Zkouška nákupem

Dveře se otevřely automaticky a za mnou se zase zavřely. V obchodě nebylo moc lidí. Tlačil jsem vozík a přemýšlel, co vlastně chci koupit. A pak to už šlo samo: papriky, tuňák, mléko, káva, pár jablek a za chvíli se dno vozíku naplnilo jídlem. Když jsem se zastavil před pokladnou, vzpomněl jsem si na Paříž. Tenkrát jsem měl v nákupním vozíku jenom prezervativy. Netušil jsem, že dovnitř můžu bez vozíku, takže jsem si hrdě vezl "nákup" a usmíval se na usmívající se Pařížany a Pařížanky.

A jednou jsem se taky setkal s člověkem, který nákupní vozík z marketu používal doma na trávu pro králíky. "No nekup to, za desetikorunu, to se vyplatí," řekl mi. Při bližším pohledu jsem si nemohl nevšimnout, že ten kousek plastu, kam desetikorunu dal, je urvaný. Takže vozík byl zadarmo. Asi se to vyplatilo ještě víc.

Nákup jsem uložil a šel domů. Dokonce jsem se cítil dobře, protože maminku aspoň trochu překvapím. Ale překvapení čekalo na mě.

Začal jsem vytahovat věci na stůl, ještě před tím, než je uložím do ledničky. Táta se na mě díval, pak přišla i máma a oba dva se začali strašně smát. Podíval jsem se na ně naprosto nechápavě.

"Asi mi něco uniklo", řekl jsem a dodal: "Myslel jsem si, že vám to udělá radost, ale že takovou…" Táta se rozesmál ještě víc.

"Nezbláznili jste se?"

"Ne," odpověděla mi maminka a pak otevřela lednici se slovy, že taky byla na nákupu. Podíval jsem se dovnitř. Byly tam papriky, mléko, tuňák… takových 80% nákupu se dokonale shodovalo.

"Svoji maminku nezapřeš," řekl táta.

"To je lepší než DNA," odpověděl jsem, "taková zkouška nákupem!"

Kdo by si aspoň párkrát za svůj život neuvědomil, jak moc se podobá svým rodičům. Všechny ty přejaté vzorce chování, které jsme si osvojili; všechny podobné reakce na podobné situace; podobné chuti a podobné záliby. Když jsem byl v pubertě, říkal jsem si, že nikdy nechci být jako rodiče. O dvacet let později poznávám ve svých reakcích reakce jejich. Nevadí mi to, není proč, by mi to mělo vadit. Občas si dokonce řeknu, že přesně takhle by to udělal i táta. Psa dnes vychovávám stejně, jako psa, kterého jsme měli, když mi bylo -náct. Myslím si, že mu snad i vařím to samé, co jsme vařili tenkrát naší Bettince.

Maminka často ráno nelenila a posunula si buzení na budíku ještě o pár minut. Já to má jednodušší, protože mobil mi nabízí službu "Odložit buzení". O pět minut, kdy si ještě lehnu na záda s telefonem pod peřinou na hrudníku, vím, že už neusnu, ale ještě si můžu vychutnat měkkost a teplo postele.

Z víc jak z jedné poloviny svého chování se v rodičích poznávám. Ten zbytek má na svědomí škola, lidi kolem, samozřejmě naprosto jiná společenská situace a všechny moje zkušenosti a věci, které jsem doposud potkal.

Ale když přijde taková zkouška nákupem, většina odlišností zmizí. A je jasně průkaznější než testy DNA.