Ženich pro nevěstu

Kdysi, ještě na Základní škole, jsem si vysnil irského setra. Pro mě je už spoustu let to nejkrásnější psí plemeno, jaké existuje. A trvalo to kupu let, než jsem si setra pořídil. Musel jsem se odstěhovat z Police a zase se sem vrátit, projet stopem kus Evropy, potkat věci hezké, méně hezké i hnusné, vylézt na spoustu hor a skal a pak jsem najednou stál na zahradě před domem, který se stal naším domovem. Moji první nesmělou poznámku, že bychom si měli pořídit psa, Martina kategoricky zamítla. No jo, říkal jsem si, holka z paneláku. A pak se – jako deus ex machina – zjevila prastará pohlednice s obrázkem irského setra. Doslova na mě vyskočila z nějaké knihy, kde jsme ji, kdysi dávno, nechal jako záložku. A jednou večer jsem pohlednici nainstaloval do kuchyně. Ráno na Martinu vykoukla podobizna irského setra. Za dva dny ji uklidila. Pak se na naší zahradě začaly mrouskat kočky, které ji používaly jako zkratku při návratu z Města do areálu Kovopolu. Martina začala přemýšlet, jak se jich zbavit. Ptala se lidí kolem. Odpovědi byly nečekaně jednoznačné: "Pořiď si psa."

A za nějaký týden už moje poznámky o psu nevyvolávaly kategorické zamítnutí a rok a kousek poté, co jsme se nastěhovali, jsme jednou ráno vyrazili na jižní Moravu, pro štěně irského setra. Takhle se plní sny. Zatímco tady byly na polích a kolem silnic zbytky sněhu, za Svitavami se už zelenaly pole a před Brnem už kvetly první sněženky a narcisy.

Irský setr je tvrdohlavé plemeno, které vyžaduje spoustu pozornosti a ještě víc naběhaných kilometrů. Ale pak se za to odvděčí svou nezměrnou láskou. Tak, jak jsme my prožívali její psí růst – v podobě rozkousaných značkových bot (těch laciných si naše slečna Daisy ani nevšimla) nebo rozkousaných hodinek (které jsem si koupil v Paříži) – tak dnes Daisy prožívá růst malého Samuela. Včetně naprosto regulérní snahy ji osedlat nebo závodů kolem stolu v kuchyni, kdy na začátku Daisy utíká před rozesmátým Samíkem, ale po chvilce už nikdo neví, kdo koho a proč honí. A když už toho má dost, tak prstě odejde na zahradu, zatím využívajíc toho, že Sam za ní ještě nedojde.

Daisy dospěla v krásného psa, hrdě se nosícího po městě a bláznivě lítajícího po loukách a polích a je ve věku, kdy by měla (bychom měli) uvažovat o potomstvu. Ale nikde v dohledném okolí nevíme o žádném irském setru. Martina zkusila i sociální sítě. Reakce byly veskrze negativní – co si to dovolujeme plánovat psovi štěňata? Víme, jak pes při porodu trpí a co všechno se může stát? Známe rizika spojená s možností odvápnění při kojení? Zajímavé reakce. Ale pořád si tak nějak říkám, že uvnitř každého živočicha je na prvním místě zakódovaná informace o udržení rodu. Kdyby s tím Stvořitel, Příroda, Bůh, Vesmírná síla nebo Pud nepočítali (ať už To nazveme jakkoliv), pravděpodobně by se dvakrát do roka Daisy nehárala a dvakrát do roka by nepřestala mít zájem o domov a nebyla by vybavena orgány pro plození. A muži by se ani jednou neohlédli za krásnou ženou, kterou potkají na ulici a ženy by se nikdy nelíčily a nenosily šaty s výstřihem, aby jejich pohledy přitáhly. Ale v dnešní genderově vyvážené době s touto logikou dojdu tak maximálně ke klávesnici počítače, ale napsat se mi to už nechce. Možná mám někde v podvědomí strach, že budu nazván sexistou a pohnán před soud… Uzurpuji si vědomě nutnost rozhodování za svého psa, stejně jako si uzurpuji právo, dávat mu jíst, nenechat ho žíznit a denně s ním chodit na procházky. Stejně tak si uzurpuji právo hradit a napravovat škody, které způsobí a sbírat její hovínka z chodníků. A stejně tak si uzurpuji právo milovat naší slečnu Daisy a být jí milován. Podobně jako si uzurpuji právo ji nutit, aby mě poslechla.

Takže i přes většinově negativní reakce na sociálních sítích hledáme ženicha pro naši nevěstu.

"Moc irských setrů po Čechách neběhá," řeknu. A můj kolega v rozhovoru mi odpoví: "No, jo, taky jsem je skoro nikde neviděl. Kde jich je víc?" "Irskýho setra bych hledal někde spíš na západ od našich hranic," odpovídám. "Hmm, asi v Anglii, nebo ve Skotsku, ne?" slyším reakci. "Nebo v Irsku," a doplním pobaveně: "Ale spíš budeme hledat někde blíž."

Nevíte o nějakém irském setrovi? Nevěstu totiž máme…