obědě došli na Staroměstské náměstí pár minut před polednem. Takže jsme si počkali na představení orloje s davem lidí, z nichž asi tak každý desátý mluvil česky. Svatí se nám uklonili, kohout zakokrhal, smrtka zacinkala umíráček a na náměstí se vrátil šum pohybu. Potom jsme šli procházkou přes Staré město na metro, abychom nakonec na Ruzyni nasedli do letadla.

Ještě na ranveji jsem začal usínat. Ale když se stroj zvedl do vzduchu a mírné přetížení mě zatlačilo do sedačky, otevřel jsem oči. Netušil jsem kudy přesně poletíme, ale rád se dívám z okýnka ven ve chvílích, kdy se všechno dole rychle zmenšuje a letadlo rychle stoupá vzhůru. Tentokrát jsem byl odměněn něčím, co jsem nečekal. Krásně jsem viděl kostel sv. Václava ve Vršovicích, pak klikatící se řeku, rozeznal jsem Most Inteligence a Železniční most, Vyšehrad a znova jsem si připomněl, že Praha je fakt krásné město.

Potom přišla na řadu chladící věž Spolany v Neratovicích a klikatící se Labe. Uvědomil jsem si, jak podivně řeky vypadají z nadhledu: loukami a lesy tečou volně, meandrují, ale jakmile se začnou blížit k městům, narovnají svůj tok, jako kdyby do města musely vplouvat výhradně v pozoru.

Řeka, lesy, pole, města, rybníky, chirurgické řezy cest, silnic a dálnic. V jednom okamžiku se sluneční paprsky odrazily od hladiny rybníka a zasáhly mojí sítnici. A za hladinou vody stejný efekt v pravoúhlé depresivní úzkosti solárních panelů. Musím se přiznat, že mě to zasáhlo víc než cokoliv jiného a nebylo to jenom to "prasátko". Možná je to způsobeno skutečností, že jsem si na to ještě nestihl zvyknout. Přímky cest a dálnic mi nevadí. Jasné kontury korun přehradních nádrží dokonce vzbuzují pyšný pocit z úžasné schopnosti člověka ovládnout proud vody.

Ale solární panely o rozměrech 200 × 250 centimetrů, naskládaný vedle sebe a vrhající stín na vše co rostlo pod nimi, ve mně vzbuzují tak maximálně pocit opovržení. A když ještě drze "hážou prasátka" do okna Boeingu, kde sedím já, mám chuť je zlikvidovat. Odvést do tříděného odpadu, vydestilovat z nich vzácné kovy a sklo předat na recyklaci. Irituje mě jejich pravoúhlá strohost, nepatřící do krajiny? Temná barva, která je u nás víc než čímkoliv jiným symbolem smutku? Asi nedokážu odpovědět. Rozumem vím, že se jedná o zdroj energie, ale pohledem… pohledem vidím něco, s čím se neumím vyrovnat. Něco, co pro mě v posledních letech symbolizuje ošklivost.

Pavel Čadek v písni Tamten tamto v reakci na svět kolem sebe zpívá: "Smetana dnes psal by 'Mou plastovou vlast'". Když se podívám ještě dál do minulosti, umím si představit i následující: praotec Čech, vystoupaje na Říp, řekne známé: "To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající, vhodná k instalaci solárů!" A všichni členové výpravy se radují, že konečně našli to dokonalé místo pro život. Ve větvích stromů hučí včely, v lesích je mnoho zvěře, řeky oplývají rybami a raky a stráně údolí jsou příhodně natočená k jihu a jihozápadu, aby absorbovaly co nejvíc slunečních paprsků a přetransformovaly je do energie. Blížíme se ke stavu, který popisuje Isaac Asimov v sérii "Nadace": planeta kompletně prostavěná budovami a nad nimi jako věčná noc jeden solární panel vedle druhého? Střídání dne a noci supluje elektřina a nikdo si už nepamatuje, z jakého důvodu je realizován čtyřiadvaceti hodinový cyklus. I tohle si umím představit.

Podíval jsem se znovu dolů pod sebe. Už jsem nedokázal pojmenovat město, nad kterým jsme letěli a za malou chvilku už všechno dole přikryla šeď mraků. Chce se mi napsat, že přikryla milosrdně, protože mi zabránila v pohledu na stráně slunečních elektráren v koruně lemované vrtulemi elektráren větrných.

Někdo to může brát jako důkaz lidského umu a vynalézavosti, ale já radši na louce hledám čtyřlístky, než abych se vyhýbal rozesetým panelům. I když vím, že pomáhají.